Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.02.2000, sp. zn. IV. ÚS 536/98 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 21/17 SbNU 153 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.536.98

sp. zn. IV. ÚS 536/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A. B., V. B., a Ing. V. B., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1998, čj. 2 Cdon 959/97-106, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 1996, čj. 12 Co 2/96-78, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 11. 1994, čj. 9 C 107/94-51, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a tiskařských závodů T, a.s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1998, čj. 2 Cdon 959/97-106, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 1996, čj. 12 Co 2/96-78, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 11. 1994, čj. 9 C 107/94-51, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zamítnuto podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. března 1996, čj. 12 Co 2/96-78, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 2.listopadu 1994, čj. 9 C 107/94-51, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali, aby žalovaným ve sporu byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemků p.č. 283 a 327/3, zapsaných ve vložce č. 45 pozemkové knihy pro k.ú. K. a dále povinnost vydat jim předmětné pozemky, to vše podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé mají za to, že výše uvedenými rozsudky obecných soudů byla právními závěry, týkajícími se účinků jimi podané výzvy k vydání nemovitostí dne 11. 6. 1991, ve vztahu k privatizačnímu projektu povinné osoby, zahrnujícího nemovitosti, k jejichž vydání stěžovatelé povinnou osobu 11. 6. 1991 vyzvali, porušena jejich základní práva a svobody zaručená Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a to jmenovitě čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 14 Úmluvy, čl. 26 Paktu a čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2 a odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že i nadále zastává právní názor, že pokud stěžovatelé mohli nabýt statut odvozených oprávněných osob podle §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 116/1994 Sb., až od 1. července 1994, nemohla jejich výzva ze dne 11. 6. 1991 v době od jejího doručení žalovanému do 30. 6.1994 vyvolat žádné právní účinky, a tudíž nemohla ani ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vytvořit zákonnou překážku při schvalování privatizačního projektu žalovaného dne 3. 3. 1992. Je tomu tak proto, že stěžovatelům podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 116/1994 Sb., tj. ve znění do 30. 6. 1994, nemohlo vzniknout právo na vydání sporných nemovitostí, jak to normuje ustanovení §3 odst. 2 část věty před druhou čárkou zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť do 30. 6. 1994 nemohli být oprávněnými osobami. Je tak naprosto nerozhodné, že jejich nárok uplatněný u soudu I. stupně dne 31. 3. 1992 nebyl a z důvodu posléze uvedeného ani nemohl být do dne schválení privatizačního projektu žalovaného pravomocně zamítnut - k tomu nemohlo v daném případě dojít už proto, že ke dni 3. 3. 1992 (den schválení privatizačního projektu žalovaného) nebylo právo na vydání nemovitostí u soudu ani uplatněno. Proto se v dané věci plně uplatní čl. II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., čímž však není dotčeno právo na finanční náhradu za nemovitosti. Tento právní názor má oporu ve zdůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 22. 9. 1998, publikovaném pod č. 281/1998 Sb., současně je však třeba připustit, že se naopak odlišuje od právního názoru, vysloveného v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98. T. tiskařské závody, a.s., v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ní uvádí, že podle jeho názoru jsou ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů správné, jmenovitě poukazují na to, že pokud by podle právního názoru dovolacího soudu mohly být stěžovatelé tzv. odvozenými oprávněnými osobami podle ust. §3 odst. 4 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění po novele provedené zákonem č. 116/1994 Sb., je privatizační projekt schválený dne 3. března 1992, s poukazem na čl. II. bod 2. zákona č. 116/1994 Sb., zákonnou překážkou pro vydání sporných nemovitostí stěžovatelům, a proto má vedlejší účastník za to, že ústavní stížnost je nedůvodná a navrhuje, aby ji Ústavní soud zamítl. Ústavní soud považoval z hlediska výhrad stěžovatelů k právním závěrům obecných soudů, a to s ohledem na jejich eventuální dopady do sféry ústavně zaručených práv stěžovatelů, za potřebné zaměřit svoji pozornost na ústavní konformnost interpretace §3 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve spojení s čl. II. bod. 2 zákona č. 116/1994 Sb., za situace, kdy stěžovatelé písemně vyzvali vedlejšího účastníka k vydání sporných nemovitostí s tvrzením, že se považují za oprávněné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, v původním znění, byť se těmito oprávněnými osobami stali (což sami nepopírají a akceptují) až na základě novely zákona o mimosoudních rehabilitacích, realizované zákonem č. 116/1994 Sb., konkrétně podle §3 odst. 4 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění po novele provedené zákonem č. 116/1994 Sb. [tento právní názor byl vysloven až v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, s uvedením, že právní posouzení této otázky odvolacím soudem nebylo správné, když tento dovodil, že podle jeho názoru by mohl být odvozenou oprávněnou osobou pouze JUDr. F. B., a to podle §3 odst. 4 písm. e) ve spojení s §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích]. Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že podle jejich názoru nelze v podmínkách jejich případu akceptovat právní závěry obecných soudů ohledně ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k čl. II bod. 2. zákona č. 116/1994 Sb. Tzv. blokační ustanovení v privatizačních i restitučních zákonech jsou postavena na principu, který byl zvolen s přihlédnutím k tomu, že v době uplatnění restitučního nároku nebylo ve většině případů zcela zřejmé, zda se jedná o nárok oprávněný či nikoli, a tato blokační ustanovení jsou koncipována tak, aby jejich důsledkem bylo zachování možnosti nápravy křivd, způsobených protiprávním odnětím nemovitostí bývalým režimem, jejich naturálním vydáním původním vlastníkům, resp. dalším oprávněným osobám. Stěžovatelé poukazují pak jmenovitě na ust. §9 zákona o mimosoudních rehabilitacích, které stanoví, že povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství mimo jiné převést do vlastnictví jiného, a pokud tak učiní, jsou takové právní úkony neplatné. Ve svém případě pak považují za relevantní ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 91/1992 Sb., které stanoví, že majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly ve stanovené lhůtě uplatněny nebo byly zamítnuty. Z tohoto znění je dle stěžovatelů nutno jednoznačně dovodit, že pokud byl restituční nárok uplatněn, nebylo možno postupovat dle zákona č. 92/1991 Sb., jestliže uplatněný nárok nebyl zamítnut. Pokud tedy předmětné nemovitosti byly zahrnuty do privatizačního projektu a privatizovány za situace, kdy restituční nárok uplatněn byl a nebyl zamítnut, odporoval takový právní úkon ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., a tudíž je ve smyslu ustanovení §39 o.z. neplatný. Předmětné nemovitosti jsou stále ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného, tedy státu, a nic nebrání tomu, aby žalovaný, který je má ve svém držení, stěžovatelům tyto nemovitosti vydal. Pro ilustraci vzájemného vztahu restitučního a privatizačního zákonodárství stěžovatel poukazuje na právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu IV. senátu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 11. prosince 1997, podle něhož " restituční nároky je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů, ale i např. dle zákona č. 92/1991 Sb.". Ústavní soud v návaznosti na obsah vyjádření Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, považuje za vhodné uvést, že v odůvodnění plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 22. září 1998, publikovaném pod č. 281/1998 Sb., jímž byl zamítnut návrh na zrušení části ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb., jehož se Nejvyšší soud ČR dovolává jako korespondujícího jeho právním závěrům v dané věci, není Ústavním soudem vysloven právní názor na specifickou skutkovou situaci, v níž se nacházejí stěžovatelé, tedy na situaci, kdy fyzické osoby opíraly své uplatněné restituční nároky již o původní znění zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy ve znění před novelou realizovanou zákonem č. 116/1994 Sb., a s tímto tvrzením je rovněž uplatnily ve lhůtách vyplývajících ze znění zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 116/1994 Sb. Naopak v nálezu II. senátu Ústavního soudu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98 (publikovaný pod č. 152 ve svazku 12, str. 399 a násl.), Ústavní soud vyslovil právní názor (a to k situaci obdobné jako je situace v nyní posuzované věci, kdy předmětem restituce byly nemovitosti, ve vztahu k nimž vyzval stěžovatel, který se rovněž stal osobou oprávněnou teprve po novele zákona o mimosoudních rehabilitacích, provedené zákonem č. 116/1994 Sb., povinnou osobu dne 4. 9. 1991, když následně povinná osoba sice potvrdila příjem výzvy se žádostí o její doplnění, aby "mohla být vyřízena k oboustranné spokojenosti", avšak následně přes tyto skutečnosti byly předmětné nemovitosti zahrnuty do privatizačního projektu a privatizovány), podle něhož privatizace byla provedena neoprávněně a je neplatná podle ust. §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož může být majetek, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použit pro privatizaci pouze v případě, že nároky na jeho vydání, vzniklé fyzické osobě, nebyly uplatněny v zákonné lhůtě nebo byly zamítnuty. S ohledem na to, že restituční procesy ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou pod soudní ochranou, je z hlediska možných dopadů do ústavně zaručených práv stěžovatele třeba akceptovat, že je věcí ústavního soudnictví posoudit, nakolik byla v rozhodovací praxi obecných soudů při aplikaci a interpretaci ustanovení, řešících eventuální kolize restitučního a privatizačního zákonodárství, šetřena ústavně zaručená práva stěžovatele, zejména právo na spravedlivý proces, princip právní jistoty a důvěry v právo. Ústavní soud je v daném případě toho mínění, že je třeba se přidržet dosavadní judikatury Ústavního soudu výslovně řešící obdobnou situaci, konkrétně názoru vysloveného ve výše již citovaném nálezu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98, a přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že v jejich případě byla privatizace požadovaného majetku zablokována podle §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. K tomuto závěru (který v podstatě navazuje i na názor Ústavního soudu, který zaujal ve svých nálezech, sp. zn. II. ÚS 111/97, publikovaný pod č. 40, sv. č. 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a, I. ÚS 208/97 i IV. ÚS 310/98, publikovaný pod č. 121 sv. č. 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že při interpretaci cit. ustanovení pro danou situaci bral v úvahu, že striktním výkladem znění zákona lze sice rozumět názoru obecných soudů, které aplikovatelnost §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. vylučují pro situace, kdy fyzická osoba jako žadatel o restituci nesplňuje znaky oprávněné osoby. Nicméně vytknout tomuto názoru je třeba to, že jím oslabuje právě výše uvedený princip důvěry v právo a soudní ochranu žadatelů, pokud nerespektuje, že blokace je zákonodárcem koncipována z hlediska časového skutečně až do doby eventuálního zamítnutí uplatněných restitučních požadavků fyzické osoby, která tvrdí, že oprávněnou osobou je, přitom orgánem povolaným otázku oprávněnosti uplatněného restitučního požadavku řešit je pouze soud. Za situace, kdy jazyková podoba cit. ustanovení připouští tedy dva možné výklady, je Ústavní soud toho přesvědčení, že ústavně konformním je ten, který chrání před privatizačními procesy (byť eventuálně v některých individuálních případech pouze dočasně, tedy do doby zamítnutí uplatněných nároků) nemovitostí, na které fyzické osoby-žadatelé uplatnily v zákonných lhůtách jimi tvrzené restituční nároky. Z uvedených důvodů byla proto všechna napadená rozhodnutí obecných soudů, vycházejících z odlišných závěrů, Ústavním soudem zrušena [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 8. února 2000