ECLI:CZ:US:2000:4.US.640.99
sp. zn. IV. ÚS 640/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. Z., Ž. B., J.V., V. V., a J. D., všichni zastoupeni JUDr. J. H., advokátem a M. V., bez právního zastoupení, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 1999, sp. zn. 16 Co 99/96, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. 9 C 1029/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 22. prosince 1999 ústavní stížnost, která směřovala proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, který byl doručen účastníkům řízení ve věci před obecnými soudy v průběhu června 1999. Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání, vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 28 Cdo 1927/99, o kterém bylo tímto soudem rozhodnuto dne 31. srpna 1999, tak, že se dovolání odmítá.
V uvedené věci stěžovatelé podali ústavní stížnost,kterou se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě. Současně však zřejmě lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvodili od doručení rozhodnutí o dovolání. Dovoláním však, dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§237 až §239 o. s. ř.). Pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech je začátkem lhůty pro podání ústavní stížnosti den nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva (v daném případě práva podat dovolání).
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud zhodnotil uvedenou ústavní stížnost jako podanou po zákonné lhůtě 60 dní [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], neboť směřovala proti rozhodnutí, které bylo stěžovatelům doručeno nejpozději v červnu 1999. Ústavní soud se přitom opřel o svoji dosavadní judikaturu, která opakovaně vyslovila právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno považovat dovolání za poslední prostředek, k němuž se váží lhůty stanovené v zákoně (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, publikované pod č. 14, sv. 8, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Ve vztahu k poslednímu stěžovateli M. V., shledal Ústavní soud, že jmenovaný není právně zastoupen, tak jak stanoví §30 odst. 1 zákona. Vzhledem ke shora uvedenému neodstranitelnému pochybení, kterého se stěžovatelé v podané ústavní stížnosti dopustili, však nepovažoval Ústavní soud za nutné vyžadovat doplnění plné moci.
Z uvedených důvodu proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul, aniž by vyžadoval další podklady, jako ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené zákonem ( §43 odst. 1 lit. b) zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. ledna 2000
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj