ECLI:CZ:US:2000:4.US.496.99
sp. zn. IV. ÚS 496/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti 1) C. O., 2) RNDr. E. O., 3) J. P., 4) L. D. a 5) V. S., zastoupených JUDr. O. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 1999, č.j. 23 Co 384/99-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 10. 1999 se stěžovatelé domáhali aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 1999, č.j. 23 Co 384/99-78, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 2. 1999, č.j. 14 C 5/98-58 ve výroku, jímž bylo určeno, že vedlejší účastník M. Č. (žalobce) je vlastníkem specifikovaných pozemků v k. ú. K. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2000, č.j. 22 Cdo 2820/99-138 jako nepřípustné odmítnuto.
Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky ("Ústava"), a čl. 11 odst. 1 a 3 , čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení ústavních práv spatřují především ve skutečnosti, že odvolací soud při jednání neprováděl žádné dokazování ohledně vydržení pozemků a vycházel pouze z neúplných skutkových zjištění soudu prvého stupně. Stěžovatelé dále tvrdí, že jim nebylo umožněno řádně se seznámit s písemným vyjádřením žalobce k odvolání, neboť jim odvolacím soudem bylo předáno až po skončení odvolacího jednání, když soud odešel k poradě. Takto nemohli navrhnout důkazy k vyvrácení tvrzených skutečností. Uvedli též, že jednání dovolacího soudu bylo z převážné části vyplněno neopodstatněným napadáním čtvrté stěžovatelky ze strany předsedkyně senátu. Dále stěžovatelé tvrdí, že jim bylo odvolacím soudem odňato vlastnictví k předmětným pozemkům z důvodů vydržení v rozporu se zákonem, což odůvodnili v podstatě obdobně jako v odvolání, resp. v dovolání, aniž by svá tvrzení doplnili řádnou argumentací ústavněprávní.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na skutkový stav věci zjištěný soudem prvého stupně, z něhož vycházel při právním posouzení věci.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 14 C 5/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výsledkem občanskoprávního sporu. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda postupem a rozhodnutími obecných soudů stěžovatelé byli dotčeni na svých ústavních právech na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavní soud především neakceptoval námitku stěžovatelů, že jim nebylo umožněno řádně se seznámit s písemným vyjádřením žalobce k odvolání, neboť jim odvolacím soudem bylo předáno až po skončení odvolacího jednání, když soud odešel k poradě, Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil (č.l. 76), že uvedené vyjádření bylo zástupci stěžovatelů (žalovaných) předáno při jednání před odvolacím soudem krátkou cestou, stěžovatelé měli možnost před přednesem závěrečného návrhu navrhnout odročení jednání (§119 o.s.ř.), nicméně tohoto svého procesního práva nevyužili. U uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožnil s namítaným porušením čl. 38 odst. 2 Listiny, a stejně tak nezjistil porušení principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Ústavní soud nemůže přisvědčit ani v obecné úrovni namítanému porušení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny, přičemž odkazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu týkající se ochrany subjektivního práva vlastnického. Každý má nepochybně právo bránit svá vlastnická práva v nezbytném případě i u soudu. Skutečnost, že nesdílí názor soudu vyjádřený v rozhodnutí o takovém sporu, však sama o sobě nezakládá porušení čl. 11 Listiny. Z uvedených důvodů Ústavní soud nepřisvědčil ani namítanému porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1003 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 5. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu