ECLI:CZ:US:2000:4.US.51.99
sp. zn. IV. ÚS 51/99
Usnesení
IV. ÚS 51/99
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti K., a. s., zastoupené JUDr. P. V., advokátem, proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998, čj. 19 Cm 133/97-45, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 1998, čj. 8 Cmo 450/98-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným usnesením obecných soudů stěžovatelka obsáhle dovozuje, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 ods. 3, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Již sám návrh na vydání předběžného opatření, stejně jako dříve podaný návrh na zaplacení dlužné částky, vykazují závažné procesní vady, které nebyly odstraněny, nehledě na to, že vůbec nejsou dány podmínky pro nařízení předběžného opatření, které je zákonnou výjimkou umožňující omezit dispoziční právo vlastníka k věci pouze v mezích zákona a za podmínek v zákoně stanovených. Postupem Krajského obchodního soudu v Praze byla stěžovatelce znemožněna přítomnost při jednání, a tím i možnost vyjádřit se k prováděným důkazům. Zásahem obecných soudů došlo i k tomu, že stěžovatelce byly odňaty zákonné soudy, neboť ze spisového materiálu nevyplývá, že by některý ze soudů se řádně a dostatečně zabýval otázkou cizího prvku, neboť vedlejší účastník tohoto řízení je italskou právnickou osobou, a podléhá proto režimu zákona č. 97/1963 Sb. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 19 Cm 133/97 Krajského obchodního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že podáním došlým tomuto soudu dne 29. 4. 1997 domáhá se žalobkyně D. V. O. s. r. vůči stěžovatelce zaplacení částky 533 434 894,-- ITL, 9 627 985,-- Kč s odůvodněním, že na základě smlouvy o obchodní a výrobní kooperaci žalobkyně dodávala stěžovatelce, resp. její právní předchůdkyni, kancelářský nábytek a že vzhledem k uvedené smlouvě stěžovatelka dluží žalobkyni shora uvedené částky. V průběhu řízení žalobkyně podala návrh na vydání předběžného opatření, o kterém Krajský obchodní soud v Praze při jednání dne 21. 5. 1998 rozhodl napadeným usnesením tak, že toto předběžné opatření spočívající v zákazu stěžovatelce zcizit nebo zatížit nemovitosti, blíže označené ve výroku předběžného opatření, nařídil. K odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením tak, že usnesení Krajského obchodního soudu v Praze potvrdil, ztotožniv se ze závěrem soudu prvého stupně, že žalobkyně osvědčila existenci obavy z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Z obsahu uvedeného spisu je dále patrno, že proti oběma citovaným rozhodnutím stěžovatelka podala dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 1999, čj. 32 Cdo 612/99-103, tak, že je odmítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., že však vzhledem k nepřípustnosti dovolání se nemůže zabývat dalšími námitkami stěžovatelky, zejména námitkou místní nepříslušnosti soudů, jakož i tím, že nebyly osvědčeny rozhodné skutečnosti pro nařízení předběžného opatření.
Z uvedeného tedy plyne, že stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo pouze nařízeno předběžné opatření, aniž by bylo rozhodnuto ve věci samé. Předběžné opatření spočívající ve vyslovení zákazu zcizení nebo zatížení určitých nemovitostí, nedosahuje však svou ryze procesní povahou, a to zcela evidentně, ústavně právní roviny již proto, že sleduje pouhou zatímní úpravu poměru účastníků (§102), aniž by bylo způsobilé vyvolat jakékoli hmotně právní účinky. Za této situace, kdy Vrchní soud v Praze se v napadeném rozhodnutí vypořádal i s věcnou místní příslušností Krajského obchodního soudu v Praze s poukazem na ustanovení §9 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, je proto evidentní, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nemohlo v současné procesní fázi dojít k porušení žádného z ústavně zaručených stěžovatelčiných práv, takže Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu