ECLI:CZ:US:2000:4.US.590.99
sp. zn. IV. ÚS 590/99
Usnesení
IV. ÚS 590/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti S. N., zastoupeného JUDr. P. N., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 25 Co 389/99-212, ze dne 15. 9. 1999, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základních práv, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým by potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 1999, čj. 10 C 12/96-191, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení Kč 401.379,- s přísl., kterou se domáhal náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn 10 C 12/96, a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byly v souvislosti s trestním řízením, vedeným u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 161/72, odebrány při domovní prohlídce věci v jeho vlastnictví, jejichž souhrnnou cenu stěžovatel vyčíslil na 401.379 ,- Kč. Usnesením tohoto soudu ze dne 29. 9. 1977, čj. 1 T 161/72-356, a usnesením téhož soudu, čj.1 T 161/72-367, ze dne 9. 3. 1979, bylo dle §80 trestního řádu rozhodnuto o jejich vrácení, neboť u těchto věcí nebylo uloženo jejich propadnutí ani zabrání a nebylo jich nadále třeba pro další řízení. K vrácení věcí mělo dojít po právní moci uvedeného usnesení. Vzhledem k tomu, že k vrácení předmětných věcí dosud nedošlo, stěžovatel uplatnil dne 27. 1. 1992 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí nárok na náhradu škody, přičemž svůj nárok odvozoval z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 1990, sp. zn. 5 Tz 42/90, kterým bylo pro porušení zákona v neprospěch obviněného zrušeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 8. 1972, sp. zn. 3 To 1449/72, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 7. 1972, sp. zn. 1 T 161/72, a současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.( Rozsudek Nejvyššího soudu ČR dále konstatoval, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990, trestní stíhání pokud jde o trestný čin dle §132 odst. 1 písm. a) trestního zákona a §185 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákona bylo zastaveno, a pokud jde o trestný čin podle §118 odst. 1 trestního zákona byl zproštěn obžaloby.)
Okresní soud, který byl při posuzování věci vázán názorem Krajského soudu v Hradci Králové, vysloveném v usnesení, čj. 25 Co 462/97-157, ze dne 26. 3. 1998, a posuzoval nárok na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., dospěl k závěru, že stěžovatel uplatnil svůj nárok po uplynutí tříleté lhůty stanovené v §22 zák. č. 58/1969 Sb., neboť uvedená usnesení o vrácení věcí dle §80 trestního řádu mu byla doručena oproti podpisu dne 15. 3. 1979. S ohledem na námitku promlčení, vznesenou žalovanou stranou, proto návrh zamítl.
Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a doplnil, že spornou otázkou, kterou se po vznesení námitky promlčení stalo stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle ust. §22 zákona č. 58/1969 Sb., se již zabýval Nejvyšší soud ČSR ve svém rozsudku ze dne 23. 6. 1981, sp. zn. 1 Cz 18/81 (publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, Nejvyšší soud ČSS, SEVT, Praha 1986, str. 1130), ve kterém dospěl k závěru, že poškozený se o škodě dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možno určit přibližně výši škody v penězích). Není tedy třeba, aby poškozený znal rozsah škody (její výši) přesně. Postačuje tedy subjektivní vědomost poškozeného o škodě, přičemž nemusí mít vědomost o tom, kdo za ni odpovídá (podle zákona 58/1969 Sb. totiž za ni odpovídá vždy stát). Předpokladem pro započetí běhu subjektivní lhůty jsou tedy údaje, které má poškozený k dispozici a které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody. Z tohoto hlediska počala stěžovateli běžet promlčecí lhůta doručením usnesení o vrácení věcí dle §80 trestního řádu, tj. dne 15. 3. 1979. Krajský soud dále konstatoval, že usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 3. 1979, vydané podle §80 trestního řádu, nelze považovat za usnesení obsahově navazující na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 8. 1972, sp. zn. 3 To 1449/72, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 7. 1972, sp. zn. 1 T 161/72, kterážto rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 11. 1990, sp. zn. 5 Tz 42/90, neboť usnesení dle §80 trestního řádu se netýká otázek viny a trestu a má v podstatě pouze technický charakter. Běh promlčecí doby proto nelze odvíjet až od doručení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že s uvedenými závěry soudu nesouhlasí, má za to, že rozhodnutím soudu došlo k porušení čl. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Soud se dále zpronevěřil ust. §2 o.s.ř, dle kterého soudy mají dbát práv a právem chráněným zájmům osob a dbát, aby jich nebylo na jejich úkor zneužíváno, a §100 odst. 1 o.s.ř., podle nějž soud postupuje v řízení i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. V této souvislosti stěžovatel zdůraznil, že své právo na náhradu škody uplatnil v průběhu let 1978-1997 u různých orgánů, nejen u Sboru národní bezpečnosti, prokuratury, Ministerstva vnitra, nýbrž také u soudů.
Stěžovatel se dále v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 1990, sp. zn. 5 Tz 42/90, odvolává na čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle nějž, jestliže bylo někomu dokázáno spáchání trestného činu a jestliže byl později tento důkaz vyvrácen nebo byl zproštěn obžaloby na základě toho, že nějaká nová skutečnost přesvědčivě ukazuje, že výrokem soudu byl porušen zákon, poskytne se tomu, kdo byl potrestán na základě takového důkazu, náhrada podle zákona, pokud se nedokáže, že včasné uvedení ve známost dříve neznámé skutečnosti nejde zcela nebo částečně na vrub této osoby. Dále dodává, že Ministerstvo vnitra mu navíc sdělilo, že jeho nárok je oprávněný, z čehož dovozuje, že nemohl vědět, že mu věci vráceny nebudou a že mu vznikne škoda.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ministerstvo spravedlnosti - odbor odškodňování, se postavení vedlejšího účastníka dle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdalo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem okresního soudu a dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry obecných soudů ohledně stanovení počátku běhu promlčecí lhůty u uplatněného nároku na náhradu škody. Ve svém návrhu stěžovatel v podstatě opakuje tytéž námitky, které uplatnil u obecného soudu, a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance. Ústavní soud však již v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Jak je zřejmé z předložených materiálů, nárok na náhradu škody, způsobené nevydáním věcí odňatých při domovních prohlídkách, byl na základě upřesňujících podání stěžovatele posuzován dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. (V daném případě byla uplatněna náhrada škody, způsobené nesprávným postupem policejních a soudních orgánů při realizaci usnesení o vrácení věcí, vydaného podle §80 trestního řádu.) Tento zákon v ustanovení §22 stanoví tříletou promlčecí dobu, která běží ode dne, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, a je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušující rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy uvedené ustanovení správně aplikovaly na projednávaný případ, přičemž své právní závěry, vyplývající z dostatečně zjištěných skutkových okolností, způsobem odpovídajícím ustanovení §157 o.s.ř. odůvodnily.
Ustanovení §80 trestního řádu umožňuje vrácení věcí, které byly, jako věci důležité pro trestní řízení odejmuty pro případ, že jich již není potřeba pro další řízení a nepřichází-li v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání. O těchto věcech, které byly pouze "dočasně" potřebné pro vedení a účely trestního řízení, tedy nebylo v odsuzujících rozhodnutích, která byla posléze zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 1990, sp. zn. 5 Tz 42/90, rozhodováno a usnesení, čj. 1 T 161/72-367, ze dne 9. 3. 1979, a usnesení ze dne 29. 9. 1977, čj. 1 T 161/72-356, o vrácení věcí dle §80 trestního řádu, proto nemohou být považována za rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o vině a trestu a která byla posléze zrušena Nejvyšším soudem ČR.
Uvedené ustanovení §80 trestního řádu obecně umožňuje, aby ve všech případech, kdy jsou splněny zákonem stanovené podmínky, došlo k vrácení odňatých věcí (přičemž povinnost k vydání věci důležitých pro trestní řízení se vztahuje i na osoby neobviněné - §78 tr.ř.), jakmile jich pro další řízení není potřeba, to znamená i před jeho pravomocným skončením a bez ohledu na to, zda někdy v budoucnu dojde ke zrušení či změně konečného rozhodnutí v trestní věci. Jak vyplývá ze trestního spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, usnesení soudu o vrácení věcí dle §80 trestního řádu, sp. zn. 1T 161/72, bylo stěžovateli řádně doručeno dne 15. 3. 1979 ( stížnost proti tomuto usnesení byla Krajským soudem zamítnuta pro opožděnost) a stěžovatel měl možnost během následujících let požadovat vrácení věci, případně uplatnit nárok na náhradu škody.
Skutečnost, že stěžovatel ve stanovené lhůtě nevyužil možnosti k uplatnění svého práva způsobem, který zákon pro tento případ předvídá a konkrétně upravuje, nelze hodnotit jako zneužívání práva ze strany soudu a dodatečně napravovat právním postupem, který nyní stěžovatel uplatňuje. Ústavní soud zdůrazňuje, že je nutné, aby nárok na náhradu škody byl uplatněn řádnou žalobou podanou u soudu, nikoliv pouhým jednáním, stížnostmi a urgencemi u různých správních, popř. i soudních, orgánů, jak stěžovatel v ústavní stížnosti neurčitě uvádí. Ustanovení §100 o.s.ř., dle kterého soud postupuje v řízení bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána, a jehož porušení se stěžovatel dovolává, se vztahuje na řízení již řádně zahájená a nelze z něj vyvozovat, že soud je povinen činit návrhy směřující k zahájení řízení i v případech, kdy tak zákon výslovně nestanoví.
K tvrzenému porušení čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech Ústavní soud konstatuje, že ustanovením tohoto článku se přiznává tomu, kdo byl potrestán na základě výroku, kterým byl, jak bylo později zjištěno, porušen zákon, nárok na náhradu podle zákona. Jde tedy o náhradu v souvislosti se zrušeným rozhodnutím o vině a trestu, která také, jak vyplývá z obsahu spisu, byla stěžovateli poskytnuta. Uvedený článek proto nelze vztahovat na náhradu škody, která by stěžovateli, za předpokladu jejího uplatnění v zákonné lhůtě, náležela bez ohledu na zrušující výrok soudu o vině a trestu ve smyslu tohoto článku.
Za této situace, kdy nebylo shledáno porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který, jak bylo ověřeno, přitom postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod, a samotný neúspěch v soudním sporu a nesouhlas se závěrem soudu nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu a důvod pro uplatnění ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu