ECLI:CZ:US:2000:4.US.85.99
sp. zn. IV. ÚS 85/99
Usnesení
IV. ÚS 85/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDR. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti D. M., D. N., D. M., a L. M., všichni zastoupeni JUDr. M. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 1998, čj. 22 Ca 311/98-13, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Novém Jičíně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 6. 1998, čj. PÚ 2581/91-Va 72/9-C/2, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 1998, sp. zn. 22 Ca 324/97-51, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení, Vojenského opravárenského podniku 025 N. J., s. p., zastoupeného JUDr. K. R., advokátem, takto:
-
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají, s poukazem na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 1998, čj. 22 Ca 311/98-13, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Novém Jičíně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 6. 1998, čj. PÚ/2581/91-Va-72/9-C/2, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí ve výroku tohoto rozhodnutí přesně specifikovaných v k.ú. Š. s tím, že stěžovatelé se domáhají rovněž zrušení tohoto rozhodnutí okresního pozemkového úřadu. Dále se domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 1998, čj. 22 Ca 324/97-51, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu v Novém Jičíně, okresního pozemkového úřadu (dále jen "okresní pozemkový úřad"), ze dne 13. 5. 1997, čj. PÚ/2581/91-Va-72/9-C/1, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou vlastníky nemovitostí ve výroku rozhodnutí přesně specifikovaných v k..ú. Š.. Ústavní stížnost obsahuje rekapitulaci průběhu dosavadního restitučního řízení s důrazem na skutečnosti, které podle stěžovatelů opodstatňují jejich názor, odlišný od právního závěru Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který dospěl v závěru, že v daném případě nedošlo k naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), neboť kupní smlouva uzavřená dne 22. 5. 1985 mezi manžely S. a D. M. jako prodávajícími a Čs. státem.Federálním ministerstvem národní obrany, zastoupeným Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správou (dále jen "KVUSS"), nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, vyjádření vedlejších účastníků a připojil spisy Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 311/98, a Okresního úřadu v Novém Jičíně, okresního pozemkového úřadu, čj. PÚ/2581/91.
Krajský soud ve svém vyjádření poukazuje na to, že stěžovatelé se svojí ústavní stížností v podstatě domáhají, aby Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky ve smyslu soudu čtvrté instance, a v tomto směru je podle názoru krajského soudu třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které není tento soud nadřízený obecným soudům a za předpokladu, že obecné soudy postupují při své činnosti v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Odkazuje proto na odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozsudků s tím, že ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 1998, čj. 22 Ca 324/97-51, je podle jeho názoru ústavní stížnost podána opožděně.
Vojenský opravárenský podnik O25 Nový Jičín, státní podnik, se sídlem Š. u Nového Jičína, jako vedlejší účastník řízení, ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti poukazuje na to, že dosavadní důsledné a rozsáhlé dokazování před orgány veřejné moci plně prokázalo správnost rozhodnutí v uvedené věci. Dále uvádí, že podle jeho názoru některá tvrzení stěžovatelů obsažená v odůvodnění ústavní stížnosti se nezakládají na pravdě, a to zejména tvrzení, že v roce 1977 byl při návštěvě dvou nejmenovaných zástupců tehdejšího OZ-O25 Nový Jičín činěn na původní vlastníky nemovitostí nátlak k jejich odprodeji pod pohrůžkou vyvlastnění. Dále poukazují na to, že skutečnosti neodpovídá ani tvrzení stěžovatelů, že dům č.p. 155 v k.ú. Š. byl protiprávně zbourán, neboť toto tvrzení bylo vyvráceno v dosavadních řízeních listinnými důkazy, a to jmenovitě prohlášením VSÚ MO ČRT Olomouc ze dne 6. 11. 1995, zn. VSÚ: XI/18/95, které osvědčuje, že demolice předmětného domu byla provedena v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Celkově své vyjádření uzavírá vedlejší účastník návrhem, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Okresní úřad v Novém Jičíně, okresní pozemkový úřad, a Pozemkový fond ČR se svého postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu obou připojených spisů Ústavní soud zjistil a považuje v daném případě za významné uvést, že ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci jí věnovaly patřičnou pozornost. Poukázat je třeba na to, že z hlediska průběhu se jedná o komplikované restituční řízení, v němž bylo o uplatněném restitučnímu nároku stěžovatelů několikrát rozhodováno jak na úrovni okresního pozemkového úřadu, tak na úrovni krajského soudu v rámci řízení o opravných prostředích, směřujících proti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu. Okresní pozemkový úřad svými dvěma rozhodnutími (jmenovitě rozhodnutím ze dne 12. 5. 1995, čj. PÚ 2581/91-Va-202-C, a rozhodnutím z 13. 5. 1997, čj. PÚ 2581/91-Va-72/9-C/1) rozhodl tak, že výše citovaná kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a tudíž že byl naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Krajský soud tato rozhodnutí okresního pozemkového úřadu však v rámci řízení o opravných prostředích proti nim podaných povinnou osobou zrušil a vrátil k novému rozhodnutí. Jmenovitě ve svém rozsudku ze dne 20. 8. 1996, čj. 22 CA 836/95-43, dospěl k závěru, že v dosavadním řízení nebylo dostatečně prokázáno, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a uložil v tomto směru okresnímu pozemkovému úřadu řízení doplnit. Rozsudkem ze dne 10. 4. 1998, čj. 22 Ca 324/97-51, zrušil další v řadě rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, jímž bylo po doplnění řízení opětovně okresním pozemkovým úřadem rozhodnuto, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, s tím, že v tomto rozsudku vyslovil krajský soud pro okresní pozemkový úřad závazný právní názor, že kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni. Na základě tohoto rozsudku rozhodl okresní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 15. 6. 1998, čj. PÚ/2581/91-Va-72/9-C/2, napadeným ústavní stížností, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných nemovitostí, neboť nebyl naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Toto rozhodnutí bylo rovněž napadeno opravným prostředkem, a to ze strany stěžovatelů. Krajský soud opravným prostředkem cit. rozhodnutí okresního pozemkového úřadu potvrdil jako zákonné. Ústavní stížnost směřující proti tomuto rozsudku je včas podanou ústavní stížností. Naproti tomu ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu dne 10. 4. 1998, čj. 22 Ca 324/97-51, je ústavní stížností podanou ve smyslu §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, opožděně, a proto je ji třeba podle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že orgány veřejné moci v rozhodnutích napadených včas podanou ústavní stížností, nesprávně hodnotily tíseň při prodeji předmětných nemovitostí jejich původními vlastníky, považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že posouzení kategorie tísně v každé individuální věci je záležitostí zhodnocení všech rozhodných skutečností a jejich vzájemných souvislostí. V podmínkách restitučního řízení, v dané věci konkrétně podle zákona o půdě, tomu rovněž není jinak. V tomto směru také orgány veřejné moci, podle zjištění Ústavního soudu, věnovaly věci dostatečnou pozornost. Nelze jistě nevidět, že definitivnímu uzavření smlouvy předcházela jednání mezi zájemcem o koupi (Čs. stát - FMO, zastoupené tehdejší KVUSS ) a vlastníky nemovitostí, trvající od roku 1977 do roku 1985, nicméně tato skutečnost sama o sobě k naplnění restitučního titulu nestačí, což nezpochybňují ve své ústavní stížnosti ani stěžovatelé. Bylo proto na orgánech veřejné moci se vypořádat s tím, zda v průběhu tohoto jednání došlo k takovým skutečnostem, které by opodstatňovaly tvrzení stěžovatelů, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Ústavní soudu nepřísluší přehodnocovat dokazování prováděné obecnými soudy, mimo případy, kdy dochází k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Stěžovatelé napadají nesprávnost závěrů učiněných orgány veřejné moci. Ústavní soud, a to právě v rovině ústavněprávní, neshledal jejich výhrady za takové, které by opodstatňovaly ve vztahu k jejich osobám tvrzení o porušení čl. 11 odst. 1 čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení čl. 11 odst. 1 Listiny dojít nemohlo, neboť ve vztahu k tvrzené restituci vlastnického práva k nemovitostem podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze toto ustanovení aplikovat na případy spadající do režimu eventuálního obnovení vlastnického práva v tzv. restitučním prostředí. Rovněž tak neshledal Ústavní soud za opodstatněná tvrzení stěžovatelů, že dosavadní postup orgánů veřejné moci byl v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, když orgány veřejné moci okolnosti uzavírání předmětné kupní smlouvy posoudily po vyhodnocení důkazů, které stěžovatelé k odůvodnění naplnění restitučního titulu, uvedeného v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, uvedli. Po procesní stránce, jak již bylo uvedeno výše, se jednalo v daném případě o komplikované řízení, v němž proběhl trojí soudní přezkum. Ústavní soud rozumí tomu, že stěžovatelé z hlediska subjektivního nepříznivě vnímají to, že nejprve byl jejich restituční titul ze strany okresního pozemkového úřadu opakovaně uznán, a následně ve vazbě na názory vyslovené krajským soudem při přezkoumávání těchto rozhodnutí okresního pozemkového úřadu byla věc pravomocně ukončena tak, že naopak z důvodu nenaplnění kategorie tísně není možno stěžovatelům přiznat postavení oprávněných osob podle zákona o půdě. Nicméně opět musí uvést, že tato skutečnost sama o sobě neopodstatňuje názor stěžovatelů, že orgány veřejné moci nešetřily v dosavadních řízeních jejich ústavně zakotvená práva. Aniž by Ústavní soud podrobně rekapituloval a hodnotil obsah odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, v nichž bylo dovozeno, že nebyla naplněna kategorie tísně při uzavírání smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí, což, jak bylo uvedeno výše, mu konec konců ani nepřísluší, je vhodné poukázat na to, že Ústavní soud neshledal ústavně zaručeným právům odporující závěr krajského soudu, obsažený v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, podle něhož v dané věci stav tísně na straně prodávajících při jednáních týkajících se uzavření smlouvy vylučuje skutečnost, že si kladli podmínky, za nichž byli ochotni smlouvu uzavřít (jmenovitě co do rozsahu vykupovaných nemovitostí, co do podmínek týkajících se poskytnutí bytů, garáží, řešení telefonu atd.), protože s ohledem na vymezení pojmu tísně je nemožné, aby osoba jednající v tísni podmiňovala jakýmkoli způsobem svůj souhlas s uzavřením smlouvy, když naopak stav tísně způsobuje, že se přistoupí k uzavření smlouvy za jakýchkoli podmínek. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že na straně zájemce o výkup pozemků byla snaha podmínky vlastníků nemovitostí splnit při současném poskytnutí finanční náhrady za vykupované nemovitosti (když částka sjednaná v předmětné kupní smlouvě činila 377.496,25 Kč). Ústavní soud si je dále vědom toho, že v průběhu osmi let, v nichž docházelo k upřesňování podmínek výkupu, došlo ze strany zájemce o koupi ve vztahu k vlastníkům nemovitostí k poukazu na to, že nemovitosti by mohly být vyvlastněny, a že v roce 1984 dokonce byl pak i návrh na zahájení vyvlastňovacího řízení podán, když následně po jeho přerušení došlo k uzavření kupní smlouvy a dále, že v průběhu těchto let došlo i ke změně stavebního záměru (namísto výtopny realizovat v daném území výstavbu montážní haly), nicméně všechny tyto skutečnosti byly orgány veřejné moci při jejich rozhodování zohledněny, a tudíž nezbývá než shrnout, že Ústavní soud dospěl k závěru, že je neopodstatněné tvrzení stěžovatelů, že orgány veřejné moci ve vztahu k nim porušily jejich právo na spravedlivý proces, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu