ECLI:CZ:US:2000:Pl.US.8.2000
sp. zn. Pl. ÚS 8/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Jiřího Malenovského o návrhu Okresního soudu v Novém Jičíně na zrušení §119 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Předseda senátu 5 T Okresního soudu v Novém Jičíně Mgr. Miroslav Čaňo předložil dne 22.2.2000 Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") spis Okresního soudu v Novém Jičíně 5 T 91/99 poté, co usnesením ze 7.12.1999 č.j. 5 T 91/99-43 podle §224 odst. 5 trestního řádu přerušil trestní stíhání obžalovaného N. T. D. Navrhl podle §64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, aby ke dni vydání nálezu byl zrušen §119 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
Zatímco usnesení o přerušení trestního stíhání bylo vydáno 7.12.1999, zákon č. 326/1999 Sb. nabyl účinnosti až 1.1. 2000.Trestní stíhání bylo sice přerušeno pro rozpor §18 odst. 1 věty druhé tehdy platného zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, s čl. 4 odst. 3 a čl. 14 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina"), důvod přerušení trestního stíhání však trvá i po zrušení zákona č. 123/1992 Sb. zákonem č. 326/1999 Sb., jehož §119 odst. 3 je v rozporu s čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 14 odst. 1 a 3 a čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1 písm. a) a b) Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Trestní řízení je vedeno proti cizinci pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 trestního zákona, kterého se měl obžalovaný dopustit nezákonným pobytem na území České republiky, ačkoliv mu bylo již několikrát uloženo vyhoštění buď ve správním nebo v soudním řízení. Mimo to byl N. T. D. několikrát odsouzen za trestné činy krádeže k podmíněným trestům odnětí svobody. Soud předpokládá, že obžalovanému trest vyhoštění neuloží, neboť žije jako druh se ženou, s níž má dvě nezletilé děti narozené v letech 1993 a 1994. K určení jeho otcovství k těmto dětem souhlasným prohlášením rodičů nedošlo jen proto, že N. T. D. nemá žádný doklad, kterým by prokázal svou totožnost, nicméně soud z okolností případu nepochybuje o tom, že trest vyhoštění by byl v rozporu s ústavním právem na rodinný život a s uznávaným zájmem na slučování rodin. I když obžalovanému nebude uložen trest vyhoštění v soudním řízení, posléze mu může vyhoštění uložit ve správním řízení policie, která má sice přihlížet k osobním a rodinným poměrům postihované osoby, avšak povinnost respektování zájmu na slučování rodin jí uložena výslovně není. V daném případě se podle názoru soudu dá předpokládat, že vyhoštění ve formě správního rozhodnutí bude N. T. D. opět uloženo. Automatické prodloužení vyhoštění o 5 let v případě, že cizinec ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nevycestuje, ačkoliv proti původnímu rozhodnutí nepodal žalobu, považuje navrhovatel za vysloveně protiústavní a podle jeho přesvědčení naše právo nezajišťuje nárok na přezkum rozhodnutí při dodatečném prodloužení doby vyhoštění spojený s možností být vyslechnut, a to i prostřednictvím zástupce. Cizinci se tak upírá právo na přezkum správního rozhodnutí o vyhoštění (čl. 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Navrhovatel shledal nerespektování práv (čl. 4 Listiny) a narušení svobody pohybu a pobytu a nezákonnost jejího omezení ( čl. 14 odst. 1 a 3 Listiny) v přísnosti správního vyhoštění obecně a dodatečného vyhoštění zvlášť, a to i ve srovnání s vyhoštěním trestním.
Poslanecká sněmovna vyjádřila přesvědčení o souladu napadeného ustanovení zákona s ústavním pořádkem České republiky a uvedla, že svoboda pobytu může být omezena zákonem, a že cizinec může být na základě zákona vyhoštěn. Připomněla, že otcovství obžalovaného k nezl.dětem je pouze domnělé, neboť o něm neexistuje žádný doklad. Sdělila, že rozhodnutí o vyhoštění bylo možno přezkoumat a podotkla, že právo na přezkum správního rozhodnutí má ostatně jenom cizinec pobývající na území státu legálně. Vyslovila nesouhlas s návrhem na zrušení ustanovení o zpřísnění vyhoštění v případě jeho nedodržení. Upozornila, že orgány policie musejí přihlížet k dopadům vyhoštění na cizincův rodinný život, nicméně vždy s ohledem na veřejný zájem na vyhoštění.
Senát sdělil, že o návrhu zákona rozhodl s přesvědčením o jeho souladu s Ústavou. Uvedl, že cizinec, který se na našem území zdržuje právoplatně, má zajištěnu soudní ochranu. Vyhoštění cizince, který se zde zdržuje neoprávněně, však nemusí být přezkoumatelné. Uvedený rozdíl je důležitý pro další postup, včetně zkoumání rodinných a osobních poměrů. Právo vstupu na cizí území cizinci mezinárodní právo negarantuje.
Ústavní soud se návrhem na zahájení řízení zabýval nejprve z hlediska navrhovatelovy aktivní legitimace. Oprávněnost soudu k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení upravují jednak Ústava, jednak běžné zákony.
Čl. 95 odst. 2 Ústavy stanoví: Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Obdobně zní §64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Na toto ustanovení navazuje §224 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ( trestní řád), ve znění pozdějších předpisů: Soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem; v tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu.
Jen pro úplnost a v tomto řízení na okraj lze citovat i §109 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů: Soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit. Stejně postupuje, jestliže tu před rozhodnutím ve věci dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem. 33a) V tom případě předloží věc Ústavnímu soudu.
33a) Čl. 10 Ústavy České republiky.( Dne 1.1.2001 nabude účinnost novela č. 30/2000 Sb., podle níž bude §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu znít takto:
Soud řízení přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem 33a) a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.
33 a) Čl. 10 Ústavy České republiky.)
Mezi ústavním základem institutu předložení zákona obecným soudem Ústavnímu soudu k posouzení jeho ústavnosti a souladu s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách a jeho zákonným rozvinutím procesními předpisy pro obecné soudy i pro Ústavní soud samotný je určitý rozdíl. Pokud zákon toto oprávnění obecného soudu zužuje, je třeba je vykládat rozšiřujícím způsobem, neboť přednost má samozřejmě dikce ústavního zákona. Právě tak je tomu v projednávaném případě. Trestněprocesní předpis přikazuje soudu předložit zákon Ústavnímu soudu k posouzení jeho ústavnosti jenom tehdy, je-li jeho užití rozhodné pro rozhodování o vině a trestu. Oproti Ústavě přerušení trestního stíhání pro jinou souvislost sporného ustanovení zákon s trestním řízením nepředpokládá. Míru extenze však stanoví výraz "řešení věci" v textu Ústavy.
Ústavní soud je přesvědčen, že "řešením věci" se soud zabývá v řízení, k němuž je kompetentní, tedy v dané věci v trestním řízení, v němž se však institut správního vyhoštění podle nového zákona o pobytu cizinců na území České republiky nepoužije. Z toho vyplývá, že návrh byl podán osobou zjevně neoprávněnou. Úkolem orgánu činného v trestním řízení není zkoumání ústavnosti sankcí předpokládaných předpisy správního práva. O jejich možném uložení rozhodují orgány veřejné správy - v dané věci orgány Policie České republiky. Obecný soud nemůže předem usuzovat, že tyto orgány rozhodnou v budoucnu v rozporu se základními právy a svobodami podle Ústavy a mezinárodních smluv o lidských právech.
Řízení o zrušení uvedeného zákonného ustanovení může však být zahájeno po splnění předepsaných zákonných podmínek z podnětu jiného oprávněného subjektu podle §64 odst. 1 a 5 zákona č. 182/1993 Sb.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť dospěl k jednomyslnému závěru, že jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [ §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona].
Proti usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu