ECLI:CZ:US:2000:4.US.510.2000
sp. zn. IV. ÚS 510/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. G., zastoupeného opatrovníkem JUDr. B. G., CSc., zastoupeným JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 13 Co 672/99 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 4. 1999, č.j. 13 C 48/97-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 13 Co 672/99 a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 4. 1999, č.j. 13 C 48/97-99, jimiž byl pravomocně zamítnut jeho návrh, kterým se domáhal uložení povinnosti žalovanému J. L. uzavřít s ním smlouvu o nájmu specifikovaného bytu v Plzni a v nájemní smlouvě stanovit výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. Soudy obou stupňů došly k závěru, že stěžovatel je nájemcem předmětného bytu, a toto jeho nájemní právo není zpochybňováno a to ani ze strany žalovaného. Právo nájmu přešlo na stěžovatele v souladu s ust. §706 odst. 1 obč.zák. po smrti jeho matky, se kterou žil ve společné domácnosti. V takovém případě se neuzavírá nájemní smlouva, neboť ten, na něhož právo nájmu přešlo, nastupuje do nájemního vztahu na místě původního nájemce a stává se tak účastníkem nájemní smlouvy. K námitce, že nebylo rozhodováno o výši nájemného k předmětnému bytu, odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel se svým návrhem domáhal uzavření nájemní smlouvy, v níž by kromě jiného byla uvedena i výše nájemného. Vzhledem k tomu, že ustanovení §686 odst. 1 věta druhá obč. zák. bylo novelizováno zákonem č. 267/1994 Sb. s účinností od 1. 1. 1995, vztahuje se pouze na nájemní smlouvy uzavřené po tomto datu, přičemž nájemní vztah mezi účastníky vznikl před účinností novely.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byl porušen §686 odst. 1 a §696 odst. 2 obč. zákoníku a tím i jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 95 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti vyjádřil nesouhlas s právními názory obecných soudů ve vztahu k ust. §686 odst. 1 obč. zák. ohledně písemné formy nájemních smluv. Je toho názoru, že všechny nájemní smlouvy, tedy i ty, uzavřené před 1. 1. 1995, musí mít písemnou formu. Neexistence nájemní smlouvy v písemné formě mu přináší problémy při uplatňování nároků na sociální dávky. Nesouhlasí též s tím, že obecné soudy nerozhodly spor o výši nájemného.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož jsou dle jeho přesvědčení zřejmé úvahy, které ho vedly k vydání potvrzujícího rozsudku. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost odmítl a uvedl, že netrvá na účasti při ústním jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 13 C 48/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů při aplikaci specifikovaných ustanovení obč. zákoníku upravujících vztahy při nájmu bytu. Tato skutečnost však, za situace, kdy stěžovateli nebylo odmítnuto právo na soudní ochranu, sama o sobě neznamená porušení čl. 36 Listiny, a tudíž není schopna posunout projednávanou věc do roviny ústavní.
Kromě toho nutno uvést, že i přes zamítnutí žaloby stěžovatele je z obsahu napadených rozsudků i ze spisu zřejmé, že nájemní právo stěžovatele k předmětnému bytu nebylo ani není nikterak zpochybňováno. O tom, že nájemní vztah existuje, svědčí již skutečnost, že v řízení před Okresním soudem Plzeň - město, sp. zn. 23 C 23/95, bylo jednáno o návrhu majitele domu na přivolení k výpovědi z nájmu. Z obsahu spisu rovněž nevyplynulo, že by mezi stranami nájemního vztahu byla sporná výše nájemného.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 12. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu