ECLI:CZ:US:2000:4.US.492.2000
sp. zn. IV. ÚS 492/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 12. 1999, č.j. 12 Co 678/97-248, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 12. 1999, č.j. 12 Co 678/97-248, kterým byl pravomocně zamítnut jeho návrh, aby soud zavázal vedlejšího účastníka (odpůrce) H. pekárny a cukrárny, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Olomouci, uzavřít ve stanovené lhůtě dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí v k. ú. Š., podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Obecné soudy dospěly k závěru, že návrh stěžovatele je neopodstatněný, když nebyl naplněn základní předpoklad uplatnění nároku podle zák.č. 87/1991 Sb., a sice, že se jedná podle §1 odst. 1 cit. zákona o zmírnění následků majetkových křivd, vzniklých (v tomto případě na základě právních aktů) v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, tedy v tzv. rozhodném období. Soudy konstatovaly, že předmětný majetek byl konfiskován před tímto rozhodným obdobím.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení spatřuje ve skutečnosti, že, dle jeho názoru, z odůvodnění napadených rozsudků nevyplývá zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a že právní závěry jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními. V odůvodnění dále konstatoval skutková zjištění a zopakoval své tvrzení, že předmětný majetek nebyl konfiskován dekretem presidenta republiky č.108/1945 Sb., ale jeho matce byl odňat až tzv. prohlášením tehdejšího KNV v Olomouci ze dne 27. 10. 1950 o přechodu konfiskovaného majetku na čs. stát.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s důvody obsaženými v odůvodnění ústavní stížnosti, přičemž zejména poukázal na skutečnost, že ačkoliv je ústavní stížnost založena na tvrzení o porušení práva zaručeného Listinou v čl. 36 odst. 1, z hlediska obsahu věcné argumentace je patrné, že stěžovatel v podstatě pouze namítá nesprávné právní posouzení věci ze strany obecných soudů. Postupem obecných soudů se stěžovateli dostalo zákonné ochrany jeho práv postupem, který má plnou oporu v o.s.ř. Zejména k návrhu stěžovatele bylo v rámci řízení před soudy obou stupňů provedeno dokazování ve značné šíři, přičemž stěžovatel měl možnost doložit svá skutková tvrzení, o něž opíral svůj nárok a vyjádřit se i k dalším provedeným důkazům. Pokud se soudy obou stupňů, po vyhodnocení skutkových zjištění, která z těchto důkazů byla učiněna, přiklonily k právním závěrům prezentovaným v odůvodnění napadených rozhodnutí, pak v žádném případě nelze v tomto způsobu spatřovat rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a závěry soudu. Již okresní soud provedl důkazy, které zcela podporují jeho právní závěr v tom směru, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo mimo rozhodné období na základě vyhlášky Okresní správní komise ve Šternberku ze dne 20. 1. 1947 č. 287/2-X-1946/62, která byla vydána ve věci konfiskace nepřátelského majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., kterou je nutno kvalifikovat jako správní akt, na jehož základě došlo ke konfiskaci předmětného majetku ve prospěch státu. S tímto závěrem se plně ztotožnil i odvolací soud. Dále se krajský soud vyjádřil k některým dalším provedeným důkazům a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl s tím, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 14 C 112/92, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k právnímu názoru, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., přičemž o tom, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci, bylo rozhodnuto vyhláškou Okresní správní komise ve Šternberku ze dne 20. 1. 1947 č. 287/2-X-1946/62, tedy správním aktem vydaným mimo tzv. rozhodné období. Není úkolem Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, nicméně uvedený právní názor je v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu ve věcech souvisejících s aplikací cit. dekretu. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny jako zjevně neopodstatněné. K namítanému porušení čl. 11 odst. 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že v daném případě k takovému porušení nemohlo dojít, přičemž odkazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu ohledně aplikace cit. článku Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 12. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu