ECLI:CZ:US:2000:4.US.628.99
sp. zn. IV. ÚS 628/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. B. T. a MUDr. A. T., oba zastoupeni JUDr. J. B., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 628/97 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 1999, sp. z 10 Nc 36/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 15. prosince 1999 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako ústavní stížnost, kterou stěžovatelé napadli uvedená usnesení, opírajíce se o nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95. Uvedeným nálezem byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 1995, sp. zn. 10 Co 98/95, kterým byl potvrzen a rozšířen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. listopadu 1994, sp. zn. 7 C 40/92. V souvislosti s tímto nálezem se stěžovatelé domáhali, aby bylo zrušeno též napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým tento soud odmítl řešit dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 98/95 (který byl zrušen citovaným nálezem Ústavního soudu), poté, co za dovolání stěžovatelů bylo na soudních poplatcích vyinkasováno 86.112,- Kč. Týmž usnesením Nejvyšší soud ČR zároveň rozhodl, že soudci obecných soudů v předmětné věci nejsou podjati, přestože měl k dispozici veškeré podklady, kterými disponoval i Ústavní soud. Vzhledem k tomu, že vedle dovolání bylo ve věci rozhodnuto i citovaným nálezem Ústavního soudu, v jehož odůvodnění je uvedeno, že odvolací soud ve své podstatě porušil zásadu dvouinstančního řízení a ve svých důsledcích tak zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), považují stěžovatelé za nutné zrušit i napadené usnesení Nejvyššího soudu.
Po zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 1995, sp. zn. 10 Co 98/95, citovaným nálezem Ústavního soudu probíhá nadále restituční spor o vydání nemovitosti v Karlových Varech u Okresního soudu v Karlových Varech a věc je projednávána týmiž soudci, kteří se dopustili a nadále dopouštějí nezákonností na stěžovatelích, kteří tak nemají záruku, že věc bude spravedlivě a nestranně rozhodnuta. Není přihlíženo k námitkám stěžovatelů a je straněno druhé straně, přestože jí nejsou, dle tvrzení stěžovatelů, osoby oprávněné. Z těchto důvodů mají stěžovatelé zájem, aby věc byla předána jinému soudu a projednána jinými soudci.
Námitky stěžovatelů na podjatost a vyloučení soudců ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), jsou řešeny v neprospěch žalovaných, neboť o nich rozhodují stále titíž soudci, kteří námitky věcně neřeší. Řízení pro podjatost je zastavováno s odvoláním na napadené usnesení Nejvyššího soudu, které nebylo dosud zrušeno a které údajně brání otázku podjatosti soudců věcně řešit, o čemž svědčí usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Nc 103/98 ze dne 24. září 1998, sp. zn. 10 Nc 36/99 ze dne 7. dubna 1999 a sp. zn. 10 Co 650/99 ze dne 13. července 1999.
Současně s rozhodnutím o podjatosti soudců ze dne 7. dubna 1999, sp. zn. 10 Nc 36/99, bylo pod stejnou spisovou značkou vydáno i usnesení, kterým byla stěžovatelům udělena pořádková pokuta ve smyslu ustanovení §53 o.s.ř. ve výši 25.000,- Kč. Tuto pořádkovou pokutu považují stěžovatelé za nátlak, aby se podvolili moci soudu i když je k nim nespravedlivý a opět za zásah do jejich práva na spravedlivý proces zaručený Ústavou ČR a Listinou. Proti udělení pořádkové pokuty podali stěžovatelé stížnost k rukám předsedy Krajského soudu v Plzni s tím, že tato byla udělena neprávem a s žádostí, aby od této pokuty bylo upuštěno. Současně uvedli další námitky proti soudkyni, která pořádkovou pokutu udělila. Tato stížnost byla usnesením ze dne 13. července 1999 pod sp. zn. 10 Co 650/99 odmítnuta. Stěžovatele jsou uvedeným postupem pobouřeni. V uvedeném postupu shledávají porušení svého práva na svobodu projevu a požadují, aby Ústavní soud k tomuto jednání zaujal rozhodující stanovisko.
Stěžovatelé požadují, aby byla zrušena napadená usnesení a soudci JUDr. P. a JUDr. K. vyloučeni z dalšího projednávání restitučního sporu.
Ústavní soud se k uvedené věci opětovně vrátil k nálezu na který se stěžovatelé odvolávají (sp. zn. IV. ÚS 218/95), aby posoudil důvodnost nově podané ústavní stížnosti.
Uvedený nález opírá důvodnost původní ústavní stížnosti o skutečnost, že odvolací soud opustil postup v režimu dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, aniž dal stěžovatelům možnost se k této změně vyjádřit a uplatnit své námitky, které občanský zákoník připouští, a to za situace, kdy sami vedlejší účastníci opírali svůj návrh na vydání nemovitosti o restituční předpis. Tímto rozhodnutím odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo navíc mimo rámec daný žalobním petitem, když odvolací soud přiznal vedlejším účastníkům více, než sami požadovali, neboť k žádnému rozšíření žalobního návrhu v uvedené věci nedošlo. Právní zástupce vedlejších účastníků sice rozšíření navrhl, s poukazem na upřesnění návrhu, aniž by však bylo umožněno stěžovatelům, aby se k tomuto návrhu vyjádřili a současně nebylo o rozšíření petitu vydáno rozhodnutí dle ustanovení §95 odst. 1 o.s.ř. Z toho důvodu také odvolací soud, tím, že rozhodl vydat více než bylo požadováno, jednal v rozporu s ustanovením §153 odst. 2 o.s.ř.
Problematika druhé ústavní stížnosti, tak jak byla Ústavnímu soudu předložena, se však netýká rozhodnutí, kterými by byla práva stěžovatelů zkrácena, neboť proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu mohli stěžovatelé podat ústavní stížnost, popřípadě rozšířit ústavní stížnost původní, již před vynesením uvedeného nálezu. Jelikož tak ovšem neučinili, propadla lhůta stanovená k podání ústavní stížnosti v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Pokud se stěžovatelé odvolávají na stanovisko Nejvyššího soudu a tuto skutečnost stvrzují přiložením kopie dopisu z Nejvyššího soudu, konstatuje Ústavní soud, že pro rušení rozhodnutí obecných soudů je nutné, aby ústavní stížnost splňovala zákonem předepsané podmínky, k čemuž v daném případě nedošlo.
Napadené usnesení, kterým byla stěžovatelům udělena pořádková pokuta, bylo vydáno odvolacím soudem a proti takovému rozhodnutí zákon nepřipouští žádné řádné opravné prostředky. Jediným prostředkem je v daném případě autoremedura, na kterou ovšem v daném případě není právní nárok.
Pokud tedy nejsou zákonem připuštěny řádné opravné prostředky, je možnost podání mimořádných opravných tím spíše vyloučena. Ústavní soud není oprávněn rozhodovat o udělené pořádkové pokutě, aniž by s jejím udělením bylo spojeno takové jednání státního orgánu, které by bylo v rozporu s pravidly stanovenými v Listině, nebo v mezinárodní smlouvě dle čl. 10 Ústavy ČR.
Z uvedených důvodů byla shledána ústavní stížnost jako nedůvodná, neboť stěžovatelé nedodrželi podmínku lhůty resp. ústavní stížností napadli rozhodnutí, které není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 lit. b) zákona, resp. dle §43 odst. 1 lit. d) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. ledna 2000
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj