ECLI:CZ:US:2001:1.US.136.2000
sp. zn. I. ÚS 136/2000
Usnesení
I. ÚS 136/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov, č. j. 4 C 806/92 - 126, ze dne 18. 4. 1996 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 38 C 781/96-159, ze dne 26. 8. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 3. 2000 a doplněna dne 10. 4. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení ve výroku uvedených rozsudků. V ústavní stížnosti uvedla, že oběma rozsudky došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 27 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod.
Okresní soud Brno-venkov zamítl žalobu stěžovatelky a jejích spolužalobců, kterou se domáhali uzavření dohody s vedlejšími účastníky o vydání nemovitého majetku v obci a k. ú. Z., a současně určení, že znárodnění provedené vyhláškou Ministerstva průmyslu ze dne 17. 12. 1948 č. 341011 Ú. l., pokud jde o Ž. družstvo v Z. u Brna, společnost s r. o., bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Své rozhodnutí odůvodnil soud tím, že bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti byly majetkem společnosti s ručením omezeným Ž. družstvo v Z. u Brna. Žalobci podle soudu jsou sice právními nástupci členů této společnosti, nesplňují však podmínky stanovené §3 odst. 1 zákona č. 187/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), neboť v daném případě nepřešel na stát majetek osoby fyzické, ale osoby právnické. S ohledem na tuto skutečnost soud dovodil, že návrh není důvodný, neboť není dán právní nárok navrhovatelů k uzavření dohody o vydání věci, navíc žalobci neprokázali v průběhu řízení kvalifikovaný právní zájem dle §80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), na určení neplatnosti znárodnění ze dne 27. 12. 1948.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že má-li být Česká republika demokratickým státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana, pak není myslitelné, aby obstál zákon, který rozlišuje mezi subjekty vlastnictví, některé zvýhodňuje a jiné nikoliv, dále je nemyslitelné, aby sdružení občanů tvořících družstva, byla zbavena jakéhokoliv nároku na majetek, který tito sdružili nebo i společnou prací vytvořili.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastník i vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Ministerstvo financí ČR v obsáhlém vyjádření uvedlo mimo jiné, že stěžovatelé se žalobou dovolávali ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o mimosoudních rehabilitacích, kde se stanoví povinnost věc vydat v případě, kdy přešla na stát znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. V projednávaném případě však nade vší pochybnost bylo zjištěno, že vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. 12. 1948 č. 3410, o znárodnění družstevních podniků podle zákona č. 114/1948 Sb., došlo pod bodem 6 ke znárodnění zestátněním podle §1 odst. 1 cit. zákona Ž. družstva v Z. u Brna, společnosti s r. o. Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a rozsudek Krajského soudu v Brně jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov za plně v souladu se zákonem. Okresní soud Brno-venkov se ke stížnosti nevyjádřil, stejně jako M., s. p., který byl zrušen bez likvidace a vymazán z obchodního rejstříku.
Po zvážení argumentů uvedených v ústavní stížnosti a přezkoumání napadených rozsudků Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.
Argumentace stěžovatelky uvedená v ústavní stížnosti pouze obecně odkazuje na některá ustanovení Listiny základních práv a svobod, který měla být rozhodnutím soudů porušena. Ústavní soud je však toho názoru, že rozhodnutí obou obecných soudů jsou věcně správná a dostatečným způsobem odůvodněná. Zákon o mimosoudních rehabilitacích skutečně umožňuje pouze restituci majetku fyzických osob. Dle §3 odst. 1 cit. zákona "oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky" (nyní České republiky). V soudním řízení bylo prokázáno, a ostatně žalobci nebylo ani vyvraceno, že majetek, o jehož vydání jde, nebyl majetkem fyzické osoby, nýbrž osoby právnické, a to společnosti s ručením omezeným Ž. družstvo v Z. u Brna. Stěžovatelka a v řízení před obecným soudem ani ostatní žalobci tedy nemohou být oprávněnými osobami dle §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. července 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu