ECLI:CZ:US:2000:4.US.614.99
sp. zn. IV. ÚS 614/99
Usnesení
IV.ÚS 614/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného JUDr. B. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 1999, čj. 22 Ca 304/99 -17, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 28. 4. 1999, čj. 707/2/110/99.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 304/99, a z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutkové a právní okolnosti případu.
Dnem 17. 6. 1999 uplatnil stěžovatel u Krajského soudu v Ostravě žalobu, kterou se domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu dle §247 o.s.ř.
Přípisem soudu ze dne 22. 2. 1999 byl stěžovatel doporučeným dopisem vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 1000,- Kč. Tuto výzvu se stěžovateli nepodařilo doručit (nebyla v úložní době vyzvednuta). Stejnopis výzvy převzal dne 23. 6. 1999 pouze právní zástupce stěžovatele, kterému byla zaslána na vědomí.
Přípisem krajského soudu ze dne 12. 8. 1999, doručeným oproti podpisu dne 26. 8. 1999, byla stěžovateli zaslána opětovně výzva, aby ve lhůtě do 10 dnů ode dne jejího doručení uhradil soudní poplatek ve výši 1000,- Kč (jeho právnímu zástupci byla výzva znovu doručena " na vědomí" dne 13. 8. 1999).
Dne 10. 9. 1999 byl soudu osobním podáním doručen formulář výzvy s vylepeným soudním poplatkem v požadované výši.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 1999 bylo řízení dle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. zastaveno s odůvodněním, že lhůta k zaplacení soudního poplatku marně uplynula dne 6. 9. 1999.
V tomtéž rozhodnutí soud rovněž dle ust. §10 odst.1 zákona č. 549/1991 Sb. rozhodl o vrácení soudního poplatku, zaplaceného dne 10. 9. 1999 s tím, že jej zaplatil ten, který nebyl oprávněn.
Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 10. 1999, kdy bylo všem účastníkům doručeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 9. 9. 1999, kterým bylo řízení zastaveno, uvádí, že poplatek byl zaplacen o den později po vydání tohoto usnesení a že bude vrácen, protože řízení je už zastaveno. Soud tedy nemohl vydat usnesení dne 9. 9. 1999, když již věděl, že poplatek byl zaplacen, byť o den později. Dále stěžovatel namítá, že dle §250d odst.3 o.s.ř. zastaví soud řízení, nebyly-li vady odstraněny ve stanovené lhůtě. Rozhodující je tedy stav v době rozhodování, kdy vady nepochybně odstraněny byly, jestliže soud dokonce rozhodl o vrácení poplatku. Uvádí, že není ani vyloučena možnost aplikace ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., kdy soud zruší usnesení o zastavení soudního řízení, bude-li poplatek zaplacen do konce lhůty k odvolání proti rozhodnutí. V daném případě byl poplatek zaplacen ještě před vydáním takového usnesení. Stěžovatel je přesvědčen, že v tomto případě by mělo být připuštěno odvolání dle §9 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb. Odvolání podal, soud však na něj nereagoval (v této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že v připojeném soudním spise není odvolání stěžovatele založeno).
Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudu o zastavení řízení bylo antidatováno. Zastavením řízení došlo k porušení ust. §154 odst.1 ve vazbě na §167 odst. 2 o.s.ř., z něhož vyplývá, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku a k porušení ust. §250d odst. 3 o.s.ř.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovateli byla řádně zaslána výzva k doplacení soudního poplatku. Pokud mu splnění povinnosti bránila jakákoliv překážka, mohl požádat o prodloužení lhůty nebo požádat o osvobození od soudních poplatků. O zastavení řízení bylo rozhodnuto dne 9. 9. 1999, když lhůta marně uplynula již dne 6. 9. 1999, a pouze při písemném vyhotovení usnesení dne 14. 10. 1999 bylo nesprávně ve výroku uvedeno i rozhodnutí o vrácení soudního poplatku, přestože o to mělo být rozhodnuto samostatným rozhodnutím. V tomto pochybení však nelze spatřovat porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, neboť právo nebylo stěžovateli upřeno postupem soudu, ale naopak realizaci tohoto práva zmařil sám stěžovatel nesplněním své zákonné povinnosti ani v dodatečně stanovené lhůtě.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu soudního spisu a konečně i tvrzení stěžovatele je naprosto zřejmé, že stěžovatel při uplatnění žalobního návrhu na přezkoumání správního rozhodnutí nezaplatil soudní poplatek, který byl jako poplatek, stanovený pevnou sazbou a placený kolkovou známkou, splatný při podání návrhu (§7 zákona č. 549/1991 Sb.).
