ECLI:CZ:US:2000:4.US.623.99
sp. zn. IV. ÚS 623/99
Usnesení
IV. ÚS 623/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti H. J., zastoupené Mgr. J. Č., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, čj. 32 Co 2364/98-114, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1998, čj. 5 Cmo 718/97-79, a s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 1997, čj. 33 Cm 192/96-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, čj. 32 Cdo 2364/98-114, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1998, čj. 5 Cmo 718/97-79. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 38 odst. l Listiny základních práv a svobod, dle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a čl. 90 Ústavy ČR, zaručující právo na spravedlivý proces, neboť Nejvyšší soud ČR nepřihlédl k její oprávněné námitce o věcné nepříslušnosti soudů projednávajících její věc. Nepříslušnost soudů dovozuje stěžovatelka z toho, že v úvěrové smlouvě ze dne 6. 12. 1994 nebyl ujednán závazek dlužníka zaplatit věřiteli úrok. Závazek zaplatit věřiteli, kromě zapůjčení finančních prostředků také úrok, je přitom základním pojmovým znakem smlouvy o úvěru. Pokud smlouva neobsahuje ujednání o úvěru, nelze na ni z hlediska jejího dalšího obsahu pohlížet jinak, než jako na smlouvu o půjčce. Vzhledem k tomu, že rozhodování o věcech, majících svůj základ v půjčce, není upraveno v ustanovení §9 odst. 2, 3, 4 a 5 o.s.ř., rozhodují věci v první instanci obecné soudy a v druhé instanci krajské soudy.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 33 Cm 192/96, Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu, vedeného u obecných soudů, byl závazek, vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené mezi věřitelem a dvěma dlužníky a ve vztahu ke stěžovatelce závazek, který pro ni vyplýval ze zástavní smlouvy uzavřené mezi ní a věřitelem. Odvolací a Nejvyšší soud ČR po provedeném řízení ve svých rozhodnutích konstatovaly, že stěžovatelka je vedle prvého a druhého žalovaného povinna zaplatit věřiteli dlužnou částku, přičemž vůči stěžovatelce může být pohledávka při výkonu rozhodnutí uspokojena pouze ze zástavy. V dovolání, zamítnutém Nejvyšším soudem ČR, stěžovatelka mimo námitek, týkajících se vlastní stránky sporu, namítala, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou věcné nepříslušnosti.
Nejvyšší soud ČR dovolání napadeným rozsudkem zamítl, neboť neshledal naplnění stěžovatelkou uplatněných dovolacích důvodů.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě předchozích rozhodnutích konstatoval, že není běžnou další instancí systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ale zabývá se pouze posouzením eventuálního porušení ústavně zaručených práv, tzn., že do rozhodovací pravomoci soudu je oprávněn zasahovat pouze pokud tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka uplatňuje na podporu svého tvrzení o věcné nepříslušnosti soudu tytéž argumenty jako ve svém dovolání a nesouhlasí přitom se závěrem Nejvyššího soudu ČR, dle kterého důvody pro vyhovění její námitce věcné nepříslušnosti nejsou dány, a není proto ani naplněn dovolací důvod dle §241 odst. 3 o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v řízení vedeném u odvolacího soudu nebylo dovozeno, že mezi smluvními stranami nebyly smluveny úroky (jako podstatná pojmová náležitost smlouvy o úvěru podle základních ustanovení §497 obchodního zákoníku), nýbrž že nebyla sjednána odměna, resp. úplata, podle §419 obchodního zákoníku (věřitelem nebyla banka, ale jiný subjekt). V daném případě nešlo tedy o smlouvu o půjčce (ust. §657 a násl. občanského zákoníku), ale o smlouvu o úvěru podle §497 a násl. obchodního zákoníku, a pro řízení o nároku z této smlouvy byl proto v prvním stupni věcně příslušným krajský soud.
Ústavní soud ověřil, že uvedenému zjištění Nejvyššího soudu ČR odpovídají i ve spise zachycené výsledky řízení a dovodil, že jeho rozhodnutí nelze nic vytknout. Ze samého textu úvěrové smlouvy, kde v čl. 4, nadepsaném "Smluvní odměna a úroky", se uvádí, že smluvní odměna se sjednává ve výši 10 % ročního úroku z půjčené částky, je zřejmé, že mezi smluvními stranami byl v souladu s jejich úmyslem sjednán úrok a z něj odvozena smluvní odměna. Smluvní strany tedy při uzavírání smlouvy o úvěru vyhověly podstatným náležitostem tohoto smluvního typu podle §497 obchodního zákoníku, kdy věřitel se zavázal poskytnout peněžní prostředky ve prospěch dlužníka, a ten se zavázal poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Skutečnost, že ohledně smluvní odměny dospěly soudy k názoru, že byla sjednána neplatně, a žalobci přiznaly pouze nárok na dlužnou částku a zákonný úrok dle §502 obchod. zákoníku, nemůže ovlivnit charakter uzavřené smlouvy.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce, chráněného čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud ČR se námitkou věcné nepříslušnosti soudů v rámci rozhodování o dovolání stěžovatelky zabýval, stěžovatelkou namítané důvody vyhodnotil, dospěl přitom k závěru, že ve věci rozhodovaly soudy věcně příslušné a napadené rozhodnutí tudíž není postiženo vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Stejně tak Ústavní soud musí konstatovat, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť stěžovatelce byla poskytnuta v souladu s příslušnými předpisy soudní ochrana způsobem, který odpovídá právu tomuto článkem chráněným. Samotný neúspěch v soudním sporu a nesouhlas se závěrem soudu nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu a důvod pro uplatnění ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal závěry Nejvyššího soudu ČR jako protiústavní, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu