ECLI:CZ:US:2001:1.US.114.01
sp. zn. I. ÚS 114/01
Usnesení
I. ÚS 114/01
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Paul a soudci JUDr. Vojen Güttler a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti I. L., zastoupeného advokátem JUDr. J. B., proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 3. 2000, sp. zn. 11 C 401/98, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 35 Co 334/2000, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 11. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Jablonci nad Nisou ve věci žalobců (stěžovatele, dále E. L., B. L., J. L. a M. L.) proti žalovaným (J. U. a J. U.) o vstup na pozemek rozhodl tak, že žalovaní jsou povinni umožnit žalobcům průchod a průjezd kolečkem po části blíže specifikované parcely v nezbytné míře a nezbytnou dobu, tj. v období od 15. 3. do 31. 10. každého roku maximálně 2x denně a v ostatním období maximálně 1x denně obden. Žalobu ohledně požadavku na průchod a průjezd 3x denně v uvedeném období soud zamítl.
I. ÚS 114/01
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že žalobci nepochybně osvědčili nezbytnost přístupu na předmětnou parcelu přes pozemek žalovaných, jelikož přes jiné parcely by byl přístup "mnohem komplikovanější, ne-li nemožný". Proto okresní soud rozhodl shora uvedeným způsobem, přičemž zmíněnou frekvenci vstupu na parcelu označil v rámci nezbytnosti za dostatečnou.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek okresního soudu s upřesněním, že se jedná o celkový počet všech přechodů a průjezdů přes danou parcelu. Žalobu na neomezený průchod a průjezd žalobců přes předmětnou parcelu soud zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud vycházel z ustanovení §127 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož vlastníci sousedních pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popř. na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. V daném případě je prý zřejmé, že žalobci zemědělsky využívají pozemek, na který je možný přístup toliko přes předmětnou parcelu. K nutnému obhospodařování zemědělského pozemku je však i podle názoru krajského soudu postačující rozsah, vymezený v napadeném rozsudku okresního soudu, který byl stanoven s přihlédnutím k vegetačním obdobím.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nikdy nehodlal omezovat vlastnická práva žalovaných nad míru nezbytně nutnou, nýbrž že toliko potřebuje využívat svoji zahradu obvyklým způsobem, což prý" je však podle napadených rozsudků nemožné. Stěžovatel se proto domnívá, že obecné soudy neposkytly náležitou ochranu jeho právům. Soudy prý pochybily i tím, že nepřipustily důkazní řízení ohledně možnosti vydržení práva chůze a jízdy přes předmětný pozemek slyšením svědků nebo listinnými důkazy a nevypořádaly se s důkazem existence písemné dohody mezi rodiči stěžovatele a manželi K. ohledně užívání předmětného pozemku. Soudy údajně nepřihlédly ani k tomu, že stěžovatel nabídl odkoupení sporného pozemku a zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaných, takže nezjistily úplný skutkový stav. Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy čl. 4, čl. 10, čl. 90, čl. 94 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny
I. ÚS 114/01
1. ÚS 114/01
základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti mu přísluší zasahovat jen tehdy, jestliže se (tyto soudy) dopustí zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. To především znamená, že ústavní soud zpravidla není oprávněn přehodnocovat dokazování, prováděné obecnými soudy. Je veden principem minimalizace zásahů do jejich činnosti (self restraint) a proto v zásadě nemůže zpochybňovat výsledky provedeného dokazování, a to ani tehdy, jestliže by se s nimi neztotožňoval. Pouhý nesouhlas se skutkovými závěry obecných soudů ústavně právní intenzity zjevně nedosahuje.
V souzené věci stěžovatel v podstatě tvrdí, že obecné soudy neposkytly dostatečnou ochranu jeho právům, když neprovedly některé důkazy a nezjistily co nejúplněji skutkový stav věci. K tomu Ústavní soud - po prostudování příslušného soudního spisu - uvádí, že obecné soudy v daném případě provedly dokazování obsáhlé, a to včetně místního šetření (č.l. 10), a z ústavně právního hlediska není důvod jejich rozhodnutí zpochybňovat. Nelze ani přehlédnout, že vydání napadených rozsudků předcházel rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 10. 1998 (č.l. 22), který však zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 2. 1999 (č.l. 29). Právě v tomto předchozím řízení již stěžovatel (resp. žalobci) navrhoval provedení některých důkazů (mající dokázat např. vydržení práva chůze a jízdy přes předmětný pozemek nebo existenci listiny o zřízení práva chůze přes pozemek, kterou se prý však nepodařilo dohledat), jimiž argumentuje i v ústavní stížnosti, které však již ve fázi řízení, bezprostředně předcházející vydání napadených rozsudků, nenavrhoval. Jak vyplývá z protokolu o jednání před Okresním soudem v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 3. 2000 (č.l. 74), právní zástupce stěžovatele výslovně neměl žádné další důkazní návrhy - a nenavrhoval tedy např. ani provedení důkazu písemnou dohodou jeho rodičů s manželi K., jak uvádí v ústavní stížnosti - a tyto důkazy nenavrhoval ani v písemném odvolání proti napadenému rozsudku okresního soudu (č.l. 80). Ústavní soud, který vždy hodnotí
1. ÚS 114/01
I. ÚS 114/01
spravedlnost procesu jako celek, proto v postupu obecných soudů ústavně právní pochybení nespatřuje.
Je tedy zřejmé, že stěžovatel ve skutečnosti brojí toliko proti - subjektivně vnímanému - neúspěchu v předmětném soudním řízení, což přirozeně ústavní ochraně nepodléhá.
Ústavní soud proto konstatuje, že základní práva a svobody stěžovatele, zaručené ústavními předpisy, jichž se dovolává, porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud, respektuje své ústavní vymezení, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 7. 2001
JUDr. Vladimír Paul předseda senátu