Zaplacení soudního poplatku přitom patří k základním procesním podmínkám, jejichž splnění je nutné, aby řízení před obecným soudem mohlo být zahájeno. Uvedené skutečnosti si každý účastník řízení, který hodlá zahájit soudní řízení, musí být vědom. V daném případě byl stěžovatel navíc zastoupen právním zástupcem a na nutnost zaplatit soudní poplatek byl v souladu s právní úpravou on i jeho právní zástupce soudem upozorněn, přičemž byl současně poučen o důsledcích nezaplacení soudního poplatku.
Zákon č. 549/1991 Sb. v ustanoveních §9 odst. 1 a 2 jednoznačně stanoví následky spojené s nezaplacením soudního poplatku. Dle uvedených ustanovení nebyl-li poplatek, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, zaplacen, a to ani v dodatečné lhůtě stanovené soudem, provede soud řízení jen jde-li o návrh na zahájení odvolacího řízení, nebo je-li v téže věci návrh rozšířen nebo podán vzájemný návrh. V ostatních případech soud řízení zastaví, pokud již nezačal jednat ve věci samé.
Z výše popsaných okolností je zřejmé, že soud který po marném uplynutí stanovené lhůty dle §9 zákona č. 549/1991 Sb. řízení zastavil, postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Skutečnost, že k zaplacení soudního poplatku došlo, jak stěžovatel, s ohledem na časovou posloupnost a obsah vyhotoveného usnesení o zastavení řízení, dovozuje, ještě před jeho vydáním, případně předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, na uvedené věci nic nemění, neboť v době vydání rozhodnutí o zastavení řízení, bylo soudu nesporně známo (rozhodující stav věci), že poplatek byl uhrazen po uplynutí stanovené lhůty.
Za daných okolností pak stěžovateli vzniklo právo na vrácení soudního poplatku dle ust. §10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.
Skutečnost, že soud pojednal rozhodnutí o zastavení řízení a rozhodnutí o vrácení soudního poplatku do jednoho usnesení a odůvodnění uvedeného usnesení z hlediska časové návaznosti jednotlivých právních úkonů stěžovatele a navazujícího postupu soudu neobratně formuloval, nemůže s ohledem na skutkové okolnosti případu posunout věc do ústavněprávní roviny.
K námitce stěžovatele, týkající se přípustnosti odvolání v dané věci, Ústavní soud poukazuje na svou dosavadní judikaturu (např. usnesení, sp. zn. I.ÚS 434/98, I. ÚS 458/98, III.ÚS 446/99), ve které opakovaně uvedl, že správní soudnictví je v České republice budováno na principu jednoinstančního řízení, v němž je podání opravných prostředků podle ustanovení §250j odst. 4 o.s.ř. pro hlavu druhou, část pátou citovaného zákona vyloučeno (není přitom rozhodující zda rozhodnutí vydané soudem je rozhodnutím ve věci samé nebo rozhodnutím procesním, neboť daná právní úprava v tomto směru neobsahuje žádné rozlišení). I když ust. §9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb. předpokládá možnost podat odvolání, nemůže tento předpis sám o sobě způsobit v souzené věci přípustnost opravného prostředku. V případě, kdy ve správním řízení dojde k zastavení řízení podle ust. §9 odst.2 cit. zákona, proto není odvolání přípustné, neboť není přípustné ani ve věci samé (arg. a maiore ad minus).
Ústavní soud si je vědom toho, že současná právní úprava správního soudnictví se v některých aspektech, nevyjímaje neexistenci možnosti uplatnění opravného prostředku, může jevit jako problematická, nicméně platná právní úprava, v jejíchž intencích obecný soud postupoval, se v tomto konkrétním případě nedotýká podstaty ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
K porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, chráněného čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, v daném případě nedošlo, neboť stěžovatel si sám svým laxním přístupem k povinnosti zaplatit soudní poplatek (nezaplacení soudního poplatku při podání návrhu, jeho nezaplacení ani v další dodatečné lhůtě a nevyužití možnosti požádat soud o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, či o osvobození od soudního poplatku) přivodil nepříznivé následky, které jsou s nesplněním poplatkové povinnosti splněny.
Z uvedených skutečností proto nezbylo Ústavnímu soudu podaný návrh, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu