ECLI:CZ:US:2000:4.US.558.99
sp. zn. IV. ÚS 558/99
Usnesení
IV. ÚS 558/99
Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) R. M., 2) K. M., obou zastoupených JUDr. J. C., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1998, čj. 10 To 24/98-1436, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 1995, čj. 10 T 18/94-1043, a věc vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, stěžovatelé tvrdí, že byli dotčeni ve svých ústavně zaručených právech, neboť napadené usnesení nebylo vydáno zákonným soudcem. O zrušení trestního rozsudku soudu prvého stupně rozhodl senát Vrchního soudu v Praze 10 To, jemuž předsedal JUDr. K. V., přestože podle rozvrhu práce měl o věci jednat a rozhodnout senát 2 To, složený ze soudců JUDr. V. V., JUDr. P. S. a JUDr. J. Z. Trestní věc byla senátu 2 To odňata pouhým neformálním opatřením, aniž by bylo v souladu s trestním řádem rozhodnuto o vyloučení kteréhokoliv ze soudců senátu 2 To. Stěžovatelé rovněž upozornili na rozpornost a nekonzistentnost napadeného rozhodnutí, neboť jeho výrokem byl rozsudek Městského soudu v Praze, týkající se celkem šesti obžalovaných, zrušen v celém rozsahu, zatímco z jeho odůvodnění vyplývá, že byl zrušen pouze ohledně stěžovatele R. M. Z výše uvedených důvodů mají stěžovatelé za to, že napadené usnesení bylo vydáno v rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto žádají Ústavní soud o jeho zrušení.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 18/94, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 13. 6. 1995 byl stěžovatel R. M. uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu loupeže podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) k §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce sedmi roků. K odvolání stěžovatele a jeho matky K. M. Vrchní soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 11. 4. 1996, čj. 2 To 217/95-1192, rozsudek městského soudu mimo jiné i v části týkající se stěžovatele a sám rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným organizátorstvím trestného činu loupeže a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Tento rozsudek byl ve výrocích týkajících se stěžovatele zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, čj. IV. ÚS 153/96-78. Vrchní soud v Praze znovu ve věci rozhodl odsuzujícím rozsudkem ze dne 11. 9. 1997, čj. 2 To 61/97-1377, avšak i tento rozsudek Ústavní soud nálezem ze dne 9. 2. 1998, čj. IV. ÚS 418/97-35, zrušil.
Poté, co věc byla vrácena k opětovnému rozhodnutí, byla zapsána do rejstříku Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 To 29/98. Přípisem ze dne 11. 3. 1998, č. l. 1432, požádal předseda senátu 2 To JUDr. V. V. místopředsedu Vrchního soudu v Praze, JUDr. V. S., aby spis 2 To 28/98 odňal senátu 2 To a přidělil k posouzení a rozhodnutí jinému senátu s odůvodněním, že tak činí s ohledem na neúnosný stav věci, neboť Ústavní soud již dvakrát rozhodnutí senátu 2 To zrušil, vždy s totožnou argumentací vztahující se k výkladu pojmu násilí ve smyslu ustanovení §234 trestního zákona, avšak senát 2 To má na věc odchylný právní názor. Na č. l . 1430 je rukou psaná poznámka "Odnímám senátu 2 To a přiděluji senátu 10 To", datovaná dnem 25. 3. 1998, s nečitelnou parafou. Pod č. l. 1434 je založen protokol o neveřejném zasedání ze dne 25. 11. 1998, ze kterého je zřejmé, že o odvolání obžalovaného M. a jeho matky K. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 1995, sp. zn. 10 T 18/94, rozhodoval senát 10 To ve složení předseda JUDr. K. V., soudci JUDr. J. Š. a JUDr. B. K., který předmětný rozsudek Městského soudu v Praze z podnětu podaných odvolání v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Městskému soud v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle článku 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Smyslem této zásady je zabránit tomu, aby rozhodnutí o právech či povinnostech určité osoby bylo svěřeno ad hoc soudu, který k takovému rozhodování není příslušný, resp. soudci či soudnímu senátu, kterému takové rozhodnutí nenáleží. K právu na zákonného soudce se Ústavní soud vyjádřil ve své dosavadní judikatuře již vícekrát (viz např. Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5 str. 101, sv. 8 str. 141, sv. 12 str. 423, Praha, C.H.Beck, 1. vydání), když např. uvedl, že kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudců a jejich obsazení jako garance proti možné svévoli je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů, přičemž tato pravidla musí být v rozvrhu práce předem stanovena.
V projednávaném případě byla věc odňata senátu, jemuž podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze platného pro rok 1998 příslušela, a přidělena jinému senátu, jenž ve věci rozhodl. Jak vyplývá ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 18/94, stalo se tak z důvodu rozporu právního názoru členů senátu 2 To s názorem Ústavního soudu vyjádřeným ve shora citovaných nálezech, tedy z důvodu, který k tomuto opatření nezakládá důvod. I když Ústavní soud s tímto postupem nesouhlasí a považuje ho za libovůli, není podle jeho názoru možno stěžovatelům přisvědčit v tom, že při rozhodování o jejich právech uvedeným postupem Vrchního soudu v Praze, jakož i napadeným rozhodnutím, došlo k porušení Listiny a Úmluvy.
Přezkoumávané rozhodnutí je svou povahou rozhodnutím, jímž se nerozhoduje o právech či povinnostech stěžovatelů. Je zcela nepochybné, že trestní řízení dosud nebylo skončeno a trestní věc stěžovatele R. M. se v důsledku napadeného rozhodnutí vrátila do stadia řízení před soudem prvého stupně, který bude opětovně rozhodovat o jeho vině a trestu. Opětovné projednání a rozhodnutí věci před soudem prvého stupně ostatně zcela koresponduje s návrhem vyjádřeným ve stěžovatelově odvolání ze dne 16. 11. 1995 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 1995 a je i v souladu s nálezy Ústavního soudu vydanými ve stěžovatelově věci. Podle jejich odůvodnění byl shledán extrémní rozpor v právních závěrech Vrchního soudu v Praze s provedenými skutkovými zjištěními, což je stav, který odporuje pravidlům spravedlivého procesu. "Vzhledem k tomu, že pojmovým znakem trestného činu loupeže je násilí, musí i organizátorství k tomuto úmyslnému trestnému činu u pachatele nutně zahrnovat také úmysl - ať již přímý či nepřímý - odcizit majetek násilím... Z obsahu spisu není patrno, že k tomuto znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže v poměru ke stěžovateli byly v tomto směru provedeny důkazy, resp. ani jedno z rozhodnutí soudů obou stupňů vědomost stěžovatele o použití násilí, případně srozumění s jeho možným použitím, z žádného z provedených důkazů nedovozuje", uvádí se v odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 153/96. Vzhledem k ryze hypotetickému dovození existence subjektivní stránky trestného činu ve vztahu ke stěžovateli, tedy zcela v rozporu s tím, co považoval za relevantní citovaný nález, byl Ústavním soudem zrušen i následný rozsudek vrchního soudu. Nebylo-li tedy možno na podkladě dosavadních skutkových zjištění rozhodnout, nezbylo než rozsudek Městského soudu v Praze zrušit a věc vrátit zpět soudu prvého stupně k opětovnému projednání a rozhodnutí, což také vrchní soud v napadeném unesení učinil. Tímto usnesením, jakkoli nepřípustně vydaném v jiném senátu, nemohla být tedy zasažena stěžovatelova ústavně zaručená práva, neboť se přidržuje závěrů předchozích nálezů Ústavního soudu a otevírá prostor pro spravedlivé posouzení věci.
Rovněž skutečnost, že napadeným usnesením byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 1995 o vině a trestu celkem šesti obžalovaných, ačkoliv z odůvodnění již konstatovaných nálezů vyplývá, že rozhodnutí vrchního soudu bylo zrušeno pouze ohledně jeho osoby, ve vztahu ke stěžovateli nijak nezasahuje do jeho ústavně zaručených práv, jistou "zmatečnost" by mohli namítat spíše ostatní spoluobžalovaní, zejména ti, kteří byli obžaloby zproštěni. Také v tomto směru je tedy tvrzení stěžovatele o porušení zásad spravedlivého procesu ve vztahu k jeho osobě zjevně neopodstatněné.
Co se týče stěžovatelky K. M., je sice osobou oprávněnou podat odvolání proti trestnímu rozsudku ve prospěch svého syna ve smyslu ustanovení §247 trestního řádu, nicméně k podání ústavní stížnosti je osobou zjevně neoprávněnou. Napadené usnesení se jejích práv nedotýká, a proto se nemůže dovolávat jejich ústavně právní ochrany.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele R. M. odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti, zatímco ústavní stížnost stěžovatelky K. M. Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu