ECLI:CZ:US:2001:1.US.125.01
sp. zn. I. ÚS 125/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Antonína Procházky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 14 Co 435/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2001, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. 23 C 12/99, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele, aby Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti - mu zaplatila částku 2 150,-- Kč s 21% úrokem od 1. 7. 1998 do zaplacení.
Stěžovatel je toho názoru, že krajský soud svým rozhodnutím porušil zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo nesprávným úředním postupem, a tím i jeho práva podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (soudce je při rozhodování vázán zákonem) a práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť se žalobou nedomáhal náhrady za zastupování před Ústavním soudem, nýbrž náhrady škody, která mu vznikla tím, že v důsledku vadného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 15 Co 132/96, musel vyhledat právní službu a za ni zaplatit.
K podanému návrhu ústavní stížnosti Ústavní soud byl nucen, jako již mnohokrát, konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 23 C 12/99, Ústavní soud zjistil toto: Původně bylo vedeno Okresním soudem Plzeň-sever řízení o žalobě stěžovatele o náhradu mzdy, návrh byl zamítnut a rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Co 132/96. Posledně zmíněný rozsudek byl na základě podání ústavní stížnosti stěžovatele zrušen nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 157/96, z důvodů procesních pochybení, když Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze dovodit spravedlnost procesu jako celku. Krajský soud v Plzni poté zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po tomto řízení byl návrh opět zamítnut a rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 8. 2000, sp. zn. 15 Co 546/2000.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
27. 11. 2000, sp. zn. 14 Co 435/2000, pak Ústavní soud zjistil, že tento soud pokládá rozhodnutí okresního soudu za správné a dovozuje, že nárok uplatněný navrhovatelem nelze považovat za škodu ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., neboť řešení otázky nákladů řízení obsahují zvláštní právní předpisy, v daném případě zákon o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. Poukazuje i na ustanovení
§63 tohoto zákona, podle něhož se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu, z jehož ustanovení §224 odst. 3 event. §243d vyplývá, že po zrušení rozhodnutí v řízení odvolacím či dovolacím a vrácení věci soudu nižšího stupně, rozhodne soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení odvolacího či dovolacího. V případě úspěchu navrhovatel mohl mít právo i na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, ale navrhovatel ani po zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni nálezem Ústavního soudu nebyl v dalším řízení úspěšný. Závěrem dodal, že navrhovatel tvrzenou škodu a její výši v průběhu řízení ani neprokázal, když svoje tvrzení nedoložil důkazem o zaplacení částky 2 150,-- Kč advokátovi JUDr. J., přestože byl soudem k předložení důkazu vyzván.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal.
S ohledem na shora uvedené nelze tedy akceptovat stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta.
Stejně tak se nelze ztotožnit s argumentací stěžovatele o tom, že soudy nepostupovaly v souladu s ústavně zakotvenou povinností, aby poskytovaly ochranu právům a byly při svém rozhodování vázány zákonem.
Protože z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, musel Ústavní soud návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu