ECLI:CZ:US:2000:4.US.63.2000
sp. zn. IV. ÚS 63/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupené JUDr. Z. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 1999, č.j. 25 Co 163/99-81, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a 1) B. B. a 2) K. B., jako vedlejších účastníků, zastoupených JUDr. V. K., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 1999, č.j. 25 Co 163/99-81, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1998, č.j. 15 C 56/98-56, jímž bylo ve sporu mezi vedlejšími účastníky jako žalobci a stěžovatelkou jako žalovanou přivoleno k výpovědi z nájmu bytu o kuchyni a pokoji s částečným příslušenstvím v I. poschodí domu čp. 179 v Tomkově ulici v Hradci Králové, kterou dali vedlejší účastníci stěžovatelce dne 26. 3. 1998.
Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 4 Ústavy České republiky ("Ústava") a další základní práva a svobody zakotvené v čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), za současného porušení řady procesních i hmotněprávních předpisů, např. §79 odst. 1, §92 odst. 1 a §153 o.s.ř., a §37 odst. 1 a §711 odst. 1 obč. zákoníku. V odůvodnění své stížnosti argumentuje obdobně jako v odvolání, aniž by svá tvrzení o namítaném porušení ústavních práv doplnila řádnou argumentací ústavněprávní. Opakuje své přesvědčení, že původní žalobci vůbec nebyli k podání žaloby aktivně legitimováni a že výrok rozsudku překročil návrh žalobců. Nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy a s právními názory, k nimž tyto soudy dospěly.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastníci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřili nesouhlas a polemiku s právními názory stěžovatelky. Jsou přesvědčeni, že obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy, vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu a správně aplikovaly příslušná ustanovení obč. zákoníku. Navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zcela zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 15 C 56/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů, přičemž v odůvodnění své stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uplatňovala v řízení před obecnými soudy, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že jsou dány specifikované výpovědní důvody uvedené v ust. §711 odst. 1 obč. zákoníku. To, že s takovým závěrem stěžovatelka nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 4 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. V přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu nelze též spatřovat zásah do ústavního práva na nedotknutelnost obydlí zakotveného v čl. 12 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 5. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu