ECLI:CZ:US:2001:1.US.135.01
sp. zn. I. ÚS 135/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti O. N., zastoupené advokátem JUDr. L. K., proti rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře - okresního pozemkového úřadu ze dne 25. 10. 1999, č.j. PÚPr/3459/99-Ri (UZ 215/5), a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2000, č.j. 38 Ca 435/99-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím Okresní úřad v Táboře rozhodl o tom, že stěžovatelka a E. V. (neteře původního vlastníka E. O.) nejsou vlastníky blíže specifikovaných pozemků v k.ú. D. obec K., jelikož tyto pozemky prý byly po přechodu na stát zastavěny stavbou rekreačního zařízení, čímž je dána zákonná překážka pro jejich vydání podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citované rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře z týchž důvodů potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím zejména uvedla, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje především v tom, že provedeným řízením bylo prokázáno, že některé z předmětných pozemků nebyly po jejich přechodu na stát do současnosti zastavěny vůbec a některé sice zastavěny byly, nicméně toliko stavbou jednoduchou, případně stavbou podzemní. Proto se stěžovatelka domnívá, že všechny zákonné podmínky pro vydání předmětných nemovitostí splněny byly a že okresní úřad a městský soud dospěly k chybným skutkovým a právním závěrům.
Přípisem ze dne 12. 4. 2001 stěžovatelka a její právní zástupce odstranili vadnou plnou moc, přiloženou k ústavní stížnosti. Současně Ústavnímu soudu sdělili, že proti napadenému rozhodnutí okresního úřadu podala opravný prostředek rovněž E. V. a že o tomto opravném prostředku Městský soud v Praze rozhodoval samostatně (a v jiném senátě), byť stěžovatelka navrhovala spojení věcí ke společnému řízení. Došlo tak k situaci, kdy po podání ústavní stížnosti Městský soud v Praze (k opravnému prostředku E. V.) rozsudkem ze dne 24. 1. 2001, č.j. 28 Ca 398/99-33, napadené rozhodnutí Okresního úřadu v Táboře zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatelka se proto domnívá, že by byl dán důvod ke zpětvzetí ústavní stížnosti, avšak z důvodu procesní opatrnosti tak neučinila a nadále na ní trvá.
Ústavní soud z citovaného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001 především zjistil, že důvodem tohoto kasačního rozhodnutí byla skutečnost, že prý okresní úřad při svém rozhodování nevycházel ze všech provedených důkazů a skutečností, které v řízení vyšly najevo, a že se jednostranně řídil pouze jedním ze stanovisek odborného správního orgánu. Proto Městský soud v Praze napadené rozhodnutí okresního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (které musí být doplněno) a v jehož rámci bude okresní úřad zvažovat možnost vydání předmětných pozemků výlučně z hlediska §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., "tj. jde-li o pozemky nezastavěné, zda nejde o plochy bezprostředně související a nezbytně nutné k provozu stavby, kterou zároveň vymezí".
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když navrhovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V daném případě Ústavní soud rozhoduje o podané ústavní stížnosti v době, kdy řízení ve věci ještě nebylo skončeno, neboť citovaným rozsudkem napadené rozhodnutí okresního úřadu Městský soud v Praze zrušil. Za této procesní situace bude muset okresní úřad vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. Je přitom nesporné, že v řízení před okresním úřadem bude stěžovatelka jeho účastníkem a že tedy bude i disponovat všemi svými procesními právy. Kasačním rozsudkem městského soudu se totiž celé řízení vrací do fáze neskončeného správního řízení, kdy okresní úřad bude znovu rozhodovat o podaných návrzích. Na tom nic nemění ani napadený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl opravný prostředek stěžovatelky zamítnut.
Ústavní soud (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) proto konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně. Tento pojem je totiž třeba interpretovat nejen subjektivně (tj. z hlediska procesních úkonů stěžovatele), nýbrž i jako kategorii objektivní.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 6. 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj