ECLI:CZ:US:2001:1.US.129.01
sp. zn. I. ÚS 129/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti Č. D., zastoupeného advokátem JUDr. I. H., proti sdělení obvinění a trestnímu stíhání vedeného u Policie ČR Okresního úřadu vyšetřování v Příbrami pod č.j. ČVS:OVV-811/20-04-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným opatřením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Příbrami bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že sdělením obvinění vyšetřovatele Policie České republiky byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené Ústavou ČR a Všeobecnou deklarací lidských práv, zejména články 5 odst. 3, čl. 6, čl. 7, čl. 8, čl. 9 , čl. 10, čl. 11, čl. 13, čl. 29 a čl. 30, a že Policie ČR zneužila jeho dalších obchodních případů k rozšíření sdělení obvinění. Domnívá se, že k naplnění skutkové podstaty výše uváděných trestných činů, pro které je stíhán, by mu musel být prokázán úmysl. Tvrdí, že se trestných činů, pro které mu bylo sděleno obvinění, nedopustil a že dosud orgány činné v trestním řízení jím předložené důkazy ani nevyvrátily, ani nepotvrdily.
Stěžovatel dále uvádí, že mu "špatným postupem úředníků" vznikla škoda a domnívá se, že má právo na morální odškodnění "za pošpinění jeho jména a pověsti ve veřejných médiích v ČR, znemožnění v zahraničním obchodě a hospodářsko-politické oblasti". Tvrdí, že došlo k poškození jeho osobnosti zvlášť závažným způsobem a dlouhodobě a proto žádá Ústavní soud o "plné respektování" částky odškodnění ve výši 135.948.880,- Kč.
Stěžovatel navrhuje, aby bylo jeho obvinění zrušeno a aby bylo trestní stíhání proti němu zastaveno. Dále navrhuje, aby mu Ústavní soud svým rozhodnutím přiznal náhradu požadovaného odškodnění v plné výši.
Ještě před tím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto formy ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některého ze základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Shledal, že stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva ve smyslu citovaného ustanovení poskytuje, nevyčerpal.
S ohledem na svou ustálenou judikaturu Ústavní soud dále konstatuje, že "Pouhé sdělení obvinění není samo o sobě způsobilé k tomu, aby mohlo přezkoumávanou věc posunout do ústavněprávní roviny. Samotné sdělení obvinění není pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, proti kterému by bylo možno podat ústavní stížnost. Sdělení obvinění je pouhým opatřením, čemuž odpovídá i forma zachycení tohoto úkonu trestního řízení, kterou je záznam. Ústavní stížnost by tedy po vyčerpání dostupných prostředků mohla přicházet v úvahu za situace, kdy by vznesené obvinění bylo spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možno odčinit jinak (vzetí do vazby, zadržení atd.)" [srovnej např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 408/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, str. 353].
Ústavní soud - jak již uvedl - respektuje zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů. Tyto zásahy jsou ovšem přípustné nikoliv z důvodů ochrany běžné zákonnosti, nýbrž toliko ústavnosti. Ústavní soud, jak se již zmínil dříve, je ve smyslu článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Je pojat jako soud zvláštní a nepatří do soustavy obecných soudů. Má postavení kasačního orgánu, což znamená, že mu přísluší přezkoumávat rozhodnutí po stránce právní, byť z hlediska práva ústavního. Ústavní soud může tedy napadené rozhodnutí jen zrušit nebo ústavní stížnost zamítnout. S ohledem na ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (argumentum a contrario) nemůže Ústavní soud činit nic jiného než je stanoveno taxativním výčtem v tomto ustanovení. Nemůže tedy sám rozhodovat např. o náhradě škody a přirozeně mu nepřísluší ani rozhodování o zastavení trestního stíhání stěžovatele.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost, aniž by se zabýval skutkovými tvrzeními stěžovatele, jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 5. 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj