ECLI:CZ:US:2000:4.US.556.99
sp. zn. IV. ÚS 556/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti České společnosti elektroniků, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. července 1999, sp. zn. 14 Co 617/99, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň - město z 18. května 1999, sp. zn. 23 Nc 131/97, za účasti a vedlejšího účastenství České Kooperativy, pojišťovny, a.s. (nyní Kooperativa, pojišťovna, a.s.), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. listopadu 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), kterou stěžovatelka napadla shora uvedené usnesení okresního soudu, kterým jí bylo nařízeno předběžné opatření nenakládat s nemovitostmi definovanými v usnesení. Toto usnesení bylo změněno usnesením odvolacího soudu, kterým bylo stěžovatelce zakázáno jakkoliv převádět vlastnické právo, zdržet se jeho omezování či zatěžování, zejména zřízením zástavního práva a věcného břemene.
V uvedených usneseních shledává stěžovatelka porušení svých zaručených práv, zejména dle čl. 36, čl. 38 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikováno pod č. 209/1992 Sb.), a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že si jasně nevymezily ustanovení, dle kterého je předběžné opatření nařízeno. Uvádí, že z argumentace není jasné, zda se jedná o předběžné opatření dle ustanovení §74 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), před zahájením řízení, či ve smyslu §102 o.s.ř., jako úprava poměru po zahájení řízení ve věci. Další procesní pochybení shledává stěžovatelka v tom, že obecné soudy obou stupňů rozhodly o jiném znění petitu, než jaký byl vedlejším účastníkem navržen. Návrhy změn petitu, kterých se vedlejší účastnice domáhala, nebyly stěžovatelce doručeny a tím jí nebylo umožněno vyjádřit se. O přípustnosti změny pak nebylo ani soudem rozhodnuto. Jako nejzávažnější zásah vidí stěžovatelka skutečnost, že v usneseních není výslovně uveden okamžik, ke kterému toto předběžné opatření zaniká. V tom shledává nepřípustné omezení svých práv v rozporu s čl. 11 Listiny.
Dále stěžovatelka namítá nepředvídatelnost rozhodnutí obecných soudů, když Okresní soud v Děčíně obdobný návrh mezi týmiž účastníky zamítl (sp. zn. 17 Nc 121/97) a soud odvolací toto rozhodnutí potvrdil (sp. zn. 11 Co 171/98). Odlišnost v postupu neposkytuje stěžovatelce právní jistotu a je pro ni překvapivá. Zároveň poukazuje na nepřiměřenost napadených rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se vyjádřila za účastníka - Krajský soud v Plzni - předsedkyně senátu 14 Co, která zdůraznila, že žádná základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Soud postupoval dle příslušných ustanovení o.s.ř., části druhé a dle §102 o.s.ř., a projednání věci proběhlo v souladu s §214 odst. 2 lit. c) o.s.ř. bez nařízení jednání. Ve věci dále odkazuje na napadené usnesení odvolacího soudu a k vyjádření je přiložen ještě stejnopis usnesení sp. zn. 14 Co 731/98, kterým odvolací soud rozhodl ještě před vynesením napadeného usnesení.
Vedlejší účastnice, se k ústavní stížnosti vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce, který nejprve konstatoval zkušenosti se stěžovatelkou.
Vyjadřuje se k jednotlivým částem stížnosti, kdy polemizuje se závěry stěžovatelky v tvrzené právní nejistotě, která je v příkrém rozporu se skutečným stavem věci, kdy se vedlejší účastnice domáhá svých práv pomocí předběžných opatření. Dále uvádí, že petit předběžného opatření, tak jak o něm rozhodl odvolací soud, je zcela shodný s původním návrhem, který byl jen upřesněn na základě výzvy soudu. K námitce neurčitosti doby, po kterou je předběžné opatření platné, odkazuje na odůvodnění usnesení 14 Co 617/99 a na ustanovení §77 odst. 1 o.s.ř. K námitce nepříslušnosti nalézacího soudu rozhodovat o předběžném opatření zaslala vedlejší účastnice kopii usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1997, sp. zn. 14 Nc 837/97, potvrzující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 o postoupení věci Okresnímu soudu Plzeň - město. Dále se ve vyjádření uvádí, že nemá-li stěžovatelka úmysl disponovat s nemovitostmi, jichž se předběžné opatření týká, není důvod pro napadání předběžného opatření. K rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem, má vedlejší účastnice názor přesně opačný. Ke stěžovatelkou tvrzené vlastní nemajetnosti a nepřiměřenosti postupu soudů dokládá vedlejší účastnice výpisy z katastru nemovitostí opak a tedy oprávněnost postupu soudů. Na závěr vyjádření poukazuje vedlejší účastnice na jednání se stěžovatelkou o uzavření mimosoudního smíru, kdy v průběhu doby, kdy tato jednání probíhala byla stěžovatelkou podána ústavní stížnost a zároveň i dovolání.
Ústavní soud po prostudování dostupných podkladů i vyjádření účastníka a vedlejšího účastnice dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud se důkladně zabýval shromážděním podkladů, neshledal však, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práv stěžovatelky způsobem, který sama v ústavní stížnosti uvádí. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Občanský soudní řád ve svém ustanovení §77 odst. 1 poskytuje dostatečnou ochranu strany dotčené předběžným opatřením. Vzhledem ke skutečnosti, že předběžné opatření má toliko mezitímní charakter, je podání ústavní stížnosti předčasné. Řízení ve věci samé pokračuje před obecným soudem a po jeho skončení pravomocným rozhodnutím a po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, teprve by mohlo podání ústavní stížnosti přicházet v úvahu.
Pokud jde o napadené usnesení, jedná se o rozhodnutí procesní povahy, u kterého lze sice připustit, že do jisté míry mění pozici stěžovatelky, nejsou však ještě dotčena její hmotněprávní oprávnění či povinnosti, natož pak práva Ústavou zaručená. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je právo na soudní ochranu zaručeno. Za daného stavu věcí nelze proto považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany práv stěžovatelky.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout, a to podle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, jako zjevně neopodstatněnou.
V Brně dne 31. ledna 2000
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
JUDr. Vladimír Čermákpředseda senátu