ECLI:CZ:US:2000:4.US.75.2000
sp. zn. IV. ÚS 75/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti O. K., zastoupeného doc. JUDr. A. G., CSc., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, č.j. 44 Ca 62/99-73 a rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami, pozemkového úřadu, ze dne 9. 4. 1998, č.j. 108/96, R VI 37/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, č.j. 44 Ca 62/99-73, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami, pozemkového úřadu, ze dne 9. 4. 1998, č.j. 108/96, R VI 37/98, že stěžovatel není vlastníkem id. části specifikovaných nemovitostí v k.ú. V. Pozemkový úřad takto rozhodl na základě zjištění, že stěžovatel není oprávněnou osobou ve smyslu §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel navrhl, aby s napadeným rozsudkem bylo zrušeno i cit. rozhodnutí pozemkového úřadu.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i na ochranu vlastnického práva zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení spatřuje v tom, že uvedené orgány veřejné správy se omezily výlučně na zkoumání, zda je či není oprávněnou osobou a dále již nezjišťovaly, jakým způsobem ke konfiskaci předmětného majetku došlo. Dle jeho názoru ke konfiskaci majetku došlo způsobem protiprávním, neboť původnímu vlastníkovi F. E., jehož manželka M. E. byla sestrou matky stěžovatele M. B., bylo dne 11. 2. 1946 pod č.j. RJ2991/46PN vydáno Zahraničním ústavem v Praze Osvědčení o národní a politické spolehlivosti a tudíž ke konfiskaci jeho id. části majetku, který vlastnil společně se svojí manželkou, nemělo dojít. Pokud by ke konfiskaci nedošlo, staly by se dotčené nemovitosti po smrti F. E. dne 31. 3. 1961 předmětem dědictví, jež by nabyla jediná dědička tj. manželka M. E. a po její smrti její sestra M. B. M. E. však byla v důsledku tísně způsobené tíživými vnějšími okolnostmi nucena dědictví po svém manželovi odmítnout.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že postupem soudu nedošlo k namítanému zásahu do vlastnického práva, neboť stěžovatel nebyl ke dni rozhodnutí vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem řízení. Stejně tak nedošlo ani k porušení práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu, protože Krajský soud v Praze při projednávání opravného prostředku postupoval zákonem předepsaným způsobem. V odůvodnění napadeného rozsudku je mj. uvedeno, proč se soud nezabýval splněním podmínek ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Z uvedených důvodů se domnívá, že ústavní stížnost není důvodná a navrhl její zamítnutí.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca 62/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že v postupu Krajského soudu v Praze, stejně jako Okresního úřadu v Příbrami, pozemkového úřadu, nelze shledat nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci, a tudíž ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstata ústavní stížnosti směřuje proti způsobu dokazování v řízení před orgány veřejné správy. Ze skutečnosti, že krajský soud neprovedl navrhovaný důkaz ohledně způsobu, jakým byl předmětný majetek konfiskován, stěžovatel dovozuje namítaný zásah do ústavně zaručených práv. S tímto tvrzením stěžovatele nelze souhlasit. Podle ust. §120 odst. 1 o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Soud tudíž není vázán důkazními návrhy účastníků a především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné. Za takový pro věc nerozhodný důkaz v daném případě soud považoval ten, jež měl směřovat k výše uvedenému zjištění způsobu, jakým byl předmětný majetek konfiskován (§2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V takovém postupu obecného soudu, který je navíc řádně odůvodněn v napadeném rozsudku, však Ústavní soud nespatřuje žádný z namítaných zásahů do ústavních práv stěžovatele. Proto vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je v podstatě pouze vyjádřením nesouhlasu stěžovatele s výsledkem řízení podle části páté hlavy první a druhé o.s.ř. a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu jako zjevně neopodstatněné. Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, jež v dané věci pojmově nepřichází v úvahu, neboť, jak vyplývá z konstantní a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, pokud je v čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně.
Kromě toho Ústavní soud poznamenává, že celá konstrukce ústavní stížnosti stěžovatele je založená na jakémsi řetězení hypotetických skutečností, které fakticky ovšem vůbec nemusely nastat (např. argumentace "V případě, že ....., staly by se dotyčné nemovitosti po smrti F. E. dne 31. března 1961 předmětem dědictví, po něm, které by vzhledem k neexistenci potomků nabyla ...", uvedená na str. 4 ústavní stížnosti).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 5. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu