ECLI:CZ:US:2000:4.US.491.2000
sp. zn. IV. ÚS 491/2000
Usnesení
IV. ÚS 491/2000
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti E., spol. s r. o., zastoupené JUDr. L. B., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2000, čj. 8 Cmo 303/99-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. 2. 1999, čj. 10 Cm 89/97-15, a tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť vrchní soud nepostupoval při hodnocení předložených důkazů tak, aby dostatečně chránil její právo na nezávislý a nestranný soud.
Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 10 Cm 89/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala zaplacení částky 141 065,-- Kč s příslušenstvím po žalované obchodní společnosti F., spol. s r.o., jako plnění za zboží dodané na základě smlouvy. Krajský obchodní soud v Praze žalobu zamítl s tím, že stěžovatelka neprokázala uzavření kupní smlouvy či způsob jejího plnění a ani nenavrhla, jaké důkazy mají být provedeny, když z přiloženého tzv. seznamu závazků její nárok nebylo možno doložit.
V odvolání stěžovatelka uvedla, že kupní smlouvy byly uzavřeny konkludentní formou, že dodávky zboží byly potvrzeny na dodacích listech a vyfakturovány a že žalovaná jí dopisem ze dne 4. 12. 1998 nabídla uzavření dohody o vyrovnání závazků, ze které je patrno, že pohledávka existuje a že ji žalovaná uznává; dohodu však stěžovatelka nepřijala.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že po vyhodnocení navržených důkazů (faktury, dodací listy a dopis žalované) vzal za prokázané, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat existenci kupních smluv a že závěr soudu prvého stupně je správný.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, a vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví nepřísluší pravomoc zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud tyto ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Je-li ze strany obecných soudů respektována zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu, vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR), není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", neboť přezkum zákonnosti vydaných rozhodnutí, pokud jimi nejsou porušena ústavně zaručená práva, mu nepřísluší.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, což se v dané věci stalo. Obecné soudy po nařízení jednání věc projednaly a vydaly meritorní rozhodnutí. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla ve sporu úspěšná, neznamená porušení práva na soudní ochranu. Rovněž rozsah práva na spravedlivý proces, zmíněný v ústavní stížnosti, nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku řízení zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto zásady byly v dané věci dodrženy. Ústavní soud připouští, že hodnocení jednoho z předložených důkazů, obsahu dopisu žalované ze dne 4. 12. 1998, mohl Vrchní soud v Praze vyjádřit podrobnějším způsobem, nicméně jeho závěr je seznatelný a přezkoumatelný. Neuvádí-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jen jako nesouhlasnou polemiku s právními závěry soudu. Existence odlišného právního názoru, jak co rozsahu dokazování, tak i ohledně hodnocení důkazů, k odůvodnění kasace napadeného rozhodnutí nestačí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu