ECLI:CZ:US:2000:Pl.US.15.99
sp. zn. Pl. ÚS 15/99
Nález
Plénum Ústavního soudu
, rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu
skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky,
zastoupených JUDr. Z. K., Ph.D., a Ing. L. S., na zrušení
ustanovení §4 odst. 2 věta za středníkem ve slovech "tato
právnická osoba může nabýt pouze zemědělský pozemek uvedený
v §5 odst. 4", ustanovení §7 odst. 1 písm. d) ve slovech "písm.
a)" a ustanovení §8 odst. 1 ve slovech "písm. a), b) a d)" zákona
č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních
pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č.
569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické,
dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších
předpisů, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 14. 6. 1999 podala skupina 54 poslanců Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupená v řízení před
Ústavním soudem JUDr. Z. K. a ing. L. S., návrh na zrušení
ustanovení §4 odst. 2 věta za středníkem ve slovech "tato
právnická osoba může nabýt pouze zemědělský pozemek uvedený
v §5 odst. 4", ustanovení §7 odst. 1 písm. d) ve slovech "písm.
a)" a ustanovení §8 odst. 1 ve slovech "písm. a), b) a d)" zákona
č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních
pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č.
569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické,
dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších
předpisů. Uvedený zákon byl publikován ve Sbírce zákonů dne 25.
5. 1999. Skupina poslanců ve svém návrhu tvrdí, že citovaný zákon
porušuje ústavně zaručenou rovnost vlastnických forem nepřípustnou
a ústavně neodůvodněnou preferencí zemědělského podnikání
samostatně hospodařících rolníků a diskriminuje podnikání
právnických osob, zaručené čl. 11 a čl. 26 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovatelé konkrétně poukazují na
skutečnost, že uvedený zákon zakotvuje podmínku, že státní půda
může být prodána jen fyzické osobě nebo obci s velmi omezenou
výjimkou prodeje zastavěných pozemků též právnickým osobám. Dle
§7 odst. 1 napadeného zákona Pozemkový fond může prodat
zemědělské pozemky oprávněným osobám (dle zákona o půdě), dále
samostatně hospodařícím rolníkům, kteří prokazatelně provozují
zemědělskou výrobu minimálně dva roky na pozemcích o rozloze
nejméně 10 hektarů v katastrálním nebo přilehlém území obce,
k níž patří i pozemky určené k prodeji, členům družstev resp.
společníkům obchodních společností, které provozují zemědělskou
výrobu nejméně dva roky na pozemcích v katastrálním nebo přilehlém
území obce a konečně fyzickým osobám české státní příslušnosti,
které vlastní nejméně 10 hektarů zemědělské půdy na uvedeném
území. Dle důvodové zprávy k zákonu jedná se o prodej cca 500 000
ha zemědělské půdy v rámci privatizace státního zemědělského
majetku.
Podle názoru navrhovatelů je samozřejmě ve volné dispozici
vlastníka prodat svůj majetek komukoliv v rámci soukromoprávních
vztahů, v tomto případě upravených občanským zákoníkem. Je zřejmé,
že stejnou smluvní volnost má i stát, který v soukromoprávních
vztazích vystupuje jako právnická osoba (§21 občanského
zákoníku). Jiná situace však nastává, pokud stát chce upravit
prodej svého majetku zvláštním zákonem, který jako veřejnoprávní
předpis vstupuje do smluvní svobody garantované občanským
zákoníkem. Tato jiná situace podle navrhovatelů nastane, když stát
cestou zákona direktivně reguluje podmínky kupní smlouvy na straně
kupujícího, který není veřejnoprávní korporace. Stát samozřejmě
může omezit nabývání vlastnictví, ale jen při prokázání veřejného
zájmu. Jinak nepřípustně používá veřejnoprávní typ regulace
v klasicky soukromoprávní oblasti. Zde odkazují navrhovatelé na
nálezy Ústavního soudu, které obdobně vyslovily nepřípustnost
zásahů obcí formou obecně závazných vyhlášek do soukromoprávních
vztahů (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 14/93 a Pl. ÚS 29/93).
V daném případě stát omezil právo ucházet se o koupi státní
zemědělské půdy a vyloučil z přístupu ke státnímu majetku
právnické osoby. Uvedený postup státu však je v rozporu s čl. 11
Listiny, který připouští výlučnost vlastnictví pro tuzemce
a omezuje některé vlastnictví jen na určené osoby. Podmínkou
takového omezení je však ochrana veřejného zájmu státem. Stát má
sice volnost v rámci soukromoprávních vztahů vybrat si dobrovolně
druhou stranu pro uzavření kupní smlouvy na prodej půdy dle
občanského zákoníku. Přistoupí-li však stát k zákonné regulaci
a selekci osob, kterým je umožněno ucházet se o převod státního
majetku, nemůže tak činit libovolně, ale jen v odůvodněných
případech, přičemž důvody musí mít trvalý charakter a vázat se
i na třetí osoby, které mohou v budoucnu dotčený předmět
vlastnictví nabýt či nenabýt.
Ustanovení §4 předmětného zákona, který v odstavci 1
připouští k nabytí vlastnictví všechny státní občany, ale
v odstavci 2 se fakticky vylučují právnické osoby s velmi omezenou
výjimkou, je podle názoru navrhovatelů porušením rovnosti
vlastnických forem. K nabytí vlastnictví se připouštějí pouze
právnické osoby, jež jsou vlastníky těch budov na zákonem
dotčených pozemcích, jež patří k původní zemědělské usedlosti nebo
slouží zemědělské výrobě a s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství
- a to právě jen pro nabytí těchto zastavěných pozemků.
Nepřevede-li Pozemkový fond postupem dle §6 a 7 zákona všechny
pozemky podle cenového předpisu, může zbylé pozemky prodat ve
veřejné obchodní soutěži na základě volné tvorby cen osobám dle
§4 odst. 1 písm. a), b) a d), tj. nikoli právnickým osobám. Zcela
ústavní by podle nich bylo připuštění těch právnických osob, které
mají sídlo na území České republiky nebo jejichž členy či
společníky nejsou cizinci či bezdomovci, tak, aby byla zaručena
rovnost mezi fyzickými osobami a osobami právnickými. V důvodové
zprávě zákona není diskriminační postoj ani dobře zdůvodněn.
V obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona se tomuto zásadnímu
prvku v zákoně téměř nevěnuje, v části zvláštní se pak k této
problematice vyjadřuje nedůsledně.
V závěru svého návrhu navrhovatelé uvádějí, že nesměřují
k úplné volnosti prodeje státní půdy všem právnickým osobám, ale
jen těm, které již dnes vlastní zemědělské usedlosti a stavby
sloužící k zemědělské výrobě nebo souvisejícímu vodnímu
hospodářství, přičemž vlastnictví nemovitostí u nás je s výjimkou
dědění omezeno na tuzemské osoby. Nerovnost formální je spojena
i s nerovností materiální, když prodej půdy podle tohoto zákona
bude prováděn ve velkém měřítku a za výhodných podmínek.
II.
Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu
podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, ani pro zastavení řízení podle §67 téhož
zákona, byl návrh v souladu s ustanovením §69 citovaného zákona
zaslán Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky
s výzvou k písemnému vyjádření k jeho obsahu.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
prostřednictvím svého předsedy ve svém vyjádření ze dne 19. 7.
1999 uvedla, že v důvodové zprávě k zákonu se uvádí, že základním
cílem zákona není finanční efekt z prodeje státní zemědělské půdy,
ale privatizace těchto pozemků ve prospěch fyzických osob
podnikajících v zemědělské výrobě a rovněž převod pozemků
prostřednictvím obcí na veřejně prospěšné účely a bydlení. Pouze
v případě prodeje zastavěných pozemků vlastníkům staveb se
umožňuje prodej i právnickým osobám. Důvodem je sjednocení
vlastnictví pozemků a staveb. Cílem napadených ustanovení
v těchto případech pak bylo pro právnické osoby omezit nabývání
státní půdy a preferovat fyzické osoby, které již provozují
zemědělskou výrobu buď osobně nebo prostřednictvím právnických
osob, jichž jsou členy nebo společníky. K tomu zákon stanovil
i další podmínky odůvodněné potřebou efektivního hospodaření
v zemědělství. V tomto případě je možno se také ztotožnit
s chápáním ústavního principu rovnosti, jak je vyjádřen
v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu České
a Slovenské Federativní Republiky: "Je jistě věcí státu, aby
v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne
méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela
libovolně. Pokud zákonodárce určuje prospěch jedné skupiny
a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát
pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." S ohledem na výše uvedené
se lze oprávněně domnívat, že zákonem stanovené omezení
v nabývání vlastnického práva není v rozporu s ustanoveními čl.
11 a čl. 26 Listiny.
Za tohoto stavu věci nelze podle názoru Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný
sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu
s Ústavou, ústavním pořádkem České republiky a naším právním
řádem. Jak dále vyplývá z vyjádření účastníka řízení, zákon byl
schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky dne 1. dubna 1999 a dne 28. dubna 1999
byl schválen potřebnou většinou senátorů Senátu Parlamentu České
republiky, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně
vyhlášen.
Senát Parlamentu České republiky se k obsahu návrhu skupiny
poslanců vyjádřil prostřednictvím své předsedkyně dne 27. 8.
1999. Uvedl, že vyloučení tuzemských právnických osob zabývajících
se zemědělskou výrobou z možnosti nabývat státní zemědělskou půdu
bylo předmětem obsáhlých diskusí při projednávání návrhu zákona
v Senátu. V průběhu projednávání předlohy návrhu zákona byly této
předloze vytýkány nedostatky právního a legislativně technického
charakteru, zejména neprovázanost a nesoulad jednotlivých
ustanovení návrhu zákona i neprovázanost s ostatními právními
předpisy, zákon byl posléze nicméně Senátem schválen.
Dle názoru Senátu vyloučením právnických osob (až na dvě
výjimky) z možnosti nabývat státní zemědělské pozemky bezúplatným
převodem a vyloučením právnických osob z možnosti koupě státních
zemědělských pozemků (pokud nejde o vlastníky, resp.
spoluvlastníky budov nebo obytných, hospodářských nebo jiných
staveb patřících k původní zemědělské usedlosti, nebo sloužících
zemědělské výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství)
a s tím související preferencí fyzických osob, které již provozují
zemědělskou výrobu nebo jsou členy nebo společníky právnických
osob provozujících zemědělskou výrobu nebo již vlastní určitou
výměru zemědělské půdy, zákonodárce určil svůj strategický zájem,
komu přednostně a ze své svrchované vůle bude stát vlastnictví
k předmětným pozemkům převádět.
Senát Parlamentu České republiky návrh zákona schválil na své
4. schůzi, a to v hlasování, při kterém ze 67 přítomných senátorů
se vyslovilo 40 pro návrh zákona. Nelze tedy než vyjádřit
stanovisko, že druhá komora Parlamentu České republiky jednala
v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu jak s Ústavou České
republiky, tak i s ústavním pořádkem České republiky a naším
právním řádem.
III.
Po přezkoumání návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že nejsou
dány důvody pro zrušení napadených ustanovení zákona č. 95/1999
Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků
z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991
Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací
a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, jak je
v petitu návrhu uvedeno.
Navrhovatelé argumentují rozporem s ustanovením čl. 11
Listiny a tuto argumentaci specifikují poukazem na zaručenou
rovnost vlastnických forem, která však podle jejich názoru byla
porušena tím, že z možnosti nabývání státní půdy jsou fakticky, až
na malé výjimky, vyloučeny právnické osoby. Uvedeným omezením
podle názoru navrhovatelů jsou neústavně diskriminovány právnické
osoby v podnikání v zemědělství.
Tento obecný odkaz na čl. 11 Listiny vystihuje však smysl
ústavní úpravy vlastnického práva pouze částečně. V odstavci prvém
čl. 11 Listiny je obsažena generelní klauzule, zaručující právo
nabývat majetek, jakož i ochranu vlastnických práv již nabytých.
Ve druhém, třetím a čtvrtém odstavci téhož článku pak je vyjádřen
obsah, způsob a rozsah omezení vlastnického práva tam, kde to
veřejný zájem, resp. obecný zájem, opodstatňuje a v této
souvislosti též vyjádřena i možnost zákonem stanovit, že určité
věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob
se sídlem na území státu.
Zvolený postup zákonodárce, tj. rozhodnutí, že stát jako
vlastník bude zemědělské a lesní pozemky převádět na zákonem
vymezené subjekty, není v rozporu s ústavními principy čl. 11
odst. 1 Listiny. Článkem 11 odst. 1 Listiny je chráněno vlastnické
právo jako takové toliko tehdy, jde-li o vlastnické právo již
existující a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, ať již byl tento
nárok opřen o jakýkoli právní důvod. Z uvedeného tedy vyplývá, že
pouhý spor o vlastnictví, v němž vznik vlastnického práva má být
teprve umožněn, nebo takové právo samo má být teprve
konstituováno, ústavně chráněn není. Zákon o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby
žádné subjekty včetně právnických osob z možnosti vlastnit tyto
pozemky jednou provždy nevylučuje a právnickým osobám takové
pozemky vlastnit generelně nezakazuje. Jde pouze o vůli státu,
jako svrchovaného vlastníka této půdy, rozhodnout, na koho
přednostně své vlastnictví bezúplatně převede, či komu půdu prodá.
V další argumentaci navrhovatelé sice připouštějí, že stát
jako každý vlastník má právo nakládat volně se svým majetkem
a dokonce připouštějí, že má plnou volnost upravit postup před
uzavřením kupní smlouvy ze své strany. Podle jejich názoru však
nesmí takové podmínky stanovit zákonem, ale pouze normou nižší
právní síly v rámci platné zákonné úpravy. V této souvislosti
navrhovatelé odkazují na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS
14/93 a Pl. ÚS 23/93, v nichž Ústavní soud vyslovil názor, že
obecně závaznými vyhláškami nemohou obce stanovením práv
a povinností nad rámec zákona zasahovat do soukromoprávních
vztahů. Nastíněná analogie těchto nálezů Ústavního soudu
s projednávanou věcí je však nepřiléhavá. Uvedené nálezy se týkaly
obecně závazných vyhlášek obcí, o nichž Ústavní soud rozhodoval
podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR, a již vzhledem k tomu, že
jimi byla řešena zcela odlišná situace, nelze je při řešení dané
problematiky analogicky použít, jak se o to navrhovatelé pokouší.
V daném případě se zdaleka nejedná pouze o úpravu postupu před
uzavřením kupní smlouvy, ale celkově o převod vlastnictví se
zřetelem na podmínky stanovené Listinou. Podle odstavce 2 čl. 11
Listiny zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve
vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České
republice. Stát jistě může nižší právní normou v rámci zákona
upravit to, co navrhovatelé nazývají postupem před uzavřením kupní
smlouvy. To však není v rozporu s tím, že je to právě jen
zákonodárce, který může cestou zákona obecným způsobem zasahovat
do úpravy vlastnických vztahů při respektování veřejného zájmu
stanoveného článkem 11 odst. 2, 3, 4 Listiny, což se v daném
případě stalo. Ve stejném smyslu se vyjadřuje i odst. 2 čl. 1
Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod, podle něhož mají členské státy právo
".přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily
užívání majetku v souladu s obecným zájmem."
Stát má tedy nepochybně právo při převodu resp. odprodeji
svého majetku ve velkém rozsahu se řídit nikoli pouze obecnými
principy občanského zákoníku v jednotlivých případech, ale také
zákonem upravit obecné specifické podmínky převodu vlastnictví pro
všechny případy, a to se zřetelem na obecné zájmy celé
společnosti, jejichž respektování čl. 11 odst. 2, 3 a 4 Listiny
vyžaduje. Z důvodové zprávy k zákonu i ze stenografického záznamu
z jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vyplývá,
že návrh zákona byl odůvodněn tím, že prodej státní půdy má se
zřetelem na obecný zájem za cíl "nalezení odpovědnějšího vlastníka
v naději, že bude dobrým hospodářem". Návrh vycházel z představy,
že je v obecném zájmu, aby se půda dostala přednostně do rukou
těch, kteří na ní pracují a kteří mají osobní zájem na vybudování
vlastní hospodářské existence a dosažení vlastní prosperity.
Naproti tomu volný prodej jakýmkoli právnickým osobám otevírá
přednostně prostor spekulativním nákupům finančně silných skupin.
Proto zákon stanoví, že Pozemkový fond může prodat zemědělské
pozemky oprávněným osobám dle zákona o půdě, dále samostatně
hospodařícím rolníkům a členům družstev, resp. obchodních
společností, kteří splňují zákonem stanovené podmínky, jakož
i osobám, které v dané oblasti vlastní nejméně 10 hektarů
zemědělské půdy a jimž náležejí stavby na pozemcích, určených
k prodeji.
Přednostní převod zemědělské půdy na fyzické osoby,
samostatně hospodařící rolníky, odůvodňuje tedy stát snahou
zabezpečit řádné obdělávání půdy a omezit možnosti spekulací
s pozemky. Tento cíl je ústavně konformní i když prostředek,
zvolený k jeho naplnění, nemůže jistě eventuelním spekulativním
převodům v budoucnosti zabránit zcela. Zákon nevylučuje koneckonců
ani další prodej půdy do vlastnictví jiných subjektů než v zákoně
vymezených, tedy i do vlastnictví právnických osob.
Argumenty navrhovatelů, které se dotýkají práva na podnikání
(čl. 26 odst. 1 Listiny) a údajné diskriminace právnických osob,
podnikajících v zemědělství, je nutno rovněž odmítnout. Čl. 26
odst. 1 Listiny zaručuje každému "právo podnikat a provozovat
jinou hospodářskou činnost". Ze znění napadených ustanovení zákona
však nelze žádným výkladem zákona dospět k závěru, že některé
subjekty jsou v tomto právu nějakým způsobem omezeny. Právo
podnikat neobsahuje v sobě nárok na poskytnutí prostředků
a materiálního vybavení, nezbytného pro zvolený druh podnikání.
Článek 11 Listiny stejně jako článek 26 odst. 2 Listiny jsou
výrazem celkového pojetí právního státu v České republice. I když
se výslovně v žádném ústavním dokumentu Česká republika
neprohlašuje za "sociální právní stát", ve skutečnosti, stejně
jako v řadě západoevropských zemí, celý její ústavní a právní
systém vychází z principu, že vlastnictví zavazuje a je omezeno
zákonem chráněnými obecnými zájmy (čl. 11 odst. 3 Listiny)
a z možnosti státního zásahu do úpravy vlastnických práv ve
veřejném, resp. obecném zájmu. Jestliže k takové úpravě ve
veřejném zájmu dojde, nejedná se v žádném případě o zásah do
"rovnosti vlastnických forem", jak tvrdí navrhovatelé. Ústavní
systém a právní řád České republiky odmítá odlišnou hodnotovou
klasifikaci a odlišný stupeň právní ochrany toho, co bylo
v totalitním režimu označováno za "různé typy a formy
vlastnictví". Již z tohoto důvodu neshledává Ústavní soud snahu
navrhovatelů po "rovnosti vlastnických forem" za přiměřenou
současnému ústavnímu pořádku. Ten vychází z jednoho univerzálního
pojmu vlastnictví, jehož úprava podléhá zákonem chráněným obecným
zájmům.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými ustanoveními
zákona byly porušeny základní práva a svobody obsažené v Listině
či v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Proto Ústavní
soud návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 95/1999 Sb.,
o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví
státu na jiné osoby, a o změně zákona č. 569/1991 Sb.,
o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani
z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zamítl (§82
odst. 1 zákona č. 82/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 15. března 2000