ECLI:CZ:US:2000:4.US.601.99
sp. zn. IV. ÚS 601/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti E. S., zastoupené Mgr. J. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. května 1999, sp. zn. 29 Cdo 1730/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. srpna 1999 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost stěžovatelky, kterou napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým se odmítá dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 1998, sp. zn. 10 Co 314/98, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. ledna 1998, sp. zn. 11 C 187/97 o určení vlastnického práva k nemovitosti.
Stěžovatelka se dne 14. prosince 1991 zúčastnila dražby, kterou vyhlásil PBH Karlovy Vary, a která se týkala bývalé provozovny hraček provozované Drobným zbožím Ch. V předmětné nemovitosti se fakticky žádná provozovna nenacházela a plně jí disponoval vlastník. V uvedených prostorech se již před dražbou nenacházely žádné zásoby ani žádné vybavení a dražby se zúčastnili toliko zástupci PBH Karlovy Vary. Proto stěžovatelka měla za to, že za cenu 2.850.000 Kč vydražila provozní jednotku jako soubor nemovitostí a nikoliv holý prostor bez jakýchkoliv zásob a vybavení.
Z uvedeného důvodu se stěžovatelka domnívá, že na ni bylo převedeno vlastnictví nemovitosti příklepem licitátora, kdy tuto skutečnost nemohlo změnit ani následné potvrzení, ve kterém se již o převodu nemovitosti nehovořilo.
Okresní soud stěžovatelkou podané žalobě na určení vlastnického práva nevyhověl. Odvolací soud prošel listinné důkazy, a posléze v souladu s ustanovením §2 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické a fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, potvrdil napadený rozsudek.
Dovolání, které stěžovatelka podala, Nejvyšší soud ČR odmítl s tím, že dle jeho názoru se nejedná o otázku zásadního právního významu, která by měla obecný dopad.
S uvedeným postupem stěžovatelka nesouhlasí a domnívá se, že podobně jako ona byly v rámci "malé privatizace napáleny" i jiné osoby, které se zřejmě nechtějí bránit. Přezkoumání otázky faktického průběhu dražby dle zákona č. 427/1990 Sb., a následného vyplňování dokladů o jejím průběhu spatřuje stěžovatelka jako otázku zásadního právního významu, z čehož odvozuje, že se věcí měl dovolací soud zabývat a ne ji z vykonstruovaného a formálního důvodu odmítnout. Pochybení spatřuje v tom, že bylo rozhodnuto bez proniknutí do podstaty problému. V uvedeném postupu shledává porušení principu soudní ochrany občanů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s principem ochrany vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Dodatečně bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, které spočívalo v zaslání kopie trestního oznámení, které stěžovatelka podala na neznámého pachatele z řad představitelů města Karlovy Vary, Podniku bytového hospodářství, příslušné soudní znalce z oboru nemovitostí a další neznámé pachatele se závažným podezřením na organizované páchání trestné činnosti - podvodu (§250 trestního zákona), zneužití pravomoci veřejného činitele (§§158 a 159 trestního zákona) a porušení povinností plynoucích ze správy státního majetku (§255 trestního zákona).
Ústavní soud si k věci vyžádal stanovisko Nejvyššího soudu ČR, za který se vyjádřila předsedkyně senátu 29 Cdo, která zcela odkázala na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR. Ve vyjádření se uvádí, že i dle tvrzení stěžovatelky měl k předmětné nemovitosti právo hospodaření státní podnik Drobné zboží Ch., který však nebyl vlastníkem objektu. Ustanovení §14 zákona 427/1990 Sb., stanoví, že je-li předmětem prodeje provozní jednotka, která se nachází na pozemku, k němuž má právo hospodaření organizace, jejíž součástí je provozní jednotka, musí být tato jednotka prodána i s tímto pozemkem - tedy jen v případě samostatně stojící stavby. Z toho důvodu nemohla být vydražena předmětná nemovitost. Dále se ve vyjádření konstatuje, že odvolací soud nevyhověl návrhu na připuštění dovolání. Stěžovatelka se přesto sama bez právního zastoupení obrátila na Nejvyšší soud ČR v otevřené lhůtě bez jakéhokoliv odůvodnění. Usnesením soudu byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad podání. Stěžovatelka tak učinila a v doplnění uvedla, že v protokolu uvedeném pojmu "vydražení vlastnictví k provozní jednotce" má pojem "vlastictví" jediný právní význam a to vydražení nemovitosti. Opačný závěr soudu je dle stěžovatelky v rozporu s ustanoveními §1 a 2 zákona č. 427/1990 Sb. Po uplynutí lhůty k podání dovolání toto ještě stěžovatelka doplnila, ovšem s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. k němu dovolací soud již nemohl přihlédnout.
Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že přípustnosti dovolání se sice stěžovatelka dovolává dle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a za dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení, uplatněným dovolacím důvodem je však zcela nepochybně námitka nesprávného skutkového zjištění. Z celého obsahu dovolání vyplývá, že stěžovatelka vytýká soudu, že jeho skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neboť z provedených důkazů, zejména "...z karty provozní jednotky, z protokolu o dražbě, všech dokladů které se k dražbě vztahují, je jednoznačně zřejmé, že předmětem dražby byla provozní jednotka jako nemovitost". Důsledkem nesprávného posouzení důkazů pak bylo, podle stěžovatelky, nesprávné právní posouzení. Právní závěr odvolacího soudu spočívá na skutečnosti, že z dikce ustanovení §2 zákona č. 427/1990 Sb. vyplývá, že nemovitost může tvořit součást provozní jednotky jen tehdy, je-li státní organizace s právem hospodaření k vnitřnímu vybavení provozovny totožná se státní organizací, která má právo hospodaření k budově, v níž je provozovna umístěna. Tento a ani jiný právní důvod stěžovatelka nijak nezpochybnila. Odvolací soud ve svém rozhodování nevycházel ze závěru, že byla dražena "holá provozní jednotka", když konstatoval, že z protokolů o dražbě byl proškrtnut bod II. 2, týkající se nemovitosti, zatímco bod II. 1, týkající se věcí movitých proškrtnut nebyl. Dovolací soud také neučinil právní závěr o vydražení toliko nájmu, jak uvedla stěžovatelka. I kdyby dovolací soud shledal pochybení odvolacího soudu při právním posouzení protokolu o dražbě, nebylo by v dané věci dovolání přípustné. Předpokladem přípustnosti dovolání je závěr dovolacího soudu o tom, že otázka, kterou řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, má zásadní právní význam. V dané věci se o takovou otázku nejedná, odvolací soud a i sama žalobkyně v dovolání uvádí, že "...rozsudek vyslovuje závěr, který je pro stěžovatelku po právní stránce zásadní". Z těchto důvodů tedy není přípustnost dovolání dle ustanovení §239 odst. 2 dána.
Ústavní soud, po seznámení se s obsahem podání a s obsahem spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 11 C 187/97, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud vychází ze zásady, že nemůže zasahovat do pravomocných rozhodnutí obecných soudů, za situace, kdy obecné soudy dodržely v průběhu řízení veškeré procesní předpisy, kterými je jim uloženo zjistit náležitě skutkový stav projednávané věci a vyvodit z něj odpovídající právní závěry. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil průběh jednání u obecných soudů všech stupňů, a na jejich postupech neshledal nic, co by potvrzovalo stěžovatelkou namítané porušení práva na spravedlivý proces, resp. porušení principu soudní ochrany občanů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, popřípadě skutečnost, že by soudy rozhodovaly bez dostatečného proniknutí do podstaty problému.
Mezi písemnými důkazy, které stěžovatelka předložila při jednání o dovolání, je i doklad č. 6 (č.l. 104), označený jako protokol o průběhu veřejné dražby č. 90/7, ze kterého je zřejmé, že vyvolávací cena za provozovnu byla 1.000,- Kč a orientační cena zásob byla ke dni vyvěšení seznamu 0,- Kč. Stěžovatelka musela vědět co je předmětem dražby, a tyto obecně dostupné informace nemohly ve stěžovatelce vyvolat dojem, že za vydraženou cenu jí automaticky připadne i vlastnické či spoluvlastnické právo k nemovitosti, ve které se vydražená provozovna nachází.
Pokud jde proto o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu, tak jak je popsán v napadeném rozhodnutí, byla stěžovatelka ve svém právu na spravedlivý proces zkrácena způsobem, proti kterému směřuje citované ustanovení Listiny. Opřela-li stěžovatelka své dovolání o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., tedy o skutečnost, že jejímu návrhu na přípustnost dovolání nebylo odvolacím soudem vyhověno, záviselo na posouzení dovolacího soudu zda skutečně rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pokud k takovému závěru dovolací soud nedospěl, nelze tuto skutečnost posuzovat jako porušení práva na spravedlivý proces, neboť takové posouzení je plně v kompetenci dovolacího soudu a postup je zcela v zákonem stanovených mezích. Rozdílnost právního závěru stěžovatelky a obecných soudů není skutečností, která by takové porušení založila (viz též III. ÚS 31/97 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., č. 66, C. H. BECK, Praha 1998) . Ústavní soud zde odkazuje na hlavu čtvrtou Ústavy ČR, čl. 90, který přisuzuje obecným soudům, zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR). Je pak nepochybně věcí Nejvyššího soudu ČR (a nikoli Ústavního soudu), aby svou judikaturou rozhodování obecných soudů sjednocoval.
Pokud jde o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny týkajícího se práva na vlastnictví majetku na základě shodného zákonného obsahu i ochrany, je třeba poukázat na to, že tímto způsobem je možno hájit vlastnické vztahy fakticky existující a nikoliv jen tvrzené právo na toto vlastnictví. Samotný spor o existenci vlastnického titulu, nemůže požívat Listinou zaručeného práva na ochranu.
Skutečnost, že stěžovatelka doplnila svoji ústavní stížnost kopií trestních oznámení, pak na rozhodování o ústavní stížnosti nemá žádného vlivu, neboť posouzení takového oznámení přísluší orgánům činným v trestním řízení.
Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. ledna 2000
JUDr. Vladimír Čermákpředseda senátu