ECLI:CZ:US:2000:4.US.653.99
sp. zn. IV. ÚS 653/99
Usnesení
IV.ÚS 653/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti T. S., zastoupeného Mgr. L. B., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 437/99, ze dne 6. 10. 1999, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 10 C 435/96, ze dne 26 .4. 1999, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 odst. 2 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byl zavázán k úhradě částky Kč 7.199,63 s přísl., představující cenu za převzaté a nezaplacené zboží.
V ústavní stížnosti uvedl, že v období roku 1992-1993 provozoval podnikání v restauraci B., nacházející se v domě č.p. 88, ul. L. v Mělníku. Podnikání ukončil k 31. 12. 1992, a k tomuto datu také ukončil pracovní poměr se svými zaměstnanci (v jednom případě došlo k ukončení pracovního poměru až dne 17. 1. 1993). Po datu 31. 12. 1992 podnikání v oboru hostinské činnosti v restauraci B. ani nikde jinde neprovozoval. Žádné třetí osoby nezaměstnával. Restauraci B. spolu s příslušnými nebytovými prostorami pronajal na dobu od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1994, s možností dalšího prodloužení, panu J. P.
Dne 8. 7. 1992 uzavřel rámcovou smlouvu o dodávkách mlékárenských výrobků se společností Mlékárna Č., s.p., jejímž předmětem byl závazek dodavatele dodávat mu na základě objednávek mléčné výrobky a závazek odběratele za dodané zboží platit. Spolupráce dle smlouvy skončila nejpozději dnem 17. 1. 1993. Po tomto datu již žádné zboží, tedy ani zboží, které mu mělo být v červenci až říjnu roku 1993 dodáno, u Mlékárny Č., s.p., neobjednal, ani nikoho k objednání zboží nepověřil. Stejně tak zboží nepřevzal a neučinily tak pro něj ani třetí osoby.
Stěžovatel namítá, že provedenému dokazování neodpovídají právní závěry obou soudů. Zdůraznil, že ačkoliv soudu předložil přípis Okresní správy sociálního zabezpečení Mělník, ze kterého vyplývá, že po 17. 1. 1993 neměl žádného zaměstnance, soud dovodil, že dodací listy s daty v rozmezí červenec - říjen 1993 podepsaly jeho zaměstnankyně S. a B.
Ve vztahu k provedeným důkazům, smlouvou o nájmu nebytových prostor panu J. P. a protokolem o předání nebytových prostor restaurace B., poukázal na rozporný závěr soudu, totiž že zboží bylo dodáno do jeho provozovny. Stěžovatel uvedl, že ust. §16 obchod. zák. lze vykládat pouze tak, že podnikatele zavazuje jednání jiné osoby v provozovně, která je jeho provozovnou, pokud třetí osoba nemohla vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. Toto ustanovení však nelze vykládat k tíži podnikatele tak, jak učinily oba soudy v tomto případě, tedy tak, že podnikatele zavazuje jednání cizí osoby v cizí provozovně, pokud má třetí osoba za to, že tato provozovna je provozovnou podnikatele.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení vycházel ze smlouvy uzavřené mezi účastníky sporu dne 8. 7. 1992, o podmínkách dodávek mlékárenských výrobků do předmětné restaurace, a odpovědnost stěžovatele hodnotil podle ustanovení §16 ve vztahu k §409, §448 odst. 2 a §450 odst. 1 obchod. zák. Tvrzení, že stěžovatel ukončil podnikání k datu 31. 12. 1992 považuje soud za nepravdivé, neboť živnostenský úřad Okresního úřadu Mělník neměnil živnostenské oprávnění, které žalovanému vydal dne 6. 4. 1992 pro podnikání v této restauraci, a podle něhož stěžovatel zůstal podnikatelem a jeho zástupkyní zůstala M. E. Stěžovatel neprokázal, že by smlouva z 8. 7. 1992 byla vypovězena, případně, že by druhá strana byla informována o změně odpovědnosti osob, působících v jeho restauraci.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 10 C 435/96, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel převážně opakuje argumenty, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy, a se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly.
Z obsahu připojeného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že po provedeném dokazování vzaly soudy za prokázané, že stěžovatel, který byl na základě koncesní listiny provozovatelem restaurace B. a uzavřel s Mlékárnou Č., s.r.o., rámcovou smlouvu o dodávkách mléčných výrobků. Tuto smlouvu ( uzavřenou na dobu neurčitou s dvouměsíční výpovědní lhůtou), ani po tvrzeném ukončení jeho podnikatelské činnosti nevypověděl. K podpisu uvedené smlouvy (včetně jednotlivých dílčích smluv podle objednávek) byla na základě plné moci ze dne 7. 7. 1992 a na základě koncesní listiny, ve které byla a dosud je, uvedena jako odpovědný zástupce, paní E. Soudy dále zjistily, že stěžovatel je i nadále držitelem koncese, opravňující jej k předmětnému podnikání, a že změnu provozovatele restaurace dodavateli mlékárenských výrobků neoznámil. Na základě listinných důkazů soud konstatoval, že do provozovny restaurace B. bylo dle uzavřené a nezrušené smlouvy dodáno zboží v hodnotě 7.199,63 Kč, jehož převzetí potvrdily bývalé pracovnice stěžovatele. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by pan P., kterému restauraci pronajal, smluvně převzal dosavadní závazky stěžovatele k jeho dodavatelům.
Na základě těchto skutečností posoudil soud spornou situaci dle ust. §16 obchod. zákoníku, podle kterého podnikatele zavazuje jednání i jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. Soud měl za nesporné, že žalobce, který plnil na základě nezrušené smlouvy o dodávkách výrobků, na stejnou adresu provozovny, přičemž zboží přebírali stále stejní zaměstnanci, jednal v dobré víře, neboť o změně provozovatele a o tom, že přejímající pracovnice již nejsou zaměstnankyně stěžovatele, nemohl vědět.
Soud v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ust. §157 odst. 1 o.s.ř. uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Rovněž konkrétně zdůvodnil, proč neprovedl další navrhované důkazy (výslech svědků).
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
V daném případě pak nelze závěr, ke kterému soudy dospěly na základě důkazů, které byly ve věci provedeny, považovat za závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, či za závěr, který by z odůvodnění soudního rozhodnutí v žádné možné interpretaci nevyplýval.
Za situace, kdy nebylo shledáno, že by napadenými rozhodnutími, která jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů, došlo k porušení namítaných ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR, zaručujících právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatel měl přístup k obecným soudům, které jak bylo ověřeno, při rozhodování postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod a samotný neúspěch v soudním sporu a nesouhlas se závěrem soudu nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu a důvod pro uplatnění ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu