ECLI:CZ:US:2000:4.US.605.99
sp. zn. IV. ÚS 605/99
Usnesení
IV.ÚS 605/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Čermáka a soudců JUDr.Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Mudr. J. F., zastoupeného JUDr. E. B., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 7. 1998, čj.5 C 255/97, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999, čj. 25 Co 602/98, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, čj.20 Cdo 1735/99- 184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení jeho základních práv dovolává zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž bylo zrušeno právo společného nájmu bytu stěžovatele a jeho bývalé manželky . Výlučnou nájemkyní bytu byla určena bývalá manželka a stěžovateli byla uložena povinnost byt vyklidit do 30 dnů od právní moci rozsudku bez přidělení náhradního bytu, či ubytování.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 5 C 255/97, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy dospěly k shodnému závěru, že po rozvodu manželství se účastníci nedohodli o dalším nájmu bytu v Praze 5, V. ul. č. 4, k němuž, jak vyplynulo z provedeného řízení, jim svědčilo právo společného nájmu bytu manželů. Za rozhodující kriteria při rozhodování o tom, kdo z nich bude byt nadále užívat, považovaly příčiny rozvratu manželství, které byly na straně stěžovatele a rodinné a bytové poměry účastníků, neboť pronajímatel bytu k věci stanovisko nezaujal a děti byly již zletilé. Bytová náhrada nebyla stěžovateli přiznána, neboť soudy vycházely z toho, že bytová potřeba stěžovatele je uspokojena realizací práva společného nájmu bytu s jeho nynější manželkou.
Dovolání stěžovatele, podané podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř., Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou dosud nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. V daném případě byl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zdůvodněn tím, že je třeba akcentovat otázku porovnání bytových poměrů účastníků v současné době, přičemž naléhavost přidělení bytu pro žalovaného ( stěžovatele) je mnohem naléhavější než potřeba bytu pro navrhovatelku.
Nejvyšší soud ČR dále konstatoval, že soudy vedle hledisek výslovně uvedených v ust. §705 odst. 3 občanského zákoníku při rozhodování vycházejí a ve shodě s výkladem podávaným soudní praxí (např. rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR ze dne 15. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 12/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, publikované v časopise Soudní judikatura č.11, ročník 1997, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 27/1999), podle okolností přihlížejí k dalším právně významným hlediskům, zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků (s přihlédnutím k možnosti nového uspořádání bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k účelnému využití bytu apod.). Pokud tedy odvolací soud bytové poměry hodnotil a přihlédl k nim jako k jednomu z hledisek významných pro rozhodnutí podle §705 odst. 3 obč. zák. a současně vzal v úvahu i hlediska další, je právní posouzení této otázky v souladu s konstantní judikaturou. Z toho, jak se obecně správná východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci, již na zásadní právní význam (jenž se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká pochybení, kterého se dle jeho názoru dopustily při výkladu ust. §705 odst.1 občanského zákoníku, a nerespektovaly zásadu zakotvenou v ust. §154 odst 1 o.s.ř., dle které je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení a zásadu, že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci, zakotvenou v ust. §153 odst.1 o.s.ř. Stěžovatel uvádí, že v době rozhodování odvolacího soudu svědčilo oběma účastníkům právo užívat další byt, argument, že dosavadní byt rozvedené manželky v Kladrubech je služební a nájem tohoto bytu je vázán na trvání pracovního poměru, není podstatný a navíc by její případná bytová potřeba byla řešena přidělením náhradního bytu. Rovněž dle jeho názoru není ve věci podstatná skutečnost, že byt, který je předmětem sporu užívá v současnosti jeho zletilá dcera, neboť nebylo zjištěno, že by ji stěžovatel v dalším užívání bytu bránil. Stěžovatel má za to, že soud dále s nepřípustným důrazem přihlédl k úmyslu jeho syna bydlet po dokončení studií v předmětném bytě, neboť rozhodoval na základě skutečností, které v době rozhodování nebyly zjištěny. Za stejně pochybné považuje úvahy soudu o tvrzeném zájmu bývalé manželky v budoucnu vykonávat praxi v Praze, neboť ani pro tuto spekulaci nesvědčí žádný důkaz. Dále stěžovatel namítá, že soudy pouze konstatovaly, že uzavřením nového manželství mu náleží právo užívat byt své nynější manželky, ale nijak se nezabývaly tím, zda tento byt, který je oprávněn užívat, zabezpečuje lidsky důstojné ubytování jemu a členům jeho rodiny.
Konečně namítá, že Nejvyšší soud ČR se při posuzování přípustnosti dovolání zaměřil na věcnou stránku případu, ač podstatou dovolání byla také otázka, k jakému okamžiku je třeba hlediska důležitá pro rozhodnutí zjišťovat a posuzovat. Dle názoru stěžovatele představovaly oba rozsudky obecných soudů evidentní odklon od konstantní judikatury a jejich rozhodnutím, které podložily skutečnostmi, které měly nastat teprve v budoucnu, přičemž nebylo vůbec zřejmé, zda nastanou, došlo k nastolení právní otázky, zda lze v uvedených věcech rozhodovat na základě jiných skutečností, tj. dohadů, než na základě zákonným způsobem zjištěného skutkového stavu věci. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným postupem došlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení §1 o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel převážně opakuje tytéž argumenty, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti měly za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že jakkoliv i za stavu, kdyby se s provedeným hodnocením dokazování neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Z připojeného spisu je zřejmé, že soudy ve věci provedly rozsáhlé dokazování, na základě kterého byl spolehlivě zjištěn výchozí skutkový stav věci, tzn., že byt, který byl předmětem sporu, byl ve smyslu ustanovení §703 občanského zákoníku ve společném nájmu rozvedených manželů. Bývalé manželce ke dni rozhodování soudu svědčilo mimo to nájemní právo ke služebnímu bytu v Kladrubech, který užívala spolu s dosud studujícím synem, zletilá dcera užívala předmětný byt v Praze a stěžovateli mimo právo společného nájmu předmětného bytu svědčilo i právo společného nájmu k bytu, který v současnosti užíval se svou nynější manželkou. Na rozdíl od tvrzení stěžovatele má Ústavní soud (na základě údajů obsažených v soudním spise) za to, že při rozhodování o zrušení společného nájmu soud vycházel ze skutkového stavu, který zde byl v době rozhodování. Za dané situace, kdy oba účastníci sporu měli stávající nezbytnou bytovou potřebu uspokojenu, nezbylo, než aby soud zhodnotil naléhavost bezprostředně budoucí bytové potřeby účastníků, přičemž jak již bylo uvedeno ve výše konstatovaném rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR, soud mimo zákonných hledisek, kterými jsou zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele (jejichž aplikace s ohledem na věk dětí a nestranné stanovisko pronajímatele nebyla na místě), bere v úvahu i další hlediska, umožňující posouzení věci. Soud přitom zákonu odpovídajícím způsobem zdůvodnil, která hlediska a z jakých důvodů při svém rozhodování především zohlednil (tj. zejména uspořádání bytových poměrů bývalé rodiny stěžovatele s přihlédnutím k tomu, že má být uspokojena bytová potřeba v podstatě dospělých dětí, připravujících se studiem na budoucí povolání a pracovní možnosti bývalé manželky a zapříčinění rozpadu manželství ze strany stěžovatele). Skutečnost, že soud ve svém odůvodnění uvedl i úvahy o možném dalším, nikoliv bezprostředním, využití bytu ze strany manželky a syna, nemůže za situace, kdy rozhodnutí soudu bylo podloženo dalšími skutkovými zjištěními, sama o sobě způsobit porušení příslušných ustanovení o.s.ř. a následně ústavně zaručených lidských práv.
Ústavní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že se obecný soud nezabýval jeho stávajícími bytovými poměry, neboť jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tuto okolnost vzal v úvahu, nicméně dospěl k závěru, že ji nelze zohledňovat v neprospěch jeho bývalé rodiny. Současně přihlédl k tomu, že sám stěžovatel uznal potřebu sporného bytu pro bývalou manželku a děti v dohodě o nakládání bytu, uzavřené krátce před rozvodem.
Ústavní soud konečně uvádí, že není ani oprávněn přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť i zde platí, že Ústavní soud není další odvolací instancí v řízení o připuštění dovolání, je oprávněn pouze zkoumat, zda Nejvyšší soud ČR projednal návrh stěžovatele zákonným postupem. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ČR porušení žádného základního práva neshledal, neboť tento postupoval zcela v souladu s procesními pravidly soudního řízení, věci věnoval náležitou pozornost a své závěry vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že otázku, zda rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, posuzoval v celkovém kontextu námitek uplatněných v dovolání stěžovatele. Závěru soudu, dle kterého hodnocení jednotlivých hledisek, na základě kterých odvolací soud rozhodoval podle skutkových okolností významných v době rozhodování, o tom, čí stávající (či s ohledem na konkrétní okolnosti případu bezprostředně nadcházející) bytová potřeba se jeví naléhavější, odpovídá dosavadní soudní praxi, a rozhodnutí odvolacího soudu proto není možno považovat za rozhodnutí zásadního právního významu, pak nelze z hlediska namítaného porušení ústavnosti nic vytknout.
Za situace, kdy nebylo shledáno, že by napadenými rozhodnutími, která jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů, došlo k porušení stěžovatelem označených ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručujících právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatel měl přístup k obecným soudům, které jak bylo ověřeno, při rozhodování postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod, a samotný neúspěch v soudním sporu a nesouhlas se závěrem soudu nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu a důvod pro uplatnění ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu