ECLI:CZ:US:2001:1.US.151.2000
sp. zn. I. ÚS 151/2000
Usnesení
I. ÚS 151/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. F. H., a H. P., obou zastoupených JUDr. M. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 30 Ca 143/98, a rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě, okresního pozemkového úřadu, ze dne 16. 7. 1998, č. j. PÚ 136/93/3-Pá , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 3. 2000 a její doplnění dne 10. 4. 2000, se stěžovatelé domáhali zrušení konfiskačního rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně ze dne 23. 10. 1945, č. j. 12 695-8-28, rozhodnutí Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 25. 3. 1949, rozsudku Mimořádného lidového soudu ve Znojmě ze dne 7. 10. 1948, sp. zn. Ls 51/48, rozhodnutí Okresního úřadu ve Znojmě, pozemkového úřadu, ze dne 16. 7. 1998, č. j. PÚ 136/93/3-Pá, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 30 Ca 143/98.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že jako dědicové ze závěti po F.H. požádali Jednotné zemědělské družstvo v M. o vydání pozemků, které však družstvo odmítlo vydat s tím, že se jedná o pozemky konfiskované. Stěžovatelé tvrdí, že "manželé F. a F. H. se ani při sčítání lidu ve 30. letech ani během okupace nehlásili k německé národnosti, ale vždy k národnosti české. Ani před okupací ani za okupace nepřišli o státní občanství a v roce 1946 získali osvědčení o státní spolehlivosti. V žádném případě prý nemohou být považováni za zrádce, nepřátele České republiky, protože nevyvíjeli činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky. K takové činnosti nepodněcovali jiné osoby ani je nehleděli svést, v žádném případě nepodporovali německé okupanty".
Dle tvrzení stěžovatelů "byli manželé H. na základě žaloby o spáchání trestného činu podle §259 trestního zákona a zákona o potrestání nacistických zločinců atd. postaveni před Mimořádný lidový soud ve Znojmě, který je po veřejném líčení uznal dne 17. 12. 1946 za nevinné a obžaloby je zprostil. Dne 7. 10. 1948 byl vynesen Mimořádným lidovým soudem ve Znojmě nový rozsudek, jímž byli manželé H. uznání vinnými ze spáchání zločinu podle §10 retribučního zákona a byli odsouzeni na 3 roky a 1 rok těžkého žaláře. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě z 5. 5. 1950 bylo rozhodnuto o udělení milosti F. H.".
Jak dále uvedli stěžovatelé v ústavní stížnosti, "o konfiskaci majetku rozhodl Zemský národní výbor v Brně a své rozhodnutí předložil ke konečnému rozhodnutí Ministerstvu zemědělství, které v dohodě s Ministerstvem vnitra rozhodlo s konečnou platností. Poté se obrátili na orgány státní správy a pokračovali ve svém návrhu k tomu, aby byl zrušen výměr Ministerstva zemědělství ze dne 24. 1. 1946, č. 5005/IX/1, k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten 22. 3. 1947 rozhodnutí ministerstva zrušil a stížnost do rozhodnutí Zemského národního výboru odmítl. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo zrušeno i rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně, č. 12695/VIII/28, ze dne 29. 10. 1945".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále tvrdí, že jak pozemkový úřad, tak soud, svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva stěžovatelů podle čl. 10, čl. 11, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Druhý senát Ústavního soudu se prý obdobnou záležitostí zabýval ve věci S. M. Vyslovil názor, že pokud se stěžovatel ničím za války proti republice neprovinil a nikdy nepřišel o československé občanství, nemůže být považován za vlastizrádce a majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. V roce 1946 získali manželé H. osvědčení o státní spolehlivosti. Všechen důkazní materiál je podle stěžovatelů nesmírně rozporný. V roce 1941 byl statek v R. dán do nucené správy. Rozhodnutí Mimořádného lidového soudu uznalo manžele H. vinnými pouze tím, že za pomoci okupačních úřadů odebrali dvaceti drobným zemědělcům v R. 10 ha pozemku a přivtělili je ke svému zbytkovému statku. Tento důkaz je dle názoru stěžovatelů zcela vymyšlený a neprokazatelný, protože v žádném případě žádnou půdu drobným zemědělcům neodebrali. Šlo o rozhodnutí protektorátních a německých úřadů. Odsuzující rozsudek proto nemůže být právním základem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., jak uvádí napadený rozsudek Krajského soudu v Brně. V celém případě okolo nucené správy a tzv. přivtělení pozemků k polím H. se jedná dle názoru stěžovatelů o politickou perzekuci. Stěžovatelé dále tvrdí, že pozemkový úřad a soud porušily čl. 8 odst. 1 a dále čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože upřely dědické právo ať ze závěti nebo ze zákona.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti není zcela zřetelný a jasný, pokusil se Ústavní soud zrekapitulovat celou věc na základě napadených rozhodnutí a spisového materiálu, který měl k dispozici.
Okresní úřad ve Znojmě, okresní pozemkový úřad, rozhodl napadeným rozhodnutím ze dne 16. 7. 1998, že stěžovatelé nejsou vlastníky v něm specifikovaných nemovitostí. V tomto rozsáhlém rozhodnutí (40 stran) pozemkový úřad uvedl, že žadatelé požadují vydání nemovitostí podle ust. §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Žadatelé důsledek politické perzekuce a postupu porušujícím obecně uznávaná lidská práva spatřovali ve způsobu, jakým bylo odejmuto vlastnické právo původním vlastníkům. Pozemkový úřad učinil závěr, že pokud předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu dne 12. 11. 1945 na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., je použití ustanovení §4 zákona o půdě vyloučeno. Proto se pozemkový úřad dále zabýval otázkou, zda lze na daný případ aplikovat zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."). Dospěl ke kladnému závěru. Poté se zabýval otázkou, zda je doloženo, že se původní vlastníci neprovinili proti československému státu a zda nabyli zpět státní občanství, nebo zda občanství bylo zachováno. S přihlédnutím k rozsudku Mimořádného lidového soudu ve Znojmě ze dne 7. 10. 1948 dospěl pozemkový úřad k závěru, že F.H. v době zvýšeného ohrožení republiky porušil povinnost občana. Toto porušení spatřuje pozemkový úřad v tom, že původní vlastník prostřednictvím německých úřadů nechal odebrat drobným přídělcům v k. ú. R. zemědělské pozemky, které jim náležely z pozemkové reformy z roku 1929 a že pro svůj prospěch uváděl německým úřadům v písemnostech perzekuci své osoby od českých úřadů a spoluobčanů. Proto dospěl pozemkový úřad k závěru, že původnímu vlastníkovi nelze přiznat postavení oprávněné osoby dle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Pozemkový úřad se také zabýval lhůtou k uplatnění nároku a zjistil, že uplatnění nároku na zemědělský majetek bylo doručeno po lhůtě stanovené v ust. §11 zákona č. 243/1992 Sb.
Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podali stěžovatelé opravný prostředek. O něm rozhodl Krajský soud v Brně tak, že ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění soud uvedl, že nemovitosti přešly na stát konfiskačním rozhodnutím Zemského národního výboru v Brně ze dne 23. 10. 1945, č. j. 12695/VIII/28, které bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 25. 3. 1949, č. j. 14978/49-IX/A 23. Stížnost původních vlastníků proti tomuto rozhodnutí byla rozsudkem Správního soudu v Bratislavě ze dne 24. 5. 1951, č. j. 1060/49-3, zamítnuta. K tvrzení stěžovatelů, že nemovitosti přešly na stát v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě soud konstatoval, že ze spisového materiálu nelze dovodit, že by původní vlastníci byli politicky perzekuování. Potvrzující rozhodnutí o konfiskaci zemědělského majetku Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 25. 3. 1949 je výlučně opřeno o rozsudek Mimořádného lidového soudu ve Znojmě, č. j. Ls 51/48, jímž byl osvobozující rozsudek, č. j. Ls 276/46-14, prohlášen nicotným a manželé H. byli uznáni vinnými ze spáchání zločinu dle §10 retribučního zákona. Zpochybňování zákonnosti rozhodnutí Mimořádného lidového soudu ve Znojmě ze dne 7. 10. 1948 by bylo dle názoru soudu jakýmsi rehabilitačním trestním řízením, ke kterému není pozemkový úřad ani soud příslušný. Námitku stěžovatelů, že nikdo nemůže být pro tentýž skutek dvakrát souzen, soud neakceptoval a uvedl k ní, že dle §2 zákona č. 33/1948 Sb., jímž se obnovuje účinnost retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví a mění některá jejich ustanovení, řízení pro činy trestné podle retribučního dekretu, pravomocně skončená před nabytím účinnosti tohoto zákona, lze na návrh veřejného žalobce zahájit nebo v něm pokračovat, i bez podmínek a formálnosti obnovy. Z uvedeného vyplývá, že zde byl normativní základ pro vydání nového odsuzujícího rozhodnutí v říjnu 1948. Soud rovněž nesouhlasil s námitkou stěžovatelů, že konfiskační výměr z roku 1945 byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v Praze. Nálezem tohoto soudu ze dne 22. 3. 1947, č. j. 116/46-6, bylo zrušeno pouze rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 24. 1. 1946, č. j. 5005/1946-IX/1, jímž bylo odmítnuto odvolání původních vlastníků jako nepřípustné. Bylo tedy zrušeno procesní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí ve věci samé. Naopak stížnost do rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně ze dne 29. 10. 1945, č. j. 12695/VIII/28-1945, byla odmítnuta. Po zhodnocení všech námitek stěžovatelů dospěl Krajský soud v Brně k závěru, že pozemkový úřad postupoval správně, když na danou věc aplikoval zákon č. 243/1992 Sb. a nikoli zákon o půdě. V tomto případě však je zřejmé, že lhůta k uplatnění nároku nebyla dodržena a navrhovatelům tak právo zaniklo.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení k obsahu ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění rozsudku a sdělil, že na právním závěru v něm uvedeném trvá. Navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní úřad ve Znojmě, okresní pozemkový úřad, rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí v dané věci. Současně s vyjádřením zaslal Ústavnímu soudu kopie dobových dokladů, které jsou uloženy v Moravském zemském archívu v Brně, dokládající chování původních vlastníků v době nesvobody. Lesy České republiky, s. p., Hradec Králové, mají za to, že pozemkový úřad i soud vycházely ze skutečně zjištěného stavu věci a navrhují ústavní stížnost zamítnout. Pozemkový fond ČR je toho názoru, že správní orgán vycházel při vydání rozhodnutí z přesně a úplně zjištěného stavu věci a vydal je v souladu s platnými právními předpisy i Listinou základních práv a svobod. Navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Obec R., S. Znojmo, a. s., a Okresní úřad ve Znojmě, finanční referát, se postavení vedlejšího účastníka řízení ve smyslu §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdaly.
II.
Po přezkoumání argumentů uplatněných v ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry správního orgánu a soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelů však Ústavní soud neshledal.
Argumentace stěžovatelů uvedená v ústavní stížnosti pouze obecně odkazuje na některá ustanovení Listiny základních práv a svobod, která měla být rozhodnutím pozemkového úřadu a soudu porušena. Ústavní soud je však toho názoru, že napadená rozhodnutí jsou věcně správná a dostatečným způsobem odůvodněná. Pozemkový úřad, který ve věci rozhodoval, se věcí mimořádně pečlivě zabýval, o čemž svědčí jeho 40 stránkové velmi podrobně odůvodněné rozhodnutí. Rovněž Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoli, a řádně odůvodnil svůj právní názor, na jehož základě potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu.
Základní námitkou stěžovatelů v ústavní stížnosti je to, že v jejich případě měl být na vydání požadovaného majetku aplikován zákon o půdě, nikoliv zákon č. 243/1992 Sb. Argumentují tím, že původní vlastnící se nijak neprovinili proti československému státu, a proto neměl být v jejich případě aplikován dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Jak však vyplývá z napadených rozhodnutí, tuto námitku stěžovatelé uplatnili již v řízení u pozemkového úřadu a poté i v řízení před soudem, a oba orgány se s ní ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vypořádaly.
Ústavní soud na základě spisového materiálu zjistil, že dopisem ze dne 29. 10. 1945, bylo manželům H. oznámeno rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně ze dne 23. 10. 1945, č. j. 12695/VIII/28, že jako statkáři v R. spadají pod ustanovení §3 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. 6. 1945. V odůvodnění bylo uvedeno, že spáchali na českém národě těžkou zradu, která spočívala v tom, že v době zvýšeného ohrožení republiky popřeli státní svrchovanost a přihlásili se k nepříteli, čímž podpořili německé okupanty. Zemský národní výbor v Brně opřel toto tvrzení o dopis z roku 1943 bývalé NSDAP, č. j. Pe/VI/7420, adresovaný obvodní úřadovně v Brně, Pozemkovému úřadu pro Čechy a Moravu, a prohlášení F. H., že přihlášku do NSDAP podepsal za manželku. Dále se v odůvodnění rozhodnutí zemského národního výboru uvádí, že Fr. H. udal deputátníka A. J., který byl zatčen gestapem a vězněn, a dále, že manželé H. prostřednictvím německých úřadů docílili navrácení polí k jejich zbytkovému statku, které byly v pozemkové reformě v r. 1929 přiděleny drobným uchazečům. Vyhláškou Okresního národního výboru v Moravském Krumlově ze dne 12. 11. 1945, č. j. 7706/1/10-45, byl zbytkový statek konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dne 19. 11. 1945 podali manželé H. odvolání proti usnesení Zemského národního výboru v Brně ze dne 23. 10. 1945. Ministerstvo zemědělství v Praze výměrem ze dne 24. 1. 1946, č. j. 5005/46-IX/1, odvolání odmítlo jako nepřípustné. Proto podali manželé H. stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Praze. Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 22. 3. 1947 zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 24. 1. 1946 s tím, že dle §3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nemusí být rozhodnutí zemského národního výboru konečné, ale že se lze proti němu odvolat k ministerstvu zemědělