ECLI:CZ:US:2000:4.US.505.99
sp. zn. IV. ÚS 505/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. M. T. a A. T., zastoupených JUDr. Š. R., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1999, č.j. 11 Co 156/99-66 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 12. 1998, č.j. 7 C 140/96-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 10. 1999 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1999, č.j. 11 Co 156/99-66 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 12. 1998, č.j. 7 C 140/96-47, jimiž byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatelů o zaplacení 224 413,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení v souvislosti se stavebními úpravami v domě vedlejšího účastníka, tj. žalovaného hlavního města Prahy, městské části Praha 4. Současně byl zamítnut návrh stěžovatelů na připuštění dovolání.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedli, že se cítí být diskriminováni ve svých majetkových právech a že obecné soudy zneužily svého postavení, když rozhodly v jejich neprospěch. Nesouhlasí s právním názorem, že v jejich případě se nejedná o bezdůvodné obohacení. Uvedli, že jako nájemci bytu v domě, který původně vlastnicky náležel vedlejšímu účastníkovi, provedli přístavbu, kterou dokončili již za platnosti novelizovaného občanského zákoníku a po zrušení vyhlášky č. 64/1964 Sb. Předmětný dům zhodnotili a předpokládali, že toto zhodnocení konzumují užíváním bytu. Když pak změnou společenských poměrů v ČR vznikla možnost dům privatizovat, založili společnost B., s.r.o., která dům získala do vlastnictví. Soudy tuto společnost považovaly za právního nástupce vedlejšího účastníka s tím, že své nároky musí uplatňovat vůči této společnosti. S tímto názorem stěžovatelé nesouhlasí, neboť kupní cena zaplacená za dům uvedenou společností byla včetně jimi provedeného zhodnocení nemovitosti.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé se v podané stížnosti vracejí k meritu věci a jejímu právnímu posouzení, přičemž obecným soudů vytýkají nesprávný právní názor. Odkázal na důvody napadeného rozsudku, jak jsou podrobně uvedeny v jeho odůvodnění, a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Současně na výzvu Ústavního soudu byl předložen spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 7 C 140/96.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jak vyplývá z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelů na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatelé vytvořili stav, kdy mohli využít dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. (obdobně viz usnesení IV. ÚS 93/98, publikované pod č. 36 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 10).
Kromě toho Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé nebyli zbaveni práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a že v jejich případě neshledal ani namítané porušení čl. 3 Listiny, zaručujícího rovnost v právech dle čl. 1 Listiny, stejně jako porušení čl. 11 odst. 3 Listiny. Z tohoto pohledu by ústavní stížnost mohla být odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj