ECLI:CZ:US:2000:4.US.593.99
sp. zn. IV. ÚS 593/99
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti D. H, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, čj. 29 Ca 31/99-29, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, čj. 29 Ca
31/99-29, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem, s odvoláním na porušení
základních práv chráněných čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36
odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo
zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí
Finančního ředitelství v Brně ze dne 1. 12. 1998, čj. 5958/98/FŘ
/150.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn.
29 Ca 31/99, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud
zjistil, že Finanční úřad Brno - venkov vydal dne 22. 7. 1998
výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě
podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., kterou vyzval
stěžovatele (jako ručitele) k úhradě daňového nedoplatku daňového
dlužníka - společnosti F. a H. , spol. s r.o., v celkové výši
5.435.506,- Kč., a to do výše nesplaceného vkladu stěžovatele
zapsaného v obchodním rejstříku, tj. 20.000,- Kč. Odvolání, ve
kterém stěžovatel namítal, že není ručitelem, bylo výše uvedeným
rozhodnutím finančního ředitelství zamítnuto.
Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou
na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, ve které namítal, že
není ručitelem, a dále, že správce daně se měl nejdříve domáhat
splnění závazku po daňovém dlužníkovi, a teprve poté jej vyzvat
k zaplacení daňového nedoplatku.
Krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil.
V odůvodnění uvedl, že řízenío žalobě nemohlo proběhnout, neboť
žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o ustanovení §57
odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., které upravuje sekundární
povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné osoby než daňovému
subjektu. Jedná se o ustanovení procesní, nikoli hmotněprávní,
protože samo o sobě nezakládá právní vztah správce daně
a ručitele. Formuluje pouze vztah ručení v daňovém řízení jako
subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového nedoplatku
daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového nedoplatku
v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit daňový dluh
daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který je primárním
nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči správci daně včas
nesplní. Podle §248 odst. 2 o.s.ř. jsou z přezkumné činnosti
soudů vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů předběžné,
procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí jsou taková,
která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva
hmotného, ale zasahují do práv daných pro vlastní vedení řízení.
V tomto smyslu je procesním rozhodnutím i rozhodnutí napadené
žalobou a z tohoto důvodu je proto z přezkumné činnosti soudů
vyloučeno.
S uvedenými závěry soudu stěžovatel nesouhlasí. V ústavní
stížnosti namítá, že výzva správce daně podle §57 odst. 5 zákona
č. 337/1992 Sb. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je
rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný
opravný prostředek, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení
opravný prostředek přípustný není. V §57 odst. 5 zákona č.
337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání
namítat, mimo jiné je to skutečnost, že stěžovatel není ručitelem.
Právě tuto námitku, že není ručitelem, stěžovatel uplatnil ve
všech opravných prostředcích, včetně správní žaloby. Skutečnost,
zda stěžovatel je nebo není ručitelem, má základ v hmotném právu
a soud se proto měl žalobou zabývat meritorně. Stěžovatel
nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, dle kterého se právní
stav, který tu byl před vydáním výzvy správce daně nemění a že
hmotněprávní pozice stěžovatele jako účastníka řízení nebyla
dotčena, neboť před vydáním výzvy nebyl ručitelem v intencích §106 obch. zák., do této pozice je nezákonně nucen až uplatněním
výzvy dle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatel dále
poukázal na to, že krajský soud na daný případ nesprávně aplikoval
nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 466/97, který se však týká
usnesení soudu o zastavení řízení o žalobě proti exekučnímu
příkazu finančního úřadu podle §73 zákona č. 337/1992 Sb.
Krajský soud v Brně, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem
stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku,
přičemž zdůraznil, že pokud se někdo domáhá ochrany svého
subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob
jeho ochrany, tj. v tomto případě zákonnou úpravu části páté
hlavy druhé o.s.ř., v jejíchž intencích soud rozhodoval.
Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve
vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobné argumenty, jako
v řízení před krajským soudem a dodalo, že správce daně
v projednávané věci požadoval nejprve splnění daňové povinnosti po
daňovém dlužníku. Z ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. přitom
nevyplývá, že by výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem
musela informaci o této skutečnosti obsahovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti z hlediska
kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu
ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému
všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům
a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci
zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu
s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv
a svobod. S ohledem na zjištěné skutečnosti (aniž by však
předjímal výsledek řízení ohledně věcné stránky), dospěl
k závěru, že právě k takovému porušení principů obsažených
v Listině základních práv a svobod, opravňující zásah Ústavní
soudu došlo, neboť postupem krajského soudu bylo stěžovateli
odepřeno právo na soudní ochranu.
Ústavní soud předesílá, že právní problematikou řešící tutéž
právní otázku, tj. otázku charakteru rozhodnutí dle ust. §57
odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se již Ústavní soud zabýval při
rozhodování o ústavních stížnostech, vedených pod sp. zn. III. ÚS
373/98, III. ÚS 594/99 a I. ÚS 593/99. Od závěrů tam uvedených se
Ústavní soud nemá důvod odchylovat ani v tomto případě zcela
totožném z hlediska závěrů učiněných senátem 29 C Krajského soudu
v Brně i z hlediska argumentace ústavních stížností.
Podle ust. §244 a dalších o.s.ř. přezkoumávají soudy ve
správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.
Podle ust. §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel
odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může
namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo
uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již
bylo zaplaceno. Navrhovatel ve svém odvolání k finančnímu
ředitelství zákonný důvod pro odvolání uplatnil, neboť výslovně
namítal, že není ručitelem.
Jak Ústavní soud konstatoval již v rozhodnutí, sp. zn. III.
ÚS 373/98, v případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde
vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se
týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně
tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí
pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový
stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že
ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by
instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního
předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové
okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za
ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu
"procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní
ochrany, která je mu Listinou základních práv a svobod v čl. 36
odst. 1 a odst. 2 zaručována. Posouzení otázky, zda stěžovatel,
jemuž byla adresována výzva správce daně k zaplacení daňového
nedoplatku podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., má základ
v hmotném právu, a proto uvedenou výzvu nelze z pohledu ustanovení
§248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. považovat za rozhodnutí procesní
povahy. V daném případě spočívalo porušení základních práv
a svobod v neposkytnutí soudní ochrany stěžovateli, neboť krajský
soud se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu,
který vedl k namítanému zásahu do základních práv a svobod
stěžovatele.
Z uvedených důvodů bylo proto napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv
a svobod zrušeno [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Jen na okraj je třeba poznamenat, že dle tvrzení finančního
ředitelství (odkazujícího na spisový materiál) výzva správce daně
podle §57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. byla vůči stěžovateli
uplatněna až poté, co byl dlužník marně vyzván k úhradě dluhu.
Skutečnost, že stěžovatel nebyl o tomto úkonu správcem daně
vyrozuměn, nezakládá porušení ústavního práva, neboť povinnost takto:
daňového ručitele informovat ze zákona nevyplývá. I když
požadovaná informace by mohla v konkrétních případech vést
k odstranění nejasností ve vztahu daňového dlužníka, ručitele
a správce daně, z ust. §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. pouze
plyne, že správce daně je nejprve povinen vyzvat k zaplacení
daňového dlužníka, který nesplnil daňovou povinnost (zákon
nepředpokládá , že by správce daně tuto povinnost nesplnil).
K námitce stěžovatele, že krajský soud nesprávně aplikoval
závěry uvedené v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 466/97 (správně I. ÚS
466/97), Ústavní soud uvádí, že uvedeným nálezem je řešena odlišná
právní situace (exekuční vymáhání závazku daňového ručitele)
a navíc, v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není uvedený
nález citován a ani z argumentace odůvodnění nevyplývá, že byl ve
věci aplikován.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. září 2000