ECLI:CZ:US:2000:4.US.513.2000
sp. zn. IV. ÚS 513/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti PhDr. M. H., zastoupeného JUDr. J. R., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 24. 5. 2000, č.j. 31 To 172/2000-252 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 1. 2000, č.j. 1 T 887/97-238, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení a Krajského státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky Liberec jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 24. 5. 2000, č.j. 31 To 172/2000-252 a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 1. 2000, č. j. 1 T 887/97-238, kterými byl pravomocně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věci, tj. útočného nože s černou pryžovou rukojetí s pouzdrem, a povinnost zaplatit poškozenému P. N. částku 16.410,- Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, Okresní pojišťovně v České Lípě částku 121.318,- Kč.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl závažným způsobem krácen na svém právu na spravedlivý proces a na obhajobu, zaručeném mj. i v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Dle jeho přesvědčení již vyšetřování bylo vedeno jednostranně v jeho neprospěch, a v řízení před obecnými soudy nebyla provedena řada jím navrhovaných důkazů. Za nezákonný považuje i postup soudu, který měl s ohledem na zažalovanou právní kvalifikaci dle §221 odst. 1, 2c) tr. zák. jednat jako samosoudce dle §314a tr. řádu, nicméně od prvého hlavního líčení ve věci bylo jednáno v senátě, aniž by byl upozorněn na odchylné právní posouzení věci. Při podané obžalobě dle §221 odst. 2 tr. zák. měl ve věci jednat samosoudce, čímž došlo k porušení čl. 38 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Dále uvedl, že v dosavadním životě nikdy nestál před soudem jako obžalovaný, vždy se snažil hájit svou činností práva spoluobčanů, zejména na život, zdraví a majetek, což vyplývá z jeho životních profesí.
Krajský soud Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, které dle jeho názoru reaguje i na námitky uvedené v ústavní stížnosti.
Krajské státní zastupitelství Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jako vedlejší účastník, řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že v ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje okolnostmi, které byly předmětem jeho odvolání. Těmi se soud II. stupně podrobně zabýval, což je patrné z odůvodnění jeho rozhodnutí, když přezkoumával zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku soudu I. stupně, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vyhlášení předcházelo.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 1 T 887/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces, včetně rozsahu dokazování ve smyslu §2 odst. 5 tr.ř. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení ústavního práva na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny, ani práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny. V tomto směru se s argumentací stěžovatele přesvědčivě vyrovnal odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 12. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu