ECLI:CZ:US:2000:4.US.511.98
sp. zn. IV. ÚS 511/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) M. K., 2) V. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, čj. 13 Co 310/98-84, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka ing. L. P., za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, čj. 13 Co
310/98-84, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Krajského soudu v Brně stěžovatelé mimo jiné tvrdí, že
bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované v čl.
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je
"Úmluva") a čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech. Podle stěžovatelů rovněž došlo k porušení
čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť v jejich případech nebyla státní moc
(v tomto případě moc soudní) uplatněna v mezích a způsobem
stanoveným zákonem, konkrétně v mezích uvedených v občanském
soudním řádu. Stěžovatelé jsou rovněž toho názoru, že došlo
k porušení práva na ochranu zdraví, které garantuje čl. 31 věta
první Listiny, čl. 32 odst. 1 věta druhá Listiny, který zaručuje
zvláštní ochranu dětí, čl. 35 Listiny, který garantuje právo na
příznivé životní prostředí, kdy ochrany těchto práv se lze
s ohledem na ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny dovolávat v mezích
zákonů, které tato práva provádějí. Postupem soudních orgánů došlo
i k porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého
je zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti. Krajský
soud v napadeném rozhodnutí nesprávně vyložil ustanovení §135
odst. 2 o. s. ř., když se považoval za zavázán předloženým
kolaudačním rozhodnutím, ačkoli právě toto rozhodnutí mohlo být
zpochybněno předloženými odbornými posudky. Závěr soudu o tom, že
bylo stanoveno omezení počtu konání akcí v jednom roce, což sníží
nepříznivý vliv kulturního sálu na užívání nabízeného bytu, nemá
oporu v důkazech, neboť nebylo vydáno žádné rozhodnutí o tom,
kolik se v daném objektu smí konat ročně zábav, když ostatně
takové rozhodnutí ani vydáno být nemůže, neboť objekt je
v soukromém vlastnictví. Z těchto, jakož i dalších, důvodů
domáhají se proto stěžovatelé zrušení napadeného usnesení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 8. 8. 2000
uvedl, že výhrady stěžovatelů vůči soudnímu rozhodnutí jsou téměř
totožné s odvolacími námitkami, s nimiž se tento soud snažil
vypořádat v napadeném rozhodnutí, na které pro stručnost odkazuje.
Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti ve stanovené
lhůtě nevyjádřil.
Z obsahu spisu 13 E 479/97 Okresního soudu ve Zlíně Ústavní
soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 5. 5. 1998, čj. 13
E 479/97-66, bylo nařízeno provedení výkonu rozhodnutí vyklizením
stěžovatelů z bytu v domě č. p. 274 v L. a jejich přestěhováním do
zajištěného náhradního bytu ve víceúčelové budově Z. D. v L.
K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Brně napadeným
usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, vycházeje
z toho, že oprávněný doložil splnění své povinnosti zajištění
náhradního bytu kolaudačním rozhodnutím Úřadu města Z. Předložené
kolaudační rozhodnutí je rozhodnutím správního orgánu, a pro soud
je tudíž ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. závazné.
Navíc toto rozhodnutí nebylo zpochybněno ani odbornými posudky
předloženými stěžovateli. K dovolání stěžovatelů proti napadenému
usnesení krajského soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne
25. 5. 2000, čj. 20 Cdo 2339/98-105, tak, že toto dovolání odmítl,
když dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle názoru Nejvyššího soudu ČR odvolací soud sice chybně vyložil
ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., nicméně současně konstatoval,
že uvedený soud ve skutečnosti kolaudační rozhodnutí hodnotil.
Právní posouzení věci na řešení uvedené otázky nespočívá (princip
vázanosti soudu kolaudačním rozhodnutím se v něm neprosazuje),
takže potud nemá zásadní význam pro věc samu.
Výkladem pojmu náhradní byt z ústavně právního hlediska se
Ústavní soud zabýval již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 114/94
publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
svazek 3, č. 9, roč. 1995 - I. díl, v němž mimo jiné uvedl, že
interpretace ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku ze
strany Krajského soudu v Brně by vedla k eliminaci vlastníkova
dispozičního práva (jehož součástí je i možnost výpovědi), a tudíž
nešetřila podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných
základních práv. Pojmy "zásadní rovnocennost" a "místní podmínky"
nutno v kontextu citovaného ustanovení občanského zákoníku
interpretovat v souladu s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou
na pronajímatele (vlastníka) povinnost zajistit takovou bytovou
náhradu, která nutně splňuje znak druhý zákonného vymezení
přiměřeného náhradního bytu a zakládají dále pronajímateli
povinnost vyvinout všechno úsilí, které lze od něj rozumně
vyžadovat, aby zajistil náhradní byt, který se podle místních
podmínek a podle všech v zákoně uvedených parametrů aproximativně
nejvíce blíží vyklizovanému bytu.
Ani v projednávané věci nemůže být pochyb o tom, že
ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku týkající se bytové
náhrady nelze interpretovat způsobem vedeným k již naznačené
eliminaci vlastníkova dispozičního práva. Tento významný
a esenciální moment je však třeba uvažovat v souvislosti s rovněž
esenciální podmínkou kladenou na náhradní byt, totiž aby
zajišťoval "lidsky důstojné ubytování". Ochrana přiměřené životní
úrovně, včetně "přiměřeného" bydlení, je zdůrazněna v celé řadě
mezinárodních smluv o lidských právech, kupř. v čl. 11
Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních
právech, čl. 16 Evropské sociální charty, tedy vesměs smluv, jež
ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR jsou pro Českou republiku bezprostředně
závazné a mají přednost před zákonem. Napadené rozhodnutí jde však
v tomto směru stranou posléze konstatované esenciální podmínky,
k čemuž nepochybně přispěla i ta skutečnost, že krajský soud se ve
smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. cítil kolaudačním
rozhodnutím vázán, i když jinak, jak konstatoval ve svém
rozhodnutí již Nejvyšší soud ČR, zmíněné kolaudační rozhodnutí
"poměřoval".
Zásadní problém, s nímž se obecné soudy vzhledem k výše
uvedenému nevypořádaly, tkví totiž v tom, že náhradní byt je
umístěn ve víceúčelové budově Z. D. v L., v níž se kupř. nachází
i sál, v němž se konají kulturní akce i taneční zábavy,
a velkokapacitní kuchyně. Přitom ze spisu zdá se být zjevno, že
k vybudování bytové jednotky došlo v tomto objektu, kde jiné další
bytové jednotky patrně nejsou, z ryze účelových důvodů, tedy pro
účely poskytnutí bytové náhrady. Ve spisu založeném přípisu
Okresního úřadu ve Zlíně, okresního hygienika, ze dne 11. 4.
1997, zn. 718-A-216/1997/Ka, se přitom uvádí, že při pořádání
sportovního plesu dne 15. 2. 1997 se naměřené hladiny hluku buď
rovnaly nejvyšší přípustné hodnotě nebo byly mírně vyšší. Uvedený
přípis vychází z informace majitele budovy, že počet zábav
v kalendářním roce nepřesáhne čísla 6 a současně se v něm
konstatuje, že při zvýšení počtu kulturních akcí po 22. hodině by
bylo nutno danou situaci hygienicky přehodnotit. Jak stěžovatelé
uvádí ve svém dovolání, četnost zábav pořádaných v areálu
víceúčelové budovy jen za období od 10. 1. 1998 do 25. 4. 1998
dosáhla čísla 8. S tímto údajem přichází stěžovatelé teprve po
vydání napadeného rozhodnutí, nicméně i ve svém odvolání opětovně
poukazují na fakt přetrvávající hlučnosti. Přitom není vůbec
jasné, a napadené rozhodnutí tím se stává i nepřezkoumatelným,
z jakých důvodů nemá počet zábav v kalendářním roce přesáhnout
právě číslo 6.
Pojem "lidsky důstojné ubytování" zahrnuje podmínku, kterou
je třeba vykládat ve smyslu již zmíněného ústavně právního
požadavku "přiměřenosti" vztahujícího se i na bydlení. V zásadě je
sice možné, aby tomuto požadavku bylo vyhověno i v objektech
sloužících jinému účelu než bydlení, nicméně zejména v těchto
případech je třeba pečlivě zkoumat, zda poskytovaná bytová náhrada
odpovídá běžnému standardu bydlení, i pokud se týče hluku, hygieny
a vůbec celkového prostředí, v němž je dislokována.
Protože krajský soud v napadeném usnesení v tomto směru
otázku "lidsky důstojného ubytování" nezkoumal, porušil tím
ústavně zaručené právo stěžovatelů zakotvené v čl. 6 odst. 1
Úmluvy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů proto
Ústavní soud pro porušení těchto ústavně zaručených práv ústavní
stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení podle
ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. října 2000