ECLI:CZ:US:2000:4.US.615.99
sp. zn. IV. ÚS 615/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti A A S, , zastoupeného JUDr. E. K., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1999, čj. 5 To 411/99-126, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) Městského státního zastupitelství v Praze, 2) a. s. R., , za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1999, čj. 5 To
411/99-126, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Městského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že tímto
usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená
v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 3 odst. 1 Listiny,
čl. 40 odst. 2 v souvislosti s čl. 10 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst.
1 Úmluvy a čl. 36 odst. 2 Listiny. Stěžovatel již totiž na Polici
ČR měl právo na obhájce a ten také měl být přítomen jeho poučení
a vznesení obvinění, vyšetřovatel však odmítl přivolat jím
zvoleného advokáta a pouze pod tlakem proto souhlasil s obhajobou
ex offo. V přípravném řízení vyšetřovatel porušil také ustanovení
§28 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších
předpisů, neboť o uvalení vazby nebyl uvědomen zastupitelský úřad
jeho domovského státu. Stěžovatel byl již od počátku přípravného
řízení považován za pachatele trestného činu a v tomto duchu bylo
vedeno i celé řízení, které probíhalo zcela jednostranně
a neobjektivně. Těmito nedostatky v přípravném řízení se
nezabývaly ani obecné soudy, ačkoli na ně byly upozorněny.
Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení
napadeného usnesení.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, odkázal ve svém
vyjádření ze dne 9. 2. 2000 na důvody napadeného rozhodnutí.
Vedlejší účastníci Městské státní zastupitelství v Praze a a.
s. R. se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Z obsahu spisu 5 T 154/98 Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní
soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. 6. 1999, čj.
5 T 154/98-91, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu
podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, jehož se
dopustil tím, že dne 15. 6. 1998 v pobočce R. v Praze 1, vložil na
svůj účet částku 1 110,-- USD, omylem však mu bylo vystaveno
potvrzení o vkladu na částku 11 000,-- USD, kteroužto částku
stěžovatel v tentýž den vyzvedl v budově stejné banky, a byl proto
odsouzen podle §250 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí
svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na
zkušební dobu tří let, podle §53 odst. 1 trestního zákona
k peněžitému trestu ve výši 300 000,-- Kč a k náhradě škody
uvedené bance ve výši 339 500,70 Kč. V důvodech svého rozhodnutí
uvedl obvodní soud, že stěžovatel využil omylu pokladní I. V.,
jejíž výpověď soud považoval, a to také v souladu s dalšími
důkazy, za přesvědčivou. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský
soud v Praze napadeným usnesením tak, že stěžovatelovo odvolání
zamítl, když se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními
závěry soudu prvého stupně a neshledal důvodnými ani námitky
stěžovatele proti způsobu vedení přípravného řízení.
Jakkoli trestní řízení, jehož základní zásady jsou uvedeny
v §2 trestního řádu, je členěno do několika fází, nemůže žádná
z těchto fází být posuzována izolovaně. Trpí-li tedy kupř.
přípravné řízení nezhojitelnými vadami, nemůže ani řízení před
soudem, pokud se s těmito vadami buď vůbec nebo náležitým způsobem
nevypořádalo, splňovat podmínky nestranného a spravedlivého
procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Tak je
tomu i v projednávané věci, kdy přístup vyšetřovatele
k vyšetřování věci je završen jeho úředním záznamem ze dne 15. 9.
1998, v němž se doslovně uvádí: "V průběhu vyšetřování jsem
prováděl šetření ke zjištění totožnosti tohoto svědka, svědka se
však nepodařilo ztotožnit. Ani v případě jeho ztotožnění
nepředpokládám, že by výpověď tohoto svědka byla věrohodná. Stejně
tak by nebyla věrohodná ani výpověď případného dalšího svědka
ruské příslušnosti." Završen proto, že již při zahájení trestního
stíhání nepostupoval vyšetřovatel v souladu s ustanovením §38
odst. 1 trestního řádu, jehož účelem je obviněnému umožnit, aby si
obhájce v případech, kdy ho musí mít, nejdříve zvolil sám, a to ve
lhůtě, která je mu k tomu určena. Ze spisu je patrno, že obhájce
byl stěžovateli naopak ustanoven "bez dalšího" a v tentýž den, kdy
stěžovateli bylo sděleno obvinění. Ustanovený obhájce byl sice
přítomen při stěžovatelově výslechu dne 13. 8. 1998, když se
dostavil teprve v průběhu tohoto výslechu, což samo o sobě
naznačuje, jaká musela být jeho znalost projednávané věci, když
tento zástupce během výslechu nepoložil jedinou otázku. Již
v dalším protokolu ze dne 14. 8. 1998 stěžovatel uvádí, že se
k věci vyjadřovat nechce, neboť celou záležitost probere se svým
obhájcem. Stejně tak při vzetí stěžovatele do vazby, z níž později
byl propuštěn, nebylo respektováno ustanovení §28 zákona č.
293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, podle
kterého cizince je bezprostředně po přijetí do vazby nutno poučit
o jeho právu obracet se na diplomatickou misi a konzulární úřad
státu, jehož je státním občanem. Po podání žaloby se stěžovatelem
již zvolená obhájkyně JUDr. E. K. obrátila na Obvodní soud pro
Prahu 1 dopisem ze dne 12. 10. 1998, v němž vyslovuje vážné
pochybnosti o dosavadním způsobu vyšetřování diskriminujícím osoby
ruské národnosti a navrhuje výslech dalších svědků této národnosti
a následně dopisem ze dne 30. 10. 1998 obsahujícím návrh vyloučit
z trestního řízení pro podjatost vyšetřovatele kpt. S., a to
z důvodů, jež jsou zde podrobně rozvedeny. Všechny tyto relevantní
momenty ponechalo bez povšimnutí nejen státní zastupitelství, ale
i obecné soudy, ačkoli jim muselo být zjevno, že přístup
vyšetřovatele je v daném případě evidentně diskriminující, když
vyšetřovatel navíc v již konstatovaném záznamu předjímá závěry
příslušející pouze obecným soudům. Přípravné řízení bylo tímto
postupem vyšetřovatele posunuto do roviny, kdy stěžovatel byl ve
skutečnosti považován za vinného ještě před tím, než došlo k jeho
pravomocnému odsouzení, přičemž ani další orgány činné v trestním
řízení nevyvodily z tohoto faktu nezbytné závěry.
Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů pro porušení čl.
36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy
ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm.
a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. března 2000