ECLI:CZ:US:2000:4.US.484.99
sp. zn. IV. ÚS 484/99
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti společnosti K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 1999, č.j. 22 Ca 115/98-32, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 1999, č.j.
22 Ca 115/98-32, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 10. 1999 se
stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 1999, č.j. 22 Ca
115/98-32, kterým bylo pro neodstranění vad žaloby zastaveno
řízení o přezkoumání rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství
v Ostravě ve věci daně z příjmu právnických osob.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno
její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu proti
nezákonnému rozhodnutí orgánu veřejné správy zakotvené v čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
V napadeném usnesení dále spatřuje neplnění ústavní povinnosti
uložené soudu článkem 90 Ústavy České republiky, důsledkem čehož
jí byla znemožněna ochrana základního práva zakotveného čl. 11
odst. 5 Listiny. Uvedla, že u Krajského soudu v Ostravě se
domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v O. ze dne
16. 1. 1998, č.j. 7167/120/97FŘ-205, jímž bylo zamítnuto její
odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v B. ze dne 11. 6.
1997, č.j. DPV č. 970000112, kterým jí byla doměřena daň z příjmu
právnických osob za zdaňovací období od 9. 5. 1995 do 31. 12.
1995 částkou 410 000,- Kč. K výzvě soudu ze dne 21. 12. 1998
doplnila odůvodnění návrhu a podáním doručeným dne 5. 2. 1999
soudu sdělila, že s rozhodnutím věci bez jednání nesouhlasí a trvá
na projednání a rozhodnutí věci za osobní účasti všech účastníků
řízení, vzhledem ke skutkové i právní složitosti problematiky. Dne
9. 8. 1999 bylo jejímu právnímu zástupci doručeno napadené
usnesení krajského soudu, jímž se řízení zastavuje.
Stěžovatelka je přesvědčena, že její žaloba splňovala
podmínky ust. §249 odst. 2 o.s.ř. a že ve svých podáních
doručených soudu dne 18. 3. 1998 a 20. 1. 1999 dostatečně uvedla,
v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. Domnívá
se, že krajský soud klade přemrštěné požadavky na formulování
obsahu žaloby, přičemž sám nepřesně parafrázuje ust. §249 odst.
2 o.s.ř. a takto klade pro uplatnění práv stěžovatelky další
podmínky, když požaduje specifikaci "jednání" správního orgánu,
jímž byl porušen zákon, ačkoliv cit. ustanovení hovoří
o nezákonnosti "rozhodnutí".
Při ústním jednání dne 9. 3. 2000 právní zástupce stěžovatele
zopakoval argumentaci ústavní stížnosti, přičemž doplnil, že
jednání Krajského soudu v Ostravě je podivné i z toho důvodu, že
řízení bylo zastaveno až několik měsíců poté, co se soud dotázal
účastníků řízení, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto mimo
ústní jednání, z čehož logicky plyne, že bylo o čem jednat.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z ust. §249 o.s.ř.,
konstantní judikatury obecných soudů i stanovisek zastávaných
právní teorií, vyplývá, že žaloby směřující proti rozhodnutí
správních orgánů musí obsahovat skutkové a právní odůvodnění, tzn.
žalobcovo tvrzení, která konkrétní ustanovení právních předpisů
byla podle jeho názoru porušena a o jaké důvody žalobce tento svůj
názor opírá. Z uvedených skutkových a právních důvodů tak musí
vyplývat porušení subjektivních práv žalobce. Rozsahem tvrzených
nezákonností v žalobě jsou vymezeny hranice soudního přezkumu
správního rozhodnutí, za které soud, s výjimkou vad vyvolávajících
nicotnost rozhodnutí, k nimž se přihlíží i z moci úřední, nemůže
jít. V dané věci stěžovatelka přes výzvu soudu neuvedla porušením
jakých konkrétních ustanovení právních předpisů byla zkrácena
rozhodnutím správního orgánu na svých právech, tzn. že se
nedomáhala soudní ochrany způsobem stanoveným zákonem (čl. 36
odst. 1 Listiny) a krajský soud tak nemohl tím, že řízení
o žalobě, která nesplňovala zákonem stanovené náležitosti,
zastavil, porušit její právo na soudní ochranu, jak je v ústavní
stížnosti tvrzeno. Vyšší nároky kladené na žaloby ve správním
soudnictví našly svůj výraz i v povinném právním zastoupení
žalobce, které je stanoveno v §250a o.s.ř. S ohledem na uvedené
skutečnosti má zato, že ústavní stížnost nelze považovat za
důvodnou a navrhl, aby byla zamítnuta.
Finanční ředitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího
účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě,
sp. zn. 22 Ca 115/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými
podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je
třeba vyhovět, a to z důvodů, které Ústavní soud formuloval již ve
svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 406/99, který se týkal rozhodnutí téhož
krajského soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se
zastavením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky,
zda napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě o zastavení
řízení pro neodstranění vady žaloby byla porušena základní práva
stěžovatelky na soudní ochranu a na přezkoumání zákonnosti
rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2
Listiny.
V oblasti správního soudnictví jsou uvedená základní práva
vymezena resp. omezena ustanoveními obsaženými v části páté
o.s.ř., zejména ust. §250 odst. 2, který vymezuje, kdo je
legitimován k podání žaloby a dále ust. §250a o povinném právním
zastoupení, ust. §250b o lhůtě k podání žaloby a ust. §250h,
limitujícím možnost žalobce rozsah napadení správního rozhodnutí
mimo tuto lhůtu rozšířit. Lze akceptovat názor, že uvedené zákonem
stanovené podmínky realizace ústavního práva zakotveného v čl. 36
odst. 2 Listiny mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel
kvalifikovaně, aby byla uplatněna zásada koncentrace a efektivity
řízení a tím byla usnadněna realizace dalšího ústavního práva
- práva na to, aby věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené
lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny).
Nicméně Ústavní soud nemůže akceptovat takový postup krajského
soudu, který již tak zákonem vymezenou či omezenou možnost
uplatnění ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl.
36 odst. 2 Listiny dále omezuje, a to svým nadmíru přísným
výkladem ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř., jež upravuje náležitosti
správní žaloby, jak se v daném případě stalo. Jak vyplývá
z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, při používání ustanovení
o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty
a smyslu, a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které
byla stanovena. Tento posledně uvedený ústavní princip je nezbytné
aplikovat i v rozhodovací činnosti obecného soudu podle §250d
odst. 3 o.s.ř. v případě, kdy má být řízení o správní žalobě
zastaveno pro neodstranění takové vady žaloby, jež má spočívat
v údajném neuvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost
rozhodnutí správního orgánu (§249 odst. 2 o.s.ř.).
Kromě toho Ústavní soud v podstatě sdílí názor stěžovatelky,
že dotaz na účastníky řízení o správní žalobě, zda souhlasí
s rozhodnutím věci mimo ústní jednání by logicky měl signalizovat,
že soud hodlá rozhodnout ve věci samé, jinak řečeno, že je o čem
rozhodovat a že tedy, byť možná s výhradami, žaloba splňuje
zákonné náležitosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1,
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl, když
shledal, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo
porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2
Listiny a ústavní princip zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. března 2000