ECLI:CZ:US:2000:4.US.598.99
sp. zn. IV. ÚS 598/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. B., a D. M., zastoupených JUDr. T. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1999, č.j. 19 Co 2442/99-362 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 6. 1999,č.j. 5 C 242/99-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 12. 1999, doplněným podáním ze dne 7. 12. 1999, se stěžovatelky domáhaly, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1999, č.j. 19 Co 2442/99-362 a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 6. 1999,č.j. 5 C 242/99-343, jimiž byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatelek, aby bylo rozhodnuto, že vlastnické právo k nemovitostem - domu č.p. 78 se stav. parc. č. 51/2 a kolníku v obci a kat. úz. V., zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci na LV č. 317, přechází na stěžovatelky a to v poměru jedné ideální poloviny na každou z nich.
Stěžovatelky tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Aniž by svá tvrzení rozvedly podrobnější ústavněprávní argumentací, v odůvodnění ústavní stížnosti zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení ve věci, přičemž v podstatě uplatnily obdobnou argumentaci, jako před obecnými soudy. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích vytkly, že v rozporu se zrušujícím usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 7 Co 1470/97-326 se nezabýval naplněním podmínek ust. §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ("zákon o půdě"), a nerespektoval tak pokyn odvolacího soudu. Krajskému soudu v Českých Budějovicích vytkly, že se v napadeném rozsudku nezabýval zásadní otázkou v tom směru, že vedlejší účastníci (odpůrci) nemohli na Ing. K. převést předmětné nemovitosti, neboť se nikdy nestali jejich vlastníky, přičemž odkázaly na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. 10 Ca 312/97. Vyjádřily nesouhlas s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 1998, č.j. Cdon 736/97-97, na který poukázal Krajský soud v Českých Budějovicích v napadeném rozsudku, pokud se týká výkladu ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, který dle jejich názoru popírá obsah nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 195/97. Dále mj. vyjádřily názor, že vedlejší účastníci předmětnou nemovitost získali za cenu podstatně nižší, než tehdy odpovídala platným cenovým předpisům. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že obecné soudy se neřídily smyslem a duchem zákona o půdě a svými rozhodnutími ho naopak zcela popřely. V důsledku postupu obecných soudů se cítí zkráceny na svém právu vlastnit majetek.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s namítaným porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatelek. Oba soudy aplikovaly §39 obč. zák., kde je upravena otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem, jeho obcházení či pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud navíc poukázal na to, že výklad §5 odst. 3 zákona o půdě nemá pro posouzení konkrétní věci žádný význam, neboť k uzavření kupní smlouvy došlo dne 3. 3. 1997, po pravomocném skončení restitučního sporu, tedy v době, kdy dispoziční právo vedlejších účastníků (žalovaných) k předmětným nemovitostem nemohlo být podle §5 odst. 3 zákona o půdě omezeno. Dále uvedl, že ve vyjádření stěžovatelek ze dne 2. 12. 1999 je řada nepřesností, neboť odvolací soud neopřel napadené rozhodnutí o výklad §5 odst. 3 zákona o půdě. Předmětem sporu po zrušovacím nálezu Ústavního soudu již nebyla parc. č. 51/1, a proto se soudy touto parcelou nemohly zabývat, neboť o ní bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. 2. 1996, č.j. 5 C 580/98-180, který nabyl právní moci dne 20. 3. 1996 a nebyl cit. nálezem Ústavního soudu zrušen. Cit. nález Ústavního soudu řešil otázku přestavby nemovitosti a extrémního nesouladu s obsahem znaleckého posudku a s dosavadní judikaturou. K namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny uvedl, že stěžovatelky nejsou dosud spoluvlastnicemi předmětného majetku, spor se dotýká nejen účastníků vlastního sporu, ale v současné době i práv třetí osoby, jejíž vlastnické právo nabyté v dobré víře požívá rovněž právní ochrany, nehledě na nezpochybnitelnou zásadu ochrany dobré víry a právní jistoty, což jsou atributy právního státu stejně, jako ochrana vlastnického práva. Z uvedených důvodů navrhl vydání nálezu, kterým se ústavní stížnost zamítá.
Vedlejší účastníci, manželé K. a H. M., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že v řízení, jež vedlo k napadeným rozsudkům, se jednalo o otázku platnosti či neplatnosti smlouvy ze dne 3. 3. 1997, kdy oba soudy dospěly ke shodným skutkovým i právním závěrům, že předmětná smlouva je platná. K převodu nemovitostí došlo až po pravomocném skončení dlouholetého restitučního sporu o přechod vlastnického práva podle ust. §8 odst. 1 zákona o půdě. Tvrzení stěžovatelek, že nemovitosti získaly za kupní cenu podstatně nižší než tehdy odpovídalo cenovým předpisům, je nepravdivé. Obecné soudy vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu, důsledně respektovaly právní předpisy, přiměřeně přihlížely ke stávající judikatuře soudů. Z uvedených důvodů navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou nebo ji zcela zamítl.
Po posouzení obsahu napadených rozsudků, jakož i obsahu připojených spisů Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 5 C 242/99 a Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 110/99 a IV. ÚS 35/97, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelek, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelek o porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy, jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu