ECLI:CZ:US:2001:1.US.145.2000
sp. zn. I. ÚS 145/2000
Usnesení
I. ÚS 145/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. H., a V. B., a J. B., všech zastoupených advokátem JUDr. B. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. 30 Ca 402/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti uvedli, že Pozemkový úřad Plzeň - sever rozhodl dne 20. 7. 1999 mj. o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemků v k. ú. H. Své rozhodnutí pozemkový úřad odůvodnil tím, že se jedná o pozemky, které se dle §11 odst. 1 písm. a), c), d) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: "zákon o půdě"), nevydávají. Stěžovatelé s tímto rozhodnutím nesouhlasili, a proto dne 5. 8. 1999 podali u Krajského soudu v Plzni odvolání, které se týkalo výrokových částí II. a III. Toto podání stěžovatelé doplnili dne 26. 8. 1999 s tím, že navržený petit zněl "...odstavec II. písm. b) se mění tak, že oprávnění jsou vlastníky nemovitostí v k. ú. H...."(předmětné nemovitosti byly konkretizovány v příloze podání).
Krajský soud vyzval dne 21. 10. 1999 usnesením stěžovatele, aby ve lhůtě do 14 dnů doplnili svá podání z 5. 8. a 26. 8. 1999 tak, aby podání byla doplněna o důvody, v čem spatřují stěžovatelé nezákonnost rozhodnutí správního orgánu a aby bylo uvedeno, jaký konečný návrh činí. Stěžovatelé namítali, že z předmětného usnesení nevyplývalo, že formulace petitu je vadná a že je nutné ji změnit. Uvedli, že až v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu bylo uvedeno, že toto řízení je ovládáno kasačním principem, a proto lze přezkoumávané rozhodnutí buď potvrdit (shledá-li soud rozhodnutí zákonným), nebo zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení správnímu orgánu (shledá-li soud toto rozhodnutí nezákonným). Soud není nadán pravomocí rozhodnutí správního orgánu měnit. Opravný prostředek stěžovatelů byl soudem odmítnut, protože podání stěžovatelů vykazovalo vadu a tato vada nebyla ani přes výzvu soudu odstraněna. Ve výrokové části III. rozsudku soudu bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu o zřízení věcného břemene. Stěžovatelé ve své stížnosti namítali, že vzhledem k okolnosti, že k pozemkům vede veřejná cesta, nebylo jeho zřízení nutné (nebyla splněna podmínka ust. §9 odst. 5 zákona o půdě).
Stěžovatelé uvedli, že se cítí být postupem soudu poškozeni, neboť dle jejich názoru z výzvy soudu nevyplývalo, že jejich podání je vadné. Pokud usnesení krajského soudu vyzývalo k doplnění a upřesnění, dle názoru stěžovatelů lze dovodit, že podání bylo neúplné. Stěžovatelé argumentují tím, že pokud by bylo jejich podání nesprávné, výzva soudu by směřovala k opravě podání, což v daném případě se nestalo. Stěžovatelé v této souvislosti poukázali na ustanovení §43 ve spojení s §246c občanského soudního řádu (dále jen: "o. s. ř."), podle kterého předseda senátu vyzývá účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno a doplněno a poučuje účastníky, jak je třeba doplnění a opravu provést. Pokud by výzva byla přesná, vadu spočívající ve změně či opravě petitu by stěžovatelé odstranili a tím by zajistili věcné vyřízení návrhu o opravném prostředku.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vyjádřili názor, že zmíněným postupem krajského soudu došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu, posouzení skutkové i právní stránky, jakož i na základě vyjádření krajského soudu, dospěl v uvedené věci k závěru, že stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že krajský soud posoudil podání stěžovatelů - opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Plzeň - sever, tak, že se jedná o podání neúplné a dílem i nepřesné. Postupem podle ust. §43 odst. 1 ve spojení s ust. §246c o. s. ř. soud stěžovatele vyrozuměl v jakých částech je podání vadné a formou usnesení vyzval ve stanovené lhůtě k doplnění důvodů nezákonnosti napadeného rozhodnutí a k uvedení konečného návrhu. Ve shodě s ustanovením §169 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §246c o. s. ř. písemné vyhotovení tohoto usnesení, které se týkalo vedení předmětného soudního řízení, soud neodůvodňoval. Při volbě rozsahu poučovací povinnosti podle ustanovení §5 o. s. ř. přihlížel soud k tomu, že poučení nesměřuje přímo k účastníkům řízení, ale zprostředkovaně k jejich advokátovi, jehož povinností je poskytování kvalifikované právní pomoci klientům a u kterého se předpokládá nezbytná právní erudice.
Při vytýkání vady podání, týkající se náležitosti konečného návrhu (petitu) vycházel soud z formulace tohoto konečného návrhu v podání stěžovatelů ze dne 26. 8. 1999, které tento petit formulovalo, co do jeho obsahu i do projeveného úmyslu, přesně, určitě i srozumitelně. Petit však byl nepřesný z hlediska koncepce správního soudnictví, založeného na principu kasačním, umožňujícím soudu přezkoumávané rozhodnutí buď potvrdit nebo rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Poučovací povinnost ve smyslu ust. §5 o. s. ř. je určena k tomu, aby účastník, který si neosvojil procesní pravidla, byl informován o tom, jaká jsou jeho procesní práva a povinnosti. Výzva k odstranění vad podání byla v daném případě adresována profesionálnímu zástupci stěžovatelů, u kterého soud předpokládal znalost základních procesních pravidel, platících ve správním soudnictví od roku 1992. Nebyl to proto postup soudu, který by stěžovatelům zabránil domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného osudu. Odmítnutí opravného prostředku bylo důsledkem procesního postupu, který zvolil zástupce stěžovatelů. Smyslem správního soudnictví je poskytování ochrany proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy a nikoli poskytování ochrany vůči nevhodnému postupu profesionálního zástupce účastníků řízení.
V návaznosti na výše uvedené neshledal Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé vznášejí rovněž námitku, týkající se údajného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto výtku směřují proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu o potvrzení rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Plzeň - sever o zřízení věcného břemene na dotčených pozemcích. Stěžovatelé tuto svou výtku blíže nespecifikují a pouze konstatují, že u potvrzení věcného břemene cítí újmu na svém vlastnickém právu podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud vznesenou námitku stěžovatelů považuje za neopodstatněnou. Právo stěžovatelů vlastnit majetek nebylo zpochybněno. Pozemkový úřad cestou dohody o vydání nemovitostí podle ust. §9 odst. 2 zákona o půdě vydal do vlastnictví stěžovatelů jako osob oprávněných kromě jiného též pozemek parc. č. 38/51 v k. ú. H. a tuto nemovitost zatížil věcným břemenem podle ust. §9 odst. 5 zákona o půdě. Krajský soud poskytl ochranu subjektivním veřejným právům stěžovatelů v intencích podaného opravného prostředku, když zákonnost napadeného rozhodnutí přezkoumal z důvodů, kterých se stěžovatelé v opravném prostředků dovolávali. Tyto stížností napadené důvody shledal soud neopodstatněnými a rozhodnutí správního orgánu v dotčené části jako zákonné potvrdil. Důvody tohoto rozhodnutí vyplývají z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Krajským soudem byla poskytnuta ochrana vlastnického práva stěžovatelů v rozsahu zákonem garantovaném, vyplývajícím z ust. §250 l a násl. o. s. ř.
V návaznosti na výše uvedené rozhodl Ústavní soud v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh stěžovatelů jako zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. února 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu