ECLI:CZ:US:2000:4.US.571.99
sp. zn. IV. ÚS 571/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů S. E., a F. T., zastoupených Mgr. I. T., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. 5 To 453/99, a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 4.5.1999, sp. zn. 102 T 75/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. 5 To 453/99 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 102 T 75/99. Uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné byli stěžovatelé uznáni vinnými, že jako plátci nesplnili svoji zákonnou povinnost odvést za poplatníka pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a získali tímto činem prospěch velkého rozsahu, čímž spáchali trestný čin podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Stěžovatelé byli každý samostatně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, přičemž výkon trestu jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců. Odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě podle §256 trestního řádu zamítl.
Podle názoru stěžovatelů soudy obou stupňů porušily citovanými rozhodnutími čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Uvedli, že trestné činnosti, kladené jim za vinu, se měli dopustit v období od 1. 1. 1993 do 18. 2. 1998. Dne 1. 1. 1998 přitom vstoupila v účinnost novela trestního zákona (zák.č. 253/1997 Sb.), která zavedla mj. skutkovou podstatu trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (§147 tr.zák.). Ačkoliv se jedná o tzv. pokračující trestný čin, je nutno jej dle názoru stěžovatelů právně kvalifikovat v období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1997 jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr.zák. a v období od. 1. 1. 1998 do 18. 2. 1998 jako trestný čin dle výše citovaného §147 tr. zák., což je podle přesvědčení stěžovatelů, rozváděného v ústavní stížnosti, pro ně příznivější a tedy v souladu s ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny. Stěžovatelé se v dané souvislosti odvolávají na názor, publikovaný v odborné trestněprávní literatuře, dopadající podle nich na zkoumanou problematiku. V ústavní stížnosti dále uvádějí, že obecné soudy zcela pominuly skutečnost, že za rozhodné období let 1993 až 1997 jen na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti OSSZ v Karviné odvedli částku 1 064 242,- Kč. Soudy se podle tvrzení stěžovatelů vůbec nezabývaly jejich úmyslem uhradit v prvé řadě tzv. jistinu a teprve poté její sankční příslušenství, i když si stěžovatelé jsou vědomi, že dle platné právní úpravy se došlé platby v daném případě započítávají nejprve na sankční platby.
Ústavní soud si po přezkoumání formálních náležitostí, kladených na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení k předmětné ústavní stížnosti a zaslání spisového materiálu. Za Krajský soud v Ostravě se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. V. Z., která uvedla, že krajský soud ve svém rozhodování vycházel z důkazů, které provedl již okresní soud v hlavním líčení a zcela se ztotožnil s jejich hodnocením. Soud se zabýval námitkami stěžovatelů, týkajícími se právní kvalifikace jejich jednání a považuje za nutné znovu zdůraznit, že v daném případě se jedná o pokračování v trestné činnosti a proto nelze jejich jednání rozdělit na dva skutky a každou část posoudit zvlášť. Pokud by mělo být užito ustanovení §255 tr.zák., platného v době, kdy trestná činnost stěžovatelů byla započata (od roku 1993) a pokračovala dál až do února 1998, potom by jejich jednání muselo být posouzeno podle §255 odst. 3 tr.zák., kdy trestní sazba je vyšší, než je tomu při užití ustanovení §147 odst. 2 tr.zák. Jelikož v daném případě došlo k použití pro pachatele příznivější právní kvalifikace, nemohl být porušen čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. K dalším námitkám stěžovatelů krajský soud uvedl, že zákonné odvody byly v daném případě sice účetně prováděny, k jejich odesílání však již nedocházelo. Námitka stěžovatelů, že na výplatu jiných než čistých mezd neměli finanční prostředky, proto podle názoru krajského soudu nemůže obstát. Z uvedených důvodů soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Ve vyjádření za Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově, předsedkyně senátu JUDr. E. K. v zásadě zopakovala stanovisko, zaujaté v napadených rozhodnutích, resp. ve vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není soudem nadřízeným obecným soudům ani další přezkumnou instancí. Jestliže soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak podmínky plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, kterého se stěžovatelé dovolávají, zakotvuje zákaz retroaktivity trestních předpisů. Tato jedna ze základních zásad trestního práva má přímou návaznost na časovou působnost trestního zákona a v prvé řadě znamená ústavní zákaz přijímání retroaktivních trestních zákonů mocí zákonodárnou a jejich aplikaci orgány činnými v trestním řízení, zejména soudy. Tím je garantována právní jistota, neboť pachatele nelze postihnout za jednání, které v době, kdy se jej dopustil, nebylo trestným činem a pokud jednání trestné bylo, lze za ně uložit jen takový trest, jaký byl stanovený zákonem v době jeho spáchání. Pozdějšího zákona je nutno použít pouze tehdy, je-li to pro pachatele příznivější, i když byl čin spáchán za účinnosti dřívějšího zákona. Ve zkoumaném případě postupovaly obecné soudy ve shodě s výše rozvedeným principem a Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit jejich závěrům. Ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. 102 T 75/99 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v podstatě zopakovali v ústavní stížnosti svou argumentaci použitou v řízení před obecnými soudy, které se jejich námitkami zabývaly a řádně svůj právní názor zdůvodnily. Ústavní stížnost stěžovatelů tak v zásadě spočívá v polemice s právními závěry, obsaženými v rozhodnutích obecných soudů a staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá samozřejmě sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného důvodu je bezpředmětný i návrh stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. 8. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu