ECLI:CZ:US:2000:4.US.96.2000
sp. zn. IV. ÚS 96/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti L. Ž., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 5 To 145/99, rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 1. 3. 1999, č.j. 12 T 100/98-97, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 5 To 16/2000 a usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 22. 12. 1999, č.j. 103 Nt 355/99-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 2. 2000, doplněným podáním ze dne 24. 3. 2000, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 5 To 145/99, rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 1. 3. 1999, č.j. 12 T 100/98-97, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 5 To 16/2000 a usnesením Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 22. 12. 1999, č.j. 103 Nt 355/99-36, bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu v trestním procesu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 14 odst. 3 písm. d) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z uvedených rozhodnutí stěžovatel navrhl zrušit usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 5 To 145/99, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 1. 3. 1999, č.j. 12 T 100/98-97, jímž byl uznán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), e) a odst. 3 písm. písm. b) tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, a byla mu stanovena povinnost nahradit škodu ve výši 550.000,- Kč. Dále navrhl zrušit usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 22. 12. 1999, č.j. 103 Nt 355/99-36, kterým byl jako nedůvodný zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, sp. zn. 12 T 100/98.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími, jakož i postupem obecných soudů, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu v trestním procesu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 14 odst. 3 písm. d) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V odůvodnění stížnosti v podstatě nerozlišuje mezi námitkami směřujícími proti pravomocnému odsuzujícímu rozsudku a námitkami směřujícími proti pravomocnému zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Je toho názoru, že obecné soudy tím, že neakceptovaly změněnou výpověď svědka M. M. při rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení, porušily jeho právo na obhajobu a provedení výslechů svědků vypovídajících v jeho prospěch. Obecným soudům vytkl, že nebraly v úvahu námitky vznášené v původním trestním řízení, týkající se pochybností o autentičnosti výpovědi uvedeného svědka, zamítly jeho návrh na provedení rekonstrukce na místě samém a na zjištění, zda svědek na danou vzdálenost a za daných podmínek mohl objektivně poznat a zapamatovat si jeho obličej. Dále uvedl, že obecné soudy odmítly jeho návrhy na výslechy svědků, kteří měli vypovídat v jeho prospěch a potvrdit, že v době spáchání trestného činu se nacházel na jiném místě, než kde byl skutek spáchán.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud stěžovatel namítaný zásah do ústavních práv spatřuje ve skutečnosti, že svědek M. M., který v přípravném řízení i u hlavního líčení před okresním soudem, odsouzeného zcela spolehlivě usvědčoval, později výpověď změnil, pak touto otázkou se zabývaly soudy i v řízení o povolení obnovy řízení, o kterou stěžovatel (odsouzený) žádal. Bylo poukázáno na to, že stěžovatel se snažil svědka M. ovlivnit tak, aby změnil výpověď v jeho prospěch. Proto byla také jeho stížnost o povolení obnovy řízení zamítnuta. Účastník řízení má za to, že v průběhu trestního řízení, a to ani v řízení o trestném činu, ani v řízení o povolení obnovy řízení, práva stěžovatele porušena nebyla a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
V té části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 5 To 145/99 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 1. 3. 1999, č.j. 12 T 100/98-97, jímž byl pravomocně uznán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), e) a odst. 3 písm. písm. b) tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a byla mu stanovena povinnost nahradit škodu ve výši 550 000,- Kč, se jedná o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené zákonem pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§75 odst. 1 zákona). Pokud tedy ústavní stížnost byla podána na poštu 14. 2. 2000 a směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1999, je evidentní, že se jedná o návrh opožděný.
Pokud dále ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 5 To 16/2000 a usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 22. 12. 1999, č.j. 103 Nt 355/99-36, jimiž byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, sp. zn. 12 T 100/98, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Obecné soudy se, jak plyne z odůvodnění napadených usnesení, řádně vyrovnaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi, zejména provedly důkaz dalším výslechem svědka M. M. a úředním záznamem Policie ČR. V této souvislosti je však třeba uvést, že není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat důkazy a jejich hodnocení obecnými soudy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 8. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu