ECLI:CZ:US:2000:4.US.509.98
sp. zn. IV. ÚS 509/98
Usnesení
IV. ÚS 509/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti stěžovatelky V.A.P., zastoupené JUDr. P.K., proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 1998, sp. zn. 18 Co 114/98, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 9. 1996, sp. zn. 5 C 64/95, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, BP., v likvidaci, zastoupeného JUDr. J.H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, která je podávána s odvoláním na porušení čl. 4 Ústavy ČR a čl. l, čl. 3 a č. 11 Listiny základních práv a svobod, směřující proti shora označeným rozsudkům soudů I. a II. stupně, dává stěžovatelka najevo svůj nesouhlas s právními závěry obecných soudů, o které tyto opřely svá rozhodnutí, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení, že 1/2 nemovitostí v rozhodnutí označených, byla v době smrti matky stěžovatelky, zemřelé 1. 4. 1994, v jejím vlastnictví a druhá ideální polovina těchto nemovitosti byla v době smrti otce stěžovatelky E.F., v jeho vlastnictví.
Určovací žaloba, jak uvádí stěžovatelka v důvodech ústavní stížnosti, byla postavena na té skutečnosti, že předmětné nemovitosti přešly na čs. stát v trestním řízení dle §287a zákona č. 87/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to usnesením Lidového soudu trestního v Praze ze dne 13. 4. 1955, sp. zn. 8/a Nt 38/55. Vzhledem k tomu, že její rodiče nabytím státního občanství USA pozbyli státní občanství ČSR, nevztahoval se na ně postup dle zákona č. 87/1991 Sb., neboť tento zákon je omezen pouze na skupinu fyzických osob, které mají státní občanství ČR (dříve ČSFR). Její rodiče proto podali podnět ke stížnosti pro porušení zákona, na jehož základě byla podána stížnost pro porušení zákona ve smyslu příslušných ustanovení tr. řádu a po jejím projednání bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1994, sp. zn. Tz 34/92, zrušeno citované usnesení Lidového soudu trestního v Praze. Stěžovatelka je přesvědčena, že zrušením trestně právního rozhodnutí dochází k obnově právních vztahů od samého počátku, a to nejen z pohledu toho, že na odsouzeného se hledí jako kdyby odsouzen nebyl, ale i z toho pohledu, že dochází k obnově všech jeho práv a povinností, tedy i vlastnických práv, od samého počátku. Na základě výše uvedeného pak původně otec stěžovatelky i stěžovatelka podali žalobu na určení vlastnictví, neboť bylo nezbytné doložit vůči příslušnému katastrálnímu úřadu obnovu vlastnických práv.
Soud I. stupně určovací žalobu stěžovatelky zamítl v podstatě s odůvodněním, že tyto případy je třeba posuzovat podle zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že se jedná o zákon speciální, který je nutno použít přednostně i v případech, kdyby jinak bylo možno aplikovat ustanovení obecných právních norem. Žaloba by tedy mohla být úspěšná jen tehdy, pokud by se stěžovatelka domáhala vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., a byly by splněny další podmínky stanovené tímto zákonem, zejména pak podmínka státního občanství. Nelze přitom určit, že vlastnické právo nepřetržitě trvalo, když k jeho odnětí došlo na základě pravomocného usnesení, vydaného v souladu s tehdejším právním řádem. Městský soud pak ve svém rozhodnutí rovněž dovodil, že v případě, že nemovitosti přešly na stát v rozhodném období dle §287a trestního řádu, vztahuje se na tento přechod zákon č. 87/1991 Sb., a to jako lex specialis. Současně poukázal na to, že rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým bylo v daném případě zrušeno usnesení Lidového soudu trestního v Praze, nemá právní účinky ex tunc. Tyto právní účinky nastanou pouze tam, kde došlo ke zrušení trestního rozhodnutí dle zákona č. 119/1990 Sb., a v tomto zákoně v taxativně uvedených případech. V ostatních případech, kdy došlo ke zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení dle zákona č. 119/1990 Sb., má zrušení účinky ex nunc. V odůvodnění dále poukázal na to, že ani v případech, kdy došlo ke zrušení trestního rozsudku s účinky ex tunc, nedošlo k takové obnově vlastnického práva, která by původnímu vlastníkovi, případně jeho právním nástupcům, umožňovala bez dalšího ujmout se svého vlastnického práva a požadovat vydání věcí dle obecného právního předpisu. Dle závěrů soudu došlo pouze ke stavu, kdy tyto osoby získávají nároky na vydání věci či uzavření dohody o vydání věci dle zvláštního zákona, v tomto případě dle zákona č. 87/1991 Sb. Uplatnění vlastnických nároků podle obecně právních předpisů osobami, které nesplňují kritéria oprávněné osoby dle zákona č. 87/1991 Sb., by bylo obcházením postupu dle zákona speciálního.
Uvedené závěry podle stěžovatelky nejsou akceptovatelné pro její případ. Zákon č. 87/1991 Sb., jako lex specialis, zakládá restituční nároky jen pro v tomto zákoně vymezenou skupinu osob, které mají občanství ČR a splňují další podmínky zákona. Tato skutečnost nemůže znamenat, že všechny ostatní subjekty jsou vyloučeny z právní ochrany svých případných vlastnických práv a nároků podle obecných občanskoprávních předpisů. Opačný názor by znamenal porušení rovnosti účastníků právních vztahů, zakotvených nejen Ústavou ČR, ale i čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Je tedy zřejmé, že subjekty, na které se nevztahuje zákon č. 87/1991 Sb., musí mít možnost dovolat se svých práv podle obecných občansko právních předpisů, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že se nemohou dovolávat případného zvýhodnění podle lex specialis, v tomto případě zákona č. 87/1991 Sb. Zásadní právní otázkou tak zůstává otázka, zda na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1994 došlo k obnově právních vztahů ex tunc, tedy i k plné obnově vlastnických práv původních vlastníků - rodičů stěžovatelky, která, jak dále v důvodech ústavní stížnosti rozvádí, je toho názoru, že na tuto otázku je třeba odpovědět kladně, neboť nelze akceptovat, že by na základě nezákonného postupu státu, po zrušení tohoto postupu, nemělo dojít k obnově práv a povinností v původním rozsahu a od samého počátku.
Městský soud v Praze v písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, stejně tak jako vedlejší účastník, považují ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhují její zamítnutí.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 5 C 64/95, z jehož obsahu zjistil, že postup soudů obou stupňů a jejich rozhodnutí, tak, jak jsou popsány stěžovatelkou v ústavní stížnosti, odpovídají skutečnosti. Dále je z obsahu spisu však patrno, že stěžovatelka podala proti ústavní stížností napadenému rozsudku Městského soudu v Praze, který ve svém potvrzujícím rozsudku nevyhověl jejímu návrhu na připuštění dovolání, dovolání, které obsahuje v zásadě obdobné argumenty jako ústavní stížnost a o tomto stěžovatelkou podaném dovolání pak rozhodl Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem, sp. zn. 28 Cdo 59/99, ze dne 26. 1. 1999, tak, že dovolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka však toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ústavní stížností nenapadla, resp. svou ústavní stížnost po vydání rozhodnutí Nejvyšším soudem proti tomuto rozhodnutí nerozšířila. Za této situace, aniž by Ústavní soud mohl jakkoliv posuzovat závěry Nejvyšším soudem ČR uvedené v jeho rozhodnutí, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, neboť Nejvyšší soud ČR se z podnětu podaného dovolání věcí zabýval. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahů orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, jímž v daném případě bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Jestliže tedy stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto její dovolání, ve lhůtě zákonem stanovené pro její podání ústavní stížností nenapadla a z přezkumu Ústavního soudu tak bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním opravném prostředku poskytovaném k ochraně práva, pak by rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozsudkům soudu I. a II. stupně v projednávané věci mohlo vést k tomu, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zůstalo nedotčeno, což by však nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (viz též usnesení Ústavního soudu, publikované pod č. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, r. 1997). Uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu