ECLI:CZ:US:2000:4.US.637.99
sp. zn. IV. ÚS 637/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 1999, č.j. 11 To 100/99-1670 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 1999, č.j. 1 T 8/97-1627, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 12. 1999 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 1999, č.j. 11 To 100/99-1670 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 1999, č.j. 1 T 8/97-1627, jimiž byl pravomocně uznán vinen, že jako asistent ředitele obchodní společnosti C. spol. s r. o., jímž byl pověřen k jednání s celními úřady, ve větším rozsahu zkrátil daň a způsobil tímto jednáním škodu velkého rozsahu, čímž spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1,3 tr. zákona a podle §148 odst. 3 tr. zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm let.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a že postupem obou soudů, zejména pak Vrchního soudu v Praze, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Zrekapituloval argumentaci své obhajoby uplatněné v řízení před obecnými soudy a vyjádřil přesvědčení, že s touto argumentací se soudy žádným způsobem nevypořádaly. Poukázal na ust. §2 odst. 5 tr. řádu, obsahující jednu ze základních zásad trestního řízení, tj. zásadu in dubio pro reo, a poukázal na čl. 8 odst. 2 Listiny, který tuto zásadu nepochybně zahrnuje. Poukázal dále zejména na skutečnost, že žádný ze soudů nebyl schopen konstatovat, v jaké fázi pohybu celních faktur v rámci C., spol. s r. o., ke ztrátě či zatajení dokladů došlo. Uvedl, že odvolací soud se dle jeho názoru fakticky nijak nevypořádal s argumentací zopakovanou v odvolání. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že jeho proces nebyl spravedlivý, neboť soudy si jeho obhajoby všímaly jen velmi okrajově a "nepohodlné" argumenty (např. nedostatek rozumného motivu údajného jednání, nemožnost ovlivnit daňové řízení atd.) prostě přešly mlčením, anebo se s takovou obhajobou vypořádaly jen okrajově a bez věcné argumentace, přičemž poukázal na dle jeho názoru ničím nedoložené tvrzení, že nikdo jiný než on doklady zatajit nemohl. Dále uvedl, že podal ministru spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje obhajobu z řízení před soudem nalézacím a odvolacím. S touto obhajobou se oba soudy řádně vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Obě rozhodnutí tvoří vzájemně jeden celek a je nutno je vykládat ve vzájemných souvislostech. Proto vytrhování jednotlivých vět nebo odstavců z celku, jak to dělá stěžovatel, nelze považovat za správné. Dále účastník odkázal na podrobné odůvodnění obou rozhodnutí. Podstatu ústavní stížnosti spatřuje v tom, že stěžovatel se cítí nevinen a domáhá se jiného hodnocení provedených důkazů, než jak je hodnotily obecné soudy. Z průběhu celého trestního řízení nevyplývá, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, presumpce neviny, ani že by byla nezákonně omezena osobní svoboda navrhovatele. Z uvedených důvodů navrhl posoudit podnět jako zjevně neopodstatněný, který by měl Ústavní soud podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítnout.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 1 T 8/97 a po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu shromážděných podkladů, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je v podstatě nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.
Podstatou ústavní stížnosti je především námitka, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. řádu, tedy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z hlediska ústavněprávního pak mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, příp. práva zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Takové porušení Ústavní soud v dané věci neshledal. Jak vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení. Uvedeným požadavkům odvolací soud dle přesvědčení Ústavního soudu vyhověl.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 2. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu