ECLI:CZ:US:2000:4.US.643.99
sp. zn. IV. ÚS 643/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti společnosti S., s.r.o., zastoupené JUDr. M. N., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 1999, sp. zn. 16 Co 796/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 12. 1999 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 1999, č.j. 12 C 993/97-79 (č.j. 16 Co 796/97), kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 11. 1997, č.j. 12 C 993/97-76 s tím, že v části výroku I. o postoupení věci Finančnímu úřadu v Jihlavě se zrušuje. Citovaným usnesením Okresní soud v Jihlavě mj. rozhodl, že řízení o návrhu stěžovatelky na určení neplatnosti právního úkonu Finančního úřadu v Jihlavě se zastavuje a po právní moci usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu v Jihlavě
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a že postupem finančního úřadu v rozporu s uvedenými články bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Je přesvědčena, že při vydávání exekučního příkazu na přikázání jiné pohledávky a při řešení námitek do tohoto exekučního příkazu, si žalovaný Finanční úřad v Jihlavě nesprávně vyložil zákon a v důsledku nesprávného výkladu zákona dospěl k závěru, že započtení vzájemných pohledávek mezi ní a Jihlavskou obchodní společnosti, spol. s r. o., je úkonem absolutně neplatným, kterým je obcházen zákon. Dále pak podrobněji rozvádí okolnosti případu, přičemž odůvodnění ústavní stížnosti je v podstatě opakováním námitek vznesených již v předcházejících řízeních.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 12 C 993/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně vyplývá, že odvolací soud potvrdil názor, že není v pravomoci soudu posuzovat otázku správnosti úsudku správního orgánu (finančního úřadu jako správce daně), který je k takovému posouzení předběžné otázky výslovně zákonem zmocněn, jak vyplývá z ustanovení §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Návrh stěžovatelky dle svého obsahu právě k přezkoumání správnosti úsudku finančního úřadu směřoval. Za této situace bylo třeba ve smyslu §104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavit.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jak totiž vyplývá z ust. §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu, je přípustné dovolání. Vzhledem k tomu, že toto dovolání podáno nebylo, nebyly vyčerpány prostředky k ochraně práv stěžovatelky.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj