ECLI:CZ:US:2000:4.US.531.99
sp. zn. IV. ÚS 531/99
Usnesení
IV. ÚS 531/99
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) B. S., 2) B. S., obou zastoupených Mgr. D. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 1999, čj. 6 To 378/99-957, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze, zamítajícímu stížnost stěžovatelů proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 6. 1999, čj. 3 T 47/97-937, kterým byla zamítnuta jejich žádost o propuštění z vyhošťovací vazby na svobodu, stěžovatelé tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejich práv zaručených v článku 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelé uvádějí, že byli uznáni vinnými trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle ustanovení §171a odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona a každému z nich byl uložen trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Dnem vykonání trestu odnětí svobody byli vzati do vyhošťovací vazby, ve které jsou dosud, neboť se nepodařilo zajistit cestovní doklady potřebné k jejich vyhoštění, a jejich slib, že po propuštění z vyhošťovací vazby opustí území ČR, nebyl přijat. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich dosavadní pobyt ve vyhošťovací vazbě je v rozporu s Úmluvou, a proto žádají Ústavní soud, aby prověřil, zda obecný soud postupoval podle ustanovení §350d trestního řádu a bezprostředně po právní moci rozsudku požádal Policii ČR o zajištění cestovních dokladů a dále, jakým způsobem a s jakým úsilím se Policie ČR snaží tyto cestovní doklady zajistit. Stěžovatelé rovněž vyjádřili nesouhlas s názorem obecného soudu vyjádřeného v napadeném rozhodnutí o tom, že pokud probíhá řízení o návrhu na přiznání statutu uprchlíka, musí vyhošťovací vazba trvat. Podle jejich názoru mohou být umístěni v uprchlickém táboře a být podrobeni pouze administrativnímu omezení svobody. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé žádají Ústavní soud o zrušení napadeného rozhodnutí.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 3 T 47/97, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 4. 1998, čj. 3 T 47/97-755, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1998, čj. 6 To 240/98-807, byli oba stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle ustanovení §171a odst. 1, 2 písm. b),c) trestního zákona a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle ustanovení §57 odst. 1, 2 trestního zákona jim byl zároveň uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 7. 1998, čj. 3 T 47/97-847, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, čj. 6 To 409/98-868, byli podle ustanovení §350c odst. 1 trestního řádu vzati do vyhošťovací vazby, která se započítává ode dne 11. 8. 1998 okamžikem propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Podle názoru obecných soudů byl důvod pro uvalení vyhošťovací vazby naplněn, neboť stěžovatelé ve spojení s dalšími osobami organizovali přechody běženců přes státní hranici České republiky převážně do Německa, přičemž ne všechny osoby, se kterými byli v kontaktu, byly zajištěny, a stěžovatelé by mohli měněním své identity, míst pobytů apod. mařit výkon trestu vyhoštění. Z úředního záznamu ze dne 15. 10. 1998, založeného ve spisu pod č. l. 878, vyplývá, že Policie ČR požádala indické velvyslanectví o vydání náhradních cestovních dokladů stěžovatelů již dne 19. 6. 1998, avšak přes opakované urgence zastupitelský úřad zůstal nečinný. Stěžovatelé proto požádali o propuštění z vyhošťovací vazby a navrhli její nahrazení slibem. Ve své žádosti uvedli, že mají informace o tom, že indická ambasáda jejich cestovní doklady nevydá, a slíbili, že si své záležitosti zařídí sami a co nejrychleji vycestují z ČR. Obvodní soud pro Prahu 7 jejich žádost zamítl. Stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí podali stížnost a zároveň se obrátili na Ministerstvo vnitra ČR se žádostí o přiznání postavení uprchlíka. Dopisem ze dne 30. 7. 1999 sdělil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 vedoucí cizineckého odboru ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezídia ČR, že se pokusí zajistit vystavení dokladů diplomatickou cestou prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí ČR. Zároveň poskytl obvodnímu soudu informaci o tom, že úředník indického velvyslanectví navštívil dne 30. 9. 1998 stěžovatele ve věznici a zjistil, že tito nejsou schopni poskytnout žádný uspokojivý důkaz o své indické státní příslušnosti, avšak tvrdí, že mají své cestovní doklady na místě, kde byli zatčeni. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze stížnosti stěžovatelů jako neopodstatněné zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důvody vyhošťovací vazby trvají a že slib stěžovatelů, že po propuštění na svobodu urychleně vyřídí své záležitosti a opustí území ČR, je popírán jejich žádostí o přiznání postavení uprchlíka. V této věci bylo zahájeno správní řízení a do doby, než bude rozhodnuto, nelze podle ustanovení §17 odst. 2 písm b) zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících, a s ohledem na čl. 1 a 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků žadatele vyhostit.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem; takovým případem uvedeným pod písm. f) je zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody k zabránění nepovolenému vstupu osoby na území, nebo zbavení svobody osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. Podle ustanovení §350c trestního řádu hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou. Byl-li odsouzený vzat do vyhošťovací vazby, požádá předseda senátu o zajištění cestovních dokladů potřebných k výkonu trestu vyhoštění Policii České republiky. Na řízení o vyhošťovací vazbě se užijí ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že neznají podrobně soudní spis, ale že by uvalenou vyhošťovací vazbu bylo možno považovat za nezákonnou, pokud obvodní soud nepožádal o vydání cestovních dokladů současně s nařízením výkonu trestu vyhoštění. Tvrzení o porušení ústavně zaručených práv nelze stavět na hypotetických dohadech, pokud stěžovatelé nemají možnost sami se seznámit se spisovým materiálem, může tak za ně učinit jejich právní zástupce. V této souvislosti Ústavní soud neshledal, že by postup předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 7 byl v rozporu s ustanoveními o výkonu trestu vyhoštění, neboť žádost soudu o zajištění cestovních dokladů stěžovatelů Policií ČR tak, aby trest vyhoštění bezprostředně navazoval na výkon trestu odnětí svobody soudu, byla podána v přiměřené lhůtě (dne 29. 7. 1998, č. l. 829 a 835). Příslušné orgány, které ve věci realizace výkonu trestu vyhoštění konají, činí tak v přiměřených lhůtách. Případné průtahy, ke kterým dochází ze strany indického zastupitelského úřadu, však není možné vykládat ve prospěch stěžovatelů. Co se týče nesouhlasu stěžovatelů ohledně názoru obecného soudu o nutnosti trvání vyhošťovací vazby za situace, kdy probíhá řízení o návrhu na přiznání postavení uprchlíka, Ústavní soud konstatuje, že tento závěr z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá. Konstatuje se zde pouze, že slib stěžovatelů, že po propuštění na svobodu urychleně opustí území ČR, je popírán jejich vlastní žádostí o přiznání postavení uprchlíka a uvádí se příslušná ustanovení zákona o uprchlících a Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podle kterých po dobu správního řízení nelze žadatele vyhostit.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. března 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu