ECLI:CZ:US:2001:1.US.100.2000
sp. zn. I. ÚS 100/2000
Usnesení
I. ÚS 100/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K., a. s., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městského soudu v Praze), ve věci sp. zn. 94 K 12/94, spočívající v nedoručování rozhodnutí o postupu v konkurzním řízení úpadci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 2. 2000, se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal Krajskému obchodnímu soudu v Praze (nyní Městský soud v Praze), aby doručil úpadci - stěžovatelce - k rukám jejího právního zástupce veškerá rozhodnutí, která učinil v řízení vedeném pod sp. zn. 94 K 12/94 a další rozhodnutí, která v tomto řízení učiní.
Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti, dne 2. 10. 1995 prohlásil Krajský obchodní soud v Praze konkurz na stěžovatelku. Rozhodnutí o konkurzu bylo učiněno téhož dne, kdy pozbyla účinnosti nucená správa. Dne 15. 12. 1999 se konala schůze věřitelů, které byl přítomen i právní zástupce stěžovatelky, kde se dozvěděl, že soud již učinil ve věci několik rozhodnutí, která vůbec nebyla stěžovatelce doručena. Jednalo se o tato rozhodnutí:
* usnesení soudu ze dne 16. 8. 1999, jímž soud vyslovil souhlas s postupem správce konkurzní podstaty ohledně prodeje pohledávky za dlužníkem Minerální vody, a. s.,
* usnesení ze dne 10. 6. 1998, jímž soud vyslovil souhlas s postupem navrhovaným správcem konkurzní podstaty a zvláštním správcem, týkající se odložení směnek nebo upuštění od vymáhání směnky,
* usnesení ze dne 26. 5. 1997, jímž soud vyslovil souhlas s tím, aby správce konkurzní podstaty vyplatil z majetku úpadce částku 225 000 Kč a dále, aby vyplatil z majetku úpadce zvláštnímu správci odměnu ve výši 175 000 Kč,
* usnesení ze dne 6. 3. 1997, jímž soud vyslovil souhlas s prodejem nemovitostí v majetku úpadce mimo dražbu.
Dne 17. 1. 2000 adresoval právní zástupce stěžovatelky Krajskému obchodnímu soudu v Praze žádost, aby mu byla doručena veškerá usnesení, která dosud nebyla doručena. Právní zástupce také vyslovil názor, že bez doručení těchto rozhodnutí nemůže žádné z nich nabýt právní moci, neboť stěžovatelka je účastníkem konkurzního řízení. Do podání ústavní stížnosti soud na dopis nereagoval ani žádné rozhodnutí stěžovatelce nezaslal.
Podle názoru stěžovatelky je postupem soudu porušováno její právo garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Úpadce je účastníkem konkurzního řízení ve smyslu §7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"). Všechna rozhodnutí, která mohou mít dopad na procesní i hmotná práva účastníka řízení, musí být tomuto účastníkovi doručena a měla by mu být dána možnost podat proti rozhodnutí opravný prostředek. V daném případě se jedná o rozhodnutí, která se týkají vymáhání pohledávek, nabývání majetku do konkurzní podstaty, event. úpadce musí mít právo namítnout, že postup správců konkurzní podstaty je nesprávný a konkurzní podstatu poškozuje. Správce konkurzní podstaty je totiž nadále pouze správcem majetku úpadce, svými úkony disponuje s majetkem ve vlastnictví úpadce a je proto logické, že úpadce, který sám dispozice provádět nemůže, musí mít možnost být o nich informován a příslušným způsobem na ně reagovat. Pokud však rozhodnutí soudu o souhlasu s kroky správců konkurzní podstaty nebyla úpadci doručena a nebylo mu umožněno podat proti nim opravný prostředek, je tento postup v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Stěžovatelka je si vědoma, že konkurzní řízení je omezením dispozice s majetkem v souladu se zákonem, přičemž se jedná o omezení opodstatněné. Toto omezení dispozice s majetkem však přestává být opodstatněné, když meze a míra překročí minimum potřebné k ochraně práv třetích osob, která jsou v kolizi s právy úpadce a mají být chráněna právě uvedeným omezením dispozice úpadce s jeho majetkem. V případě konkurzního řízení je opodstatněným takové omezení, kdy úpadce sám nemůže činit žádné úkony a jeho vlastnictví spravuje správce. Tento správce je však povinen postupovat s maximální odbornou péčí v v zájmu úpadce, protože takový postup je v převážné většině i v zájmu věřitelů úpadce. Z této povinnosti pak vyplývá i právo úpadce vyjadřovat se k postupu správců a vznášet proti němu námitky. Jestliže tuto možnost nemá, pak kromě výše uvedeného porušení spravedlivého procesu dochází i k tomu, že omezení jeho vlastnických práv přesahují míru opodstatněnosti.
Účastník řízení, Městský soud v Praze (dříve Krajský obchodní soud v Praze), se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil k obsahu ústavní stížnosti a současně mu zapůjčil příslušný soudní spis. Ve vyjádření uvedl, že dne 2. 10. 1995 byl na majetek Kreditní a průmyslové banky, a. s., prohlášen konkurz, byl ustanoven správce konkurzní podstaty a věřitelé byli vyzváni, aby přihlásili do konkurzu své nároky. Podle §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání přechází prohlášením konkurzu oprávnění nakládat s majetkem v konkurzní podstatě na správce konkurzní podstaty. Podle §27 cit. zákona podílí se a rozhoduje o zpeněžení a dalších postupech týkajících se konkurzní podstaty správce konkurzní podstaty, věřitelský výbor a soud. Uvedená rozhodnutí ze dne 16. 8. 1999, 10. 6. 1998 a 26. 5. 1997, jejichž doručení se stěžovatelka domáhá, jsou rozhodnutí o postupech týkajících se správce konkurzní podstaty, věřitelského výboru a soudu, a práva a povinnosti úpadce jimi nejsou nijak dotčena. Podle §168 občanského soudního řádu, který se použije přiměřeně, se usnesení doručuje účastníkům jen v určitých případech, a to je-li proti němu odvolání, jestliže je to třeba k vedení řízení, nebo ukládá-li se účastníkovi nějaká povinnost. Při rozhodování o konkurzní podstatě soud vyslovuje souhlas či nesouhlas s postupem a povinnosti (zvláště ne úpadci) neukládá. Usnesení je potom vykonatelné doručením tomu, komu je určeno. Soud tedy vyvodil závěr, že nezasláním uvedených usnesení stěžovatelce nebylo zasaženo do jejích práv, neboť všechna práva, která se uvedených usnesení týkají, přešla z úpadce a jeho statutárního orgánu na správce konkurzní podstaty a nejdále se dotýkají věřitelského výboru a soudu. Soud má dále za to, že uvedená usnesení Krajského obchodního soudu v Praze nemohou mít žádný dopad na procesní a hmotná práva účastníka řízení, který je zrušen, a který má pouze práva dle zákona o konkurzu a vyrovnání a vyplývající z jeho smyslu. Proti rozhodnutím soudu v dohlédací činnosti k postupu v konkurzním řízení není odvolání přípustné. To také odpovídá logice toho, že procesní a hmotná práva úpadce nejsou dotčena rozhodnutím uvedeného typu. Pokud úpadce uvádí, že musí mít právo vyjádřit se, že postup správce konkurzní podstaty je nesprávný, pak toto právo mu nikdo nebere, a úpadce tak může učinit bez ohledu na to, jestli mu bylo nějaké usnesení doručeno nebo ne, a to jak písemně do spisu, tak vůči správci konkurzní podstaty apod. Není pravdou, že úpadce nemůže v konkurzním řízení činit žádné úkony a že tuto možnost nemá při nedoručování usnesení k postupu v konkurzním řízení. Tato možnost není vázána na doručování usnesení, úpadce je s doručováním nesprávně spojuje a sám svoje postavení v řízení omezuje.
II.
Stěžovatelka se domáhá ústavní stížností nápravy stavu, který podle jejího názoru je "jiným zásahem orgánu veřejné moci". Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno podle judikatury Ústavního soudu chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům či svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkem takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, C. H. Beck, r. 1995, 2. díl). V daném případě zastává Ústavní soud názor, že taková situace nastala, a proto považuje ústavní stížnost za přípustnou.
Po zvážení argumentace uvedené v ústavní stížnosti a přezkoumání příslušného spisového materiálu však dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (ve znění platném pro daný případ), ve svém ustanovení §7 stanoví, že účastníky konkurzu jsou věřitelé, kteří uplatňují nároky a dlužník, po prohlášení konkurzu úpadce. Po prohlášení konkurzu pak oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Podle §14a cit. zákona prohlášením konkurzu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem, patřícím do podstaty. Z dikce příslušných ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání tedy vyplývá, že po prohlášení konkurzu sice zůstává majetek ve vlastnictví úpadce, ten je však podstatně omezen s ním disponovat. Zákon dále ve svém §3 stanoví, že není-li stanoveno jinak, použijí se pro konkurz a vyrovnání přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Vzhledem ke skutečnosti, že dle odst. 2 téhož ustanovení soud rozhoduje usnesením a jednání se nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to soud považuje za nutné, uplatní se ta ustanovení občanského soudního řádu, která upravují usnesení, jeho vyhlášení a doručování a náležitosti.
Činnost soudu v konkurzním řízení má fakticky dvojí povahu. Jde jednak o rozhodnutí, na něž zákon váže průběh konkurzu, ale kromě toho i o činnost, kterou soud vykonává mezi těmito rozhodnutími a která má mnohotvárnou povahu. Smyslem dohlédací činnosti soudu, upravené v §12 zákona o konkurzu a vyrovnání, je zajištění řádného a plynulého průběhu konkurzního řízení a dodržování jeho pravidel všemi procesními subjekty. V rámci své dohlédací činnosti činí soud opatření (§12 odst. 2). Těmito opatřeními jsou v některých případech i rozhodnutí, a protože by mohlo být sporné, zda je možné je všechna považovat za usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení podle §202 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, zákon výslovně stanovil, že opravný prostředek proti nim není přípustný (§12 odst. 2). U klíčových rozhodnutí soudu (např. prohlášení konkurzu nebo zrušení konkurzu) naopak je přípustné odvolání a zákon výslovně stanovil, jaké má mít usnesení náležitosti a komu a jakým způsobem má být doručeno. Zákon o konkurzu a vyrovnání v některých svých novelách zpřesnil definici dohlédací činnosti soudu tak, že soud při jejím výkonu rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkurzu a činí opatření nezbytná k zajištění jeho průběhu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud učinil závěr, že soud postupoval v souladu s platnou právní úpravou, když použil přiměřeně ustanovení §168 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud doručí usnesení účastníkům, je-li proti němu možno podat odvolání nebo dovolání, nebo jestliže to je třeba pro vedení řízení anebo jde-li o usnesení, kterým se účastníkům ukládá nějaká povinnost. O takový případ se v dané věci nejednalo. Právní úprava konkurzního řízení (zákon č. 328/1991 Sb. a jeho 17 novelizací) má totiž za cíl především dosáhnout zjednodušení, zrychlení a vyšší efektivnosti řízení. Ústavní soud neshledal v činnosti soudu při vedení konkurzního řízení takové nedostatky, které by zasahovaly až do ústavně zaručených práv stěžovatelky, jak namítá v ústavní stížnosti, i když na druhou stranu lze souhlasit s jejím názorem, že jako účastník konkurzního řízení, kterým je od prohlášení konkurzu až do jeho konečného stádia, a vzhledem k tomu, že majetek v konkurzní podstatě je dosud jejím vlastnictvím, měla by jako rovnocenný účastník tohoto řízení být informována o krocích správce týkajících se tohoto majetku. To však nic nemění na závěru, že pokud proti usnesením vydaným soudem v rámci jeho dohlédací činnosti není opravný prostředek přípustný, jejich nedoručením nebylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu