ECLI:CZ:US:2000:4.US.501.2000
sp. zn. IV. ÚS 501/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva "A.", zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. 3. 2000, č.j. 40 Co 154/96-259, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. 3. 2000, č.j. 40 Co 154/96-259, kterým byl pravomocně zamítnut jeho žalobní návrh, aby bylo určeno, že nájemní smlouva ze dne 15. 2. 1994, uzavřená mezi žalovanými, tj. 1) Pozemkovým fondem ČR a 2) B. M., na zemědělské využití specifikovaných pozemků v k. ú. K., je neplatná a neúčinná od 1. 10. 1994. Krajský soud takto rozhodl po zjištění, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem, neboť otázku platnosti nájemní smlouvy posoudí jako otázku předběžnou Krajský obchodní soud v Ostravě v řízení, v němž B. M. jako žalobce uplatňuje proti stěžovateli určité majetkové nároky, jež se odvíjejí z uzavřené nájemní smlouvy ze dne 15. 2. 1994.
Stěžovatel tvrdí, že postup Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, vedoucí k vydání napadeného rozsudku byl v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, tedy že řízení před obecným soudem nebylo jako celek spravedlivé a nebyly v něm respektovány principy zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedl, že nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, podle něhož na určovací žalobě není naléhavý právní zájem. Určení neplatnosti nájemní smlouvy je rozhodující pro to, aby se mohl domáhat svého práva pozemky užívat, protože je sám má v podnájmu od ZD J. a v nájmu od fyzických osob. Určením neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi Pozemkovým fondem ČR a B. M. bude potvrzena platnost nájemních smluv a podnájemní smlouvy, uzavřených v jeho prospěch a bude eliminován stav ohrožení práva a nejistoty v právním vztahu. Vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu, podle něhož o platnosti a účinnosti napadené smlouvy má jednat krajský obchodní soud v řízení o náhradě škody jako o předběžné otázce. Krajský obchodní soud v Ostravě dle stěžovatele již před tím, než Krajský soud v Ostravě tento názor vyslovil, odmítl projednat předběžnou otázku týkající se platnosti a účinnosti napadené nájemní smlouvy s tím, že řešení této předběžné otázky je právně irelevantní. Stěžovatel je tak v postavení značně nejistém a určením neplatnosti by byly odvráceny budoucí možné spory.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na svůj právní závěr uvedený v odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém se zabýval v prvé řadě, v souladu s procesními předpoklady uplatněného typu návrhu, zda stěžovatel měl na žádaném určení neplatnosti právního úkonu (smlouvy) naléhavý právní zájem. Sám stěžovatel jako účastník v postavení žalobce uváděl, že podstatou žádaného určení neplatnosti nájemní smlouvy je docílit vytvoření pevného základu pro to, aby jako podnájemce pozemků, které se staly předmětem nájemní smlouvy, mohl tyto nerušeně užívat, neboť do jeho právních poměrů zasáhli žalovaní. Určovací návrh je však prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než by mohl být porušeno nebo ohroženo. Jejím smyslem, dle ustálené judikatury soudů, je tudíž poskytnutí preventivní ochrany před narušením nebo ohrožením práva či právního vztahu. Nepřichází proto v úvahu tam, kde je možná žaloba na plnění. Proto žalobci, který své postavení podnájemce pozemků odvozuje z tvrzeného titulu, tj. smlouvy ze dne 30. 12. 1992, nebránilo nic v tom, aby žaloval nikoli na určení neplatnosti právního úkonu, nýbrž přímo na plnění. Již z tohoto důvodu nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení svou povahou předběžné otázky, jejíž vyřešení soudním rozhodnutí nenaplní právní význam, který má určovací žaloba. Dle zjištění krajského soudu v době rozhodování před krajským soudem obchodním uplatňoval žalovaný 2) proti stěžovateli určité majetkové nároky, jež se odvíjely z uzavřené nájemní smlouvy ze dne 15. 2. 1994, otázka jejíž platnosti a účinnosti se stala předmětem určovací žaloby. Ani tato skutečnost sama o sobě nemohla dle názoru krajského soudu založit naléhavý právní zájem na tom, aby v samostatném řízení bylo určeno, že smlouva o nájmu, z níž se uplatněné nároky žalovaného 2) odvíjí, je neplatná. V řízení o nároku žalovaného 2) na plnění bude totiž věcí soudu, aby si otázku platnosti smlouvy ze dne 15. 2. 1994 posoudil jako otázku předběžnou a na základě toho i nároky z ní vyplývající. Proto při neplnění podmínky přípustnosti takové žaloby z hlediska procesních předpokladů tohoto typu návrhu, bylo vyloučeno, aby se krajský soud zabýval návrhem po stránce věcné. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozsudkem nedošlo k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele a dále uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 11 C 145/94, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Krajského soudu v Ostravě - pobočky Olomouc neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím žaloby na určení neplatnosti nájemní smlouvy, z důvodu neexistence procesních předpokladů uplatnění takového typu žaloby, tj. nedostatku naléhavého právního zájmu, a to za situace, kdy odvolací soud připustil věcnou legitimaci stěžovatele k podání žaloby. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda takovým postupem obecných soudů současně došlo k zásahu do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Po posouzení shromážděných podkladů Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů nelze shledat nic, co by předmětnou věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Zamítnutí určovací žaloby z důvodu neexistence jednoho z procesních předpokladů uplatnění takového typu žaloby, tj. nedostatku naléhavého právního zájmu, je v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů a je též konformní s dosavadní judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, zveřejněný pod č. 35 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3). Právní řád poskytuje stěžovateli dostatek jiných právních prostředků k uplatnění jeho práv vyplývajících z nájemní smlouvy a tudíž i k realizaci jeho práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto směru Ústavní soud zdůrazňuje, že ve smyslu cit. článku Listiny je nutno domáhat se tohoto ústavního práva stanoveným postupem. Navíc žalovanou věc, jak vyplývá z napadeného rozsudku, Krajský obchodní soud v Ostravě posoudí v jiném řízení jako otázku předběžnou.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 12. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu