ECLI:CZ:US:2000:4.US.491.98
sp. zn. IV. ÚS 491/98
Usnesení
IV. ÚS 491/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M.S., zastoupeného Mgr. I.N., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 2 T 28/98-934, ze dne 22. 6. 1998, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 63/98, ze dne 29. 9. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 7 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Praze, čj. 2 T 28/98-934, ze dne 22. 6. 1998, byl odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr.zákona k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 25 roků. Odvolání podané proti tomuto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 63/98, ze dne 29. 9. 1998, zamítnuto.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, byl zadržen dne 1. 10. 1997 a vzat do vazby. V době provádění stěžejních důkazů byl od vzetí do vazby umístěn odděleně od ostatních obviněných až do 12. 11. 1997. Zpočátku využil svého práva nevypovídat, dne 7. 10.1997 vypovídal, ale vypovídal velmi kuse a nedoznal se k tomu, co mu bylo kladeno za vinu. Ani při dalším výslechu dne 16. 10. 1997 se nedoznal ke skutku, pro který byl stíhán. Po zařazení mezi ostatní obviněné dne 12. 11. 1997 se v měsíci lednu dopustil kázeňského přestupku, když odeslal dopis své družce mimo cenzuru, a byl mu uložen kázeňský trest samovazby v trvání 5 dnů. Po skončení trestu, jehož výkon byl vyznačen pouze formálně a nebyl vykonáván v oddělení kázeňských trestů, byl však i nadále ponechán sám na cele až do doby 13. 5. 1998, a to dle sdělení věznice na přání vyšetřovatele. K tomuto postupu nebyly podle stěžovatelova názoru jakékoliv rozumné, ale hlavně zákonné, důvody a stěžovatel z poznámek usoudil, že tento postup měl za cíl způsobit mu psychické trauma. V důsledku tohoto postupu pozbyl stěžovatel důvěru ve spravedlivý a nestranný postup orgánů činných v trestním řízení. Zbavení kontaktu s ostatními obviněnými se odrazilo na jeho psychickém stavu, docházel ambulantně k vězeňskému psychiatrovi a byl mu zjištěn lehký depresivní neurastenický syndrom.
Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel poukazuje v tomto směru na ustanovení §68 a §67 písm. a), b), c) trestního řádu, ve kterých je stanoveno, za jakých okolností může být někdo vzat do vazby, a dále na ustanovení §7 odst. 3 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, umožňující oddělené umístění u obviněných chovajících se agresivně nebo soustavně porušujících řád výkonu vazby nebo vnitřní řád věznice. Stěžovatel se však nechoval způsobem, který by mohl tento postup ospravedlňovat. Oddělené umístění od ostatních obviněných stěžovatel považuje za velmi tvrdý trest, kdy v případě kázeňského trestu může umístění do samovazby trvat pouze do 10 dní. V jeho případě však byl, jak uvádí, takto odděleně umístěn po dobu kolem sedmi měsíců, prakticky až do doby nástupu trestu. Během této doby psychicky strádal, byl plačtivý a pomýšlel na sebevraždu. Bál se však další represe a proto si nepřál, aby se jeho obhájkyně v době, kdy byl ve vazbě, dovolala dodržení zákonného postupu. V souvislosti s odděleným umístěním na cele stěžovatel zmiňuje čl. 7 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být mučen, ani podroben krutému nelidskému zacházení nebo trestu. Odkazuje přitom na čl. 1 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a shledává, že jeho oddělené umístění splňuje v tomto článku uvedenou definici "mučení". Vůči stěžovateli bylo tedy během trestního stíhání postupováno v rozporu s ustanovením čl. 7 odst. 2 Listiny. Závěrem stěžovatel dovozuje, že pokud byla napadená rozhodnutí postavena na výsledcích řízení, které z důvodů shora uvedených nelze považovat za objektivní a vůči stěžovateli nestranné, a pokud byla v dokazování porušena lidská práva, nemohou rozhodnutí vycházející z důkazů získaných tímto způsobem obstát. Navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 28/98, a vyžádal si jeho vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že již při hlavním líčení stěžovatel poukazoval na to, že jeho výpovědi ovlivnil jeho psychický stav v důsledku toho, že byl dlouhodobě sám umístěn v cele. Soud hodnotil jednotlivé výpovědi obžalovaného ve svém rozhodnutí a vycházel též z toho, že těžiště dokazování spadá do doby bezprostředně po zadržení, kdy byly pro odsouzeného stejné podmínky jako u jiných osob v podobném postavení. Ke spáchání činu se doznal již 7. 10. 1997, tedy týden po zadržení, později výpovědi měnil. Rozhodnutí se tedy opírá o závěr, že oddělené umístění stěžovatele od ostatních nemělo na jeho výpověď vliv.
Po zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že meritum ústavní stížnosti spočívá v námitkách stěžovatele, týkajících se jeho dlouhodobého umístění na cele odděleně od ostatních obviněných v průběhu jeho vazby. Pro toto umístění stěžovatel nenachází žádné zákonné důvody a spatřuje v něm naplnění postupu, který je v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny zakazujícím mučení a kruté nelidské zacházení. Současně tím byl podle jeho názoru porušen i čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel byl zbaven svobody jinak, než z důvodu a způsobem, který je stanoven zákonem.
Z obsahu připojeného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že otázkou délky a důvodů odděleného umístění stěžovatele na cele se zabýval již krajský soud před vydáním svého rozhodnutím, když si vyžádal dne 18. 6. 1998 k vyjasnění této skutečnosti zprávu z vazební věznice P. Ve zprávě, kterou vazební věznice zaslala téhož dne 18. 6. 1998 se uvádí, že stěžovatel byl umístěn v cele sám v době od 1. 10. 1997 do 12. 11. 1997, a to na základě žádosti Okresního soudu v Kladně, vyznačené na příkazu přijetí do vazby s odůvodněním závažnosti věci a možnosti ovlivňování. Od 12. 11. 1997 do 28. 1. 1998 byl stěžovatel umístěn na cele s více obviněnými a pak od 28. 1. 1998 do 13. 5. 1998 byl stěžovatel opětovně umístěn na cele sám, a to na základě žádosti vyšetřovatele kpt. H., když byl tento věznicí upozorněn, že si stěžovatel nechal posílat a sám posílal korespondenci na jiného obviněného a přes jiného obviněného. Od. 13. 5. 1998, kdy obava z porušování zákona o výkonu vazby pominula, byl pak stěžovatel opět umístěn na celu s jinými vězni (č.l. 930). Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že stěžovatel byl umístěn na cele odděleně od ostatních obviněných po dobu v celkovém rozsahu téměř pěti měsíců, přičemž na celu s jinými obviněnými byl ve druhém případě opět umístěn dne 13. 5. 1998, tedy více než jeden měsíc před zahájením hlavního líčení u Krajského soudu v Praze. Krajský soud v Praze se ve svém rozhodnutí otázkou odděleného umístění stěžovatele po dobu části vazby zabýval, a to i na základě vyjádření znalce, a shledal, že tato skutečnost nemohla mít podstatný vliv na přístup obžalovaného k řízení (č.l. 957).
Výkon vazby je upraven v zákoně č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, a ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby. Zákon o výkonu vazby stanoví podmínky výkonu vazby v trestním řízení, zejména pak práva a povinnosti osob ve vazbě, přičemž v ustanovení §2 výslovně stanoví, že ve výkonu vazby nesmí být ponižována lidská důstojnost obviněného a nesmí být podrobován fyzickému ani psychickému nátlaku. V ustanovení §6 a §7 pak citovaný zákon upravuje umísťování obviněných do cel, při němž se dbá na to, aby byl dodržen účel vazby (§6 odst. 1). Odděleně od ostatních obviněných se podle tohoto zákona umísťují mimo jiné obvinění, u nichž je důvodem vazby obava, že budou mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání [§7 odst. 1 písm. b) citovaného zákona], a dále se odděleně od ostatních obviněných umísťují obvinění, kteří jsou stíháni pro některý z trestných činů uvedených v §62 t.z. [§7 odst. 1 písm. d) citovaného zákona]. Mezi trestné činy podle zmíněného §62 trestního zákona patří i trestný čin vraždy (§219 t.z.), z něhož byl stěžovatel obviněn. Zákon tedy připouští oddělené umístění obviněných od ostatních obviněných i v dalších případech, než které uvádí stěžovatel poukazem na ustanovení §7 odst. 3 zákona o výkonu vazby. Pokud měl stěžovatel pochybnosti o oprávněnosti svého odděleného umístění na cele po zmíněnou téměř pětiměsíční dobu, mohl podle ustanovení §20 zákona o výkonu vazby k ochraně svých práv podat státním orgánům ČR stížnost, kterou by byla věznice povinna neprodleně odeslat. Rovněž vyhláška č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, umožňuje v ustanovení §60 obviněným k uplatnění a zabezpečení svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a podněty, a to nejen státním orgánům ČR, ale i mezinárodním organizacím, které jsou podle mezinárodní úmluvy, jíž je ČR vázána, příslušné k projednávání podnětů týkajících se ochrany lidských práv. Stěžovatel však žádný takový prostředek, poskytnutý mu ustanovením §20 zákona o výkonu vazby a rovněž ustanovením §60 vyhlášky č. 109/1994 Sb., k ochraně svých práv, která byla podle jeho názoru dotčena, neuplatnil a obrátil se se svou stížností teprve po pravomocném skončení své trestní věci na Ústavní soud, a to navíc po více než šesti měsících od skončení jím tvrzeného neoprávněného umístění na cele odděleně od ostatních obviněných. Ve vztahu k tomuto stěžovatelem namítanému porušení jeho základního práva, zaručeného mu v čl. 7 odst. 2 Listiny, je tedy ústavní stížnost v této části nepřípustná, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/93 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel v obecné rovině zpochybňuje napadená rozhodnutí obecných soudů poukazem na to, že pokud byla v dokazování shora tvrzeným způsobem porušována jeho lidská práva, nelze takové soudní řízení považovat za objektivní a vůči němu za nestranné, a proto napadená rozhodnutí vycházející z důkazů získaných tímto způsobem nemohou obstát. Ústavní soud se touto stěžovatelovou námitkou zabýval, zkoumal, zda postup obecných soudů při hodnocení důkazů nepřekročil meze ústavnosti a nezaložil tak protiústavnost napadených rozhodnutí. K této části ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelových námitek na doplnění dokazování a hodnocení důkazů uplatňovaných v řízení před obecnými soudy. Ústavnímu soudu v tomto smyslu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, pokud byly soudem dodrženy ústavní principy zakotvené v hlavě páté Listiny, jak se v daném případě také stalo.
Krajský soud v Praze při svém rozhodování v dané trestní věci vycházel z celého provedeného dokazování, z celé řady důkazů v řízení provedených, nejen z výpovědi stěžovatele. Zabýval se v této souvislosti, jak již bylo výše zmíněno, i otázkou, v jaké míře mohlo oddělené umístění stěžovatele na cele ovlivnit jeho psychický stav a obsah jeho výpovědí (č.l. 929, 957). Rozhodnutí soudu o stěžovatelově vině a trestu tak nebylo založeno pouze na výpovědích stěžovatele učiněných v průběhu řízení, ale i na řadě dalších provedených důkazů. Námitkami stěžovatele k průběhu důkazního řízení, uvedenými v jeho odvolání, se pak rovněž Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí o odvolání obsáhle zabýval a vypořádal způsobem, jemuž z ústavního pohledu nelze nic vytknout. Ústavní soud tak neshledal nic, co by nasvědčovalo tomu, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. února 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu