ECLI:CZ:US:2001:1.US.148.2000
sp. zn. I. ÚS 148/2000
Usnesení
I. ÚS 148/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 675/99, ze dne 3. 2. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 675/99, ze dne 3. 2. 2000, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. 9 C 186/93. Soud I. stupně uložil stěžovateli povinnost odstranit v provozní stavbě hotelu čp. 442 v P. ulici v K. závady na rozvodu teplé vody výměnou rozvodů teplé vody z materiálu MOSTEN 55292 za rozvody z materiálu HOSTALEN PN 16 nebo PP-R Random od hlavního přívodu teplé vody od boilerů v celém objektu od suterénu až do druhého poschodí a dále uložil stěžovateli odstranit netěsnosti a tím i zatékání vody u kanalizačního odpadu ze sprchy v druhém poschodí objektu. Okresní soud v Kolíně po provedeném dokazování dospěl ke svému závěru na základě znaleckého posudku Ing. B. Š., jmenovaného pro základní obory ekonomika a stavebnictví, ceny a odhady, podle kterého příčinou reklamovaných průsaků vody jsou trubky, ozn. homopolymer PP-1, nevhodně použité jako materiál pro rozvod teplé vody; použitý materiál značky MOSTEN 55292 měl být svařován zvláštním předepsaným způsobem a reklamované závady se daly včas odhalit tlakovou zkouškou potrubí na teplou vodu, o níž neexistuje zápis. Odvolací soud podle tvrzení stěžovatele odmítl všechny jeho důkazní návrhy s tím, že stěžovatelovo dovolávání se osvědčení státní zkušebny, které použitý materiál plně doporučuje, označil za pouhé závěry Ing. J. J. z uvedené zkušebny, a nikoli za závěr zkušebny samé a odmítl i stěžovatelův návrh na ověření na místě samém, které podle stěžovatele mělo prokázat, že trubky z dodaného materiálu jsou pro teplou vodu a tlak naprosto funkční a že zabudované potrubí nevykazuje nejmenší závady. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti v podstatě opakuje své argumenty z předchozího řízení, a podrobně popisuje technické detaily.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K obsahu ústavní stížnosti uvedl Krajský soud v Praze ve svém vyjádření, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, stejně tak se vyjádřil rovněž Okresní soud v Kolíně. Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel podal v odvolacím řízení návrh na připuštění dovolání, kterému nebylo vyhověno. Stěžovatel přesto podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který je svým usnesením sp. zn. 29 Cdo 1679/2000, ze dne 26. 9. 2000, odmítl pro nepřípustnoust.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím, zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatel již uplatnil v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku již řádně vypořádal, a navíc další námitky, jež stěžovatel v řízení před obecnými soudy neuplatnil. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobod, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
K námitce nepřipuštění některých důkazních návrhů stěžovatele Ústavní soud ve stručnosti pouze uvádí, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je vyloženo, proč tyto důkazní návrhy nebyly soudem přijaty a navrhované důkazy provedeny. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v §132 občanského soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v §120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu. Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené před obecnými soudy.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. srpna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu