ECLI:CZ:US:2000:4.US.639.99
sp. zn. IV. ÚS 639/99
Usnesení
IV. ÚS 639/99
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o návrhu spol. s r. o. S., obchodní společnost, zastoupené JUDr. J. W., advokátkou, na zrušení části přílohy k vyhlášce č. 237/1999 Sb., uvedené pod položkou č. 1460, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu na zrušení shora uvedené části vyhlášky č. 237/1999, označeném současně jako ústavní stížnost, navrhovatelka uvádí, že není členem organizace Svazu podnikatelů ve stavebnictví a že u něj nikdy nepůsobila ani nepůsobí žádná odborová organizace. Při vydávání vyhlášky č. 237/1999 Sb. tato skutečnost respektována nebyla. Navrhovatelka je si sice vědoma toho, že samotná vyhláška č. 237/1999 Sb. nevykazuje znaky pravomocného rozhodnutí, nicméně má za to, že v projednávané věci jde ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí o individuální akt aplikace práva. Základním znakem právního předpisu je totiž jeho obecnost, především obecnost adresátů právních norem, tato podmínka však v daném případě není splněna.
Pokud jde o základní otázku, zda totiž vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 237/1999 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, je či není právním předpisem, poukazuje Ústavní soud na tu základní skutečnost, že v ustanovení §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, je Ministerstvo práce a sociálních věcí zmocněno stanovit právním předpisem, že kolektivní smlouva vyššího stupně je závazná i pro zaměstnavatele, kteří nejsou členy organizace zaměstnavatelů, která tuto smlouvu uzavřela. Jedním ze znaků právní normy je nepochybně i její obecnost, což znamená, že nemůže být určena toliko určitému subjektu, ale určité množině subjektů vymezené určitými obecnými znaky. Obecnost právní normy, co do jejích subjektů, je pak dána tehdy, jestliže jejím subjektem jsou všechny subjekty práv, které jsou prvkem dané množiny. Uvedená podmínka obecnosti je v projednávané věci nepochybně splněna, neboť napadená vyhláška se dotýká subjektů činných v dopravě, silničním hospodářství, autoopravárenství a stavebnictví, přičemž počet těchto subjektů je relativně vysoký (srovnej V. Knapp: Teorie práva, Praha 1995, str. 150 a násl.).
Podle ustanovení §64 odst. 2 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení jiného právního předpisu než zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 tohoto zákona. Podle posléze uvedeného ustanovení spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu a nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Teprve toto uplatnění právního předpisu či jeho aplikace opravňuje k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako obrany proti zásahu orgánu veřejné moci porušením ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Navrhovatelka může tedy návrh na zrušení napadeného právního předpisu případně podat teprve v souvislosti s konkrétním zásahem orgánu veřejné moci, tedy za podmínek uvedených v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a §74 zákona o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu