ECLI:CZ:US:2000:4.US.61.99
sp. zn. IV. ÚS 61/99
Usnesení
IV. ÚS 61/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. Z. V., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 332/98, ze dne 8. 10. 1998, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě, čj. 5 T 3/98-956, ze dne 2. 4. 1998, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Krajského zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, čj. 5 T 3/98-956, ze dne 2. 4. 1998, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu, pro trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin porušování domovní svobody podle §8 odst. 1 k §238 odst. 1, 2 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání podané proti tomuto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 332/98, ze dne 8. 10. 1998, zamítnuto.
Jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, Okresní soud v Ostravě jej uznal vinným na základě záznamu o odposlechu telefonních hovorů a na základě provedených rekognicí. V odvolání podaném proti prvoinstančnímu rozhodnutí stěžovatel tomuto rozhodnutí vytýkal nesprávná skutková zjištění a to, že ve vztahu k němu nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Důkazy, které svědčily o jeho nevině, však okresní soud zamítl s odkazem, že svědek je nevěrohodný, a ostatní důkazy, které byly provedeny, jako např. rekognice, odporovaly ustanovení trestního řádu. Z takto provedených důkazů pak podle stěžovatelova názoru nemohlo být rozhodnuto o jeho vině. Stěžovatel přitom v této souvislosti namítá především nezákonnost prováděných telefonních odposlechů. Uvádí, že do doby seznámení se spisovým materiálem se v obsahu spisu vyskytl pouze jeden příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to ze dne 18. 12. 1996. Poukazuje na to, že navíc jde toliko o fotokopii tohoto příkazu, přičemž není zřejmé, zda tento příkaz byl vůbec doručen státnímu zástupci ve smyslu §88 odst. 2 trestního řádu. Příkaz k odposlechu ze dne 11. 12. 1996 byl založen do spisu až po 9. 1. 1998, tedy až poté, co byl seznámen se spisovým materiálem. Tento příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl pak státnímu zástupci doručen až 16. 12. 1996. Stěžovatel z tohoto dovozuje, že v daném případě nebylo postupováno zákonným způsobem, zejména pokud jde o chronologické zakládání příkazů do spisového materiálu, doručování příkazu k odposlechu státnímu zástupci a pokud jde o posouzení pravosti založeného rozhodnutí. Je toho názoru, že takovouto formou pořízený důkaz vznáší značné pochybnosti o legitimitě trestního řízení a činí tento důkaz absolutně neúčinný. Krajský soud v Brně stěžovatelovo odvolání zamítl s tím, že záznam o odposlechu telekomunikačního provozu byl učiněn v souladu se zákonem a dokazování provedené okresním soudem bylo úplné. Skutečnostmi, které byly předmětem jeho odvolání, se podle jeho názoru odvolací soud nezabýval. S ohledem na stížností tvrzené kolidování napadených rozhodnutí obecných soudů s čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 5 T 3/98, a vyžádal si vyjádření tohoto soud a Krajského soudu v Brně k ústavní stížnosti.
Okresní soud v Ostravě ve svém písemném vyjádření plně odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 2. 4. 1998, v němž se, jak uvádí, vypořádal s námitkami uváděnými v ústavní stížnosti stěžovatele. Dále uvedl, že setrvává na stanovisku, které zaujal při hodnocení důkazů.
Krajský soud v Brně ve svém písemném vyjádření odkazuje rovněž na své rozhodnutí ze dne 8. 10. 1998 a navrhuje, aby podaná ústavní stížnost byla zamítnuta.
K ústavní stížnosti se vyjádřilo také Krajské státní zastupitelství v Brně, jako vedlejší účastník řízení. Ztotožňuje se ze závěry Krajského soudu v Brně, vyjádřenými v jeho rozhodnutí, a dále uvádí, že podle jeho názoru provedl prvoinstanční soud náležitá skutková zjištění, jednání stěžovatele a dalších spoluobviněných správně kvalifikoval a náležitě zdůvodnil také uložený trest. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně ze všech hledisek a výslovně se zabýval také námitkou, že odposlech telekomunikačního záznamu byl opatřen nezákonným způsobem. S odkazem na ustanovení §160 odst. 2, 4 t.ř. bylo přitom konstatováno, že podle příslušných rozhodnutí soudů byl důkaz odposlechem proveden v souladu s tímto ustanovením.
Po zvážení všech stěžovatelových tvrzení Ústavní soud konstatuje, že tyto své námitky stěžovatel v zásadě uplatnil již v podaném odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Jak vyplývá s připojeného soudního spisu, Krajský soud v Brně, který z podnětu odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných věc přezkoumával, se těmito námitkami v odůvodnění zamítavého rozhodnutí o odvolání zabýval, ale nepřisvědčil jim. Uvedl v tomto směru, že ve věci byly soudem I. stupně shromážděny všechny v úvahu přicházející důkazy, přičemž jejich okruh byl takový, že poskytoval potřebný podklad pro zjištění skutkového stavu věci o němž nejsou pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí. Vyslovil také názor, že soud I. stupně nepochybil ani při hodnocení důkazů. Rovněž námitce stěžovatele (a dalších spoluobžalovaných), že odposlech telekomunikačního provozu byl opatřen nezákonně a neměl být jako důkaz použit, odvolací soud nepřisvědčil s tím, že tento důkaz, jak je patrno z příslušných rozhodnutí soudu založených v trestním spisu, byl opatřen zákonně, a to v souladu s ustanovením §160 odst. 2, 4 t.ř.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci šlo o trestnou činnost majetkového charakteru. Ve věci také bylo vedeno obsáhlé důkazní řízení ohledně jednotlivých skutků uvedených v obžalobě. Ze spisového materiálu je zřejmé, že ve věci bylo soudem provedeno rozsáhlé dokazování, včetně výslechu většího počtu svědků a dalších úkonů, včetně provedení domovní prohlídky v bytě jednoho z obviněných, ve vztahu ke stěžovali pak provedení rekognice, v neposlední řadě pak byly ve věci pořízeny záznamy o odposlechu telefonních hovorů mezi obviněnými, popř. dalšími osobami.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti z použitých důkazů zpochybňuje provedené rekognice v obecně rovině vyjádřeným tvrzením, že odporují ustanovení trestního řádu, pak se ani Ústavní soud nemohl k této námitce vyslovit v konkrétní podobě, přitom z protokolů o provedení rekognice nevyplývá, že by tato byla provedena v rozporu se zákonem. Za základní je však třeba považovat stěžovatelovu námitku týkající se zákonnosti prováděných telefonních odposlechů. Stěžovatel v této souvislosti vznáší pochybnosti ohledně chronologického zakládání příkazů do spisového materiálů, jejich doručování státnímu zástupci a v neposlední řadě i o posouzení pravosti založeného rozhodnutí. Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v projednávané věci byly vydány dva příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Oba příkazy byly vydány soudcem Okresního soudu v Karviné, a to dne 11. 12. 1996, sp. zn. 4 Nt 1178/96 (č.l. 736), a druhý dne 18. 12. 1996, sp. zn. 4 Nt 1178/96 (č.l. 210). Oba příkazy jsou ve spisu založeny ve fotokopii a příkaz k odposlechu ze dne 11. 12. 1996 byl do spisu založen dodatečně, což ostatně vyplývá nejen z tvrzení stěžovatele, ale i ze záznamu státního zástupce ze dne 9. 1. 1998 (čl. 735). Okresní soud v Karviné, který příkazy k odposlechu vydal, však ve zprávě ze dne 16. 2. 2000 Ústavnímu soudu potvrdil, že fotokopie příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 11. 12. 1996 a 18. 12. 1996 odpovídají tímto soudem vydanému prvopisu, přičemž i prvně vydaný příkaz k odposlechu byl Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné doručen, a to dne 16. 12. 1996 a pozdější příkaz k odposlechu byl státnímu zastupitelství doručen dne 20. 12. 1996. Z námitek vyslovených v souvislosti s odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu tedy Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele zpochybňujícímu pravost ve spisu založeného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Samotný fakt, že příkazy nebyly do spisu zařazeny chronologicky ani skutečnost, že příkaz vydaný dne 11. 12. 1996 byl státnímu zástupci doručen nikoliv neprodleně, ale teprve 3. následující pracovní den, nelze hodnotit jako nedostatek, dosahující intenzity, způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, kterých se dovolává. Ostatně obdobným námitkám spoluobžalovaného R. J. nepřisvědčil Ústavní soud ani v řízení o ústavní stížnosti tohoto spoluobžalovaného, jak je patrno z usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 43/99, ze dne 8. 6. 1999.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky týkající se hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a jimi učiněných skutkových zjištění, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Ústavnímu soudu v tomto smyslu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení této zásady v tom smyslu, že nebyly respektovány kautely uvedených ustanovení trestního řádu, což v daném případě zjištěno nebylo. Okresní soud v Ostravě při svém rozhodování v dané trestní věci vycházel z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud, s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. března 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu