ECLI:CZ:US:2001:1.US.112.2000
sp. zn. I. ÚS 112/2000
Usnesení
I. ÚS 112/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného advokátem JUDr. M. C., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. 6 To 187/2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 1 T 113/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv a svobod. Uvedl, že rozsudkem ze dne 25. 5. 2000, č. j. 1 T 113/99-889-902, uznal Okresní soud v Jihlavě stěžovatele vinným ze spáchání trestných činů, uvedených v enunciátu tohoto rozsudku pod body 1) - 13), tedy ze spáchání osminásobného trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák., trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák., trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zák., trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny dle §176 odst. 1 tr. zák. a trestného činu útoku na státní orgán dle §154 odst. 2 tr. zák., a byl mu podle §234 odst. 1 tr. zák. s použitím §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen zákaz činnosti - řízení motorových vozidel na dobu tří roků. Dále pak soud rozhodl o náhradě škody tak, jak je uvedeno v enunciátu výše uvedeného rozsudku. Stěžovatel podal proti rozsudku (konkrétně čl. II.) odvolání, které bylo na základě napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně zamítnuto.
Ústavní soud ze spisového materiálu konstatuje správnost shora uvedených údajů.
Stěžovatel ve své stížnosti vyslovil názor, že postupem soudů došlo k porušení čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, a dále k porušení čl. 36 Listiny z hlediska práva na spravedlivý proces. Čl. 10 Listiny byl podle mínění stěžovatele porušen postupem soudu prvního stupně, když předseda soudu a současně i předseda senátu 1 T měl údajně poskytnout v průběhu řízení, které předcházelo vydání rozsudku, rozhovor sdělovacím prostředkům a uvést podrobnosti tehdy dosud nepravomocného rozsudku. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny bylo podle názoru stěžovatele porušeno s ohledem na chování předsedy prvoinstančního soudu a se zřetelem k nerespektování nezávislosti a nestrannosti soudu.
Ústavní soud po posouzení uvedené věci po stránce obsahové i procesní, jakož i na základě vyjádření obecného soudu, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Výhrady stěžovatele, obsažené v jeho ústavní stížnosti, obsahují základní dva okruhy námitek. Předně je konstatováno, že předseda senátu prvoinstančního soudu poskytl nad zákonem stanovený rámec rozhovor sdělovacím prostředkům. Podle vyjádření prvoinstančního soudu, které si Ústavní soud k dané věci vyžádal, se jedná o nepravdivou informaci. Předseda Okresního soudu v Jihlavě Ústavnímu soudu sdělil, že novinářům uvádí pouze termín a místo konání věcí, popř. si u něj mohou novináři ověřit výrok rozsudku. Tak tomu bylo i v předmětném případě a údaje, které se objevily v tisku mohly být výsledkem záznamu novináře z hlavního líčení. Předseda soudu se vyjádřil v tom smyslu, že zveřejněná informace se týká prvního odsuzujícího rozsudku v uvedené věci a celý jeho postup byl naprosto v souladu s ustanovením §8a tr. ř. Výslovně uvedl, že nikdy před vyhlášením jakéhokoliv rozsudku informace o vývoji řízení nepodává, neboť to považuje za neprofesionální a zároveň nemožné z toho důvodu, že soudce si tvoří názor postupně, v průběhu celého dokazování a teprve po jeho skončení celý svůj ucelený názor vyjadřuje svým věcným rozhodnutím. Podle názoru soudu se jedná o naprosto nedoložené tvrzení stěžovatele.
K druhému okruhu výhrad, ve kterých stěžovatel poukázal na chování předsedy soudu, vycházel rovněž Ústavní soud z vyjádření předsedy prvoinstančního soudu. Ten uvedl, že v předmětné věci byl předsedou senátu a stěžovatel, jako tehdy obžalovaný, uplatnil v rámci trestního řízení celou řadu námitek podjatosti, a to postupně i za použití řady velmi vulgárních výrazů na adresu předsedy senátu, celého senátu, státní zástupkyně i poškozených. Ani jedno rozhodnutí odvolacího soudu neshledalo důvodnost námitek, nebylo shledáno porušení procesních pravidel ze strany předsedy senátu a ani důvodu, pro který by měl být procesní soudce z vykonávání řízení vyloučen. Obdobné stížnosti stěžovatele, adresované Ministerstvu spravedlnosti ČR, jakož i jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, nebylo vyhověno. Soud prvního stupně v závěru svého vyjádření podotkl, že v současné době se trestní spis stěžovatele nachází u Okresního státního zastupitelství v Jihlavě v souvislosti s šetřením, zda se stěžovatel nedopustil svým chováním vůči soudu a státní zástupkyni hrubými vulgárními útoky trestné činnosti. Podle sdělení soudu stěžovatel místo věcné žaloby urážel svědky a poškozené, soudce i státní zástupce. Pokud lze mít v tomto řízení k někomu výhrady, tak zcela nepochybně se jedná o stěžovatele, resp. o jeho nevhodné chování. Soud vyslovil názor, že dostatečný obraz pravdivosti průběhu trestního řízení poskytuje pak samotný trestní spis a také skutečnost, jak jeho průběh vnímaly ostatní osoby přítomné při jednání.
Ústavní soud po zvážení argumentace stěžovatele, prostudování příslušných listinných materiálů a na základě vyjádření obecného soudu dospěl k závěru, že argumentace stěžovatele je ryze účelová a není v předmětném řízení nijakým relevantním způsobem řádně podložená.
Ze spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech a jejich zhodnocení. Provedené důkazy zhodnotil soud prvního stupně způsobem uvedeným v §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž zhodnocení provedených důkazů je logické a přesvědčivé. Odvolací soud proto v souladu s platnou právní úpravou věc uzavřel tak, že za tohoto stavu nemá odvolací soud důvod do hodnocení soudu prvního stupně zasahovat, neboť právní závěry prvoinstančního soudu jsou správné. Proto odvolací soud, bez jakéhokoliv pochybení z jeho strany, výrok o vině stěžovatele, včetně správné právní kvalifikace, potvrdil.
Ve smyslu ustálené judikatury má ústavní stížnost své opodstatnění pouze potud, pokud bylo pravomocným rozhodnutím obecného soudu konkrétním způsobem porušeno konkrétné ústavně zaručené právo stěžovatele, především pak to, které vyplývá z Listiny. V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud proto návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. července 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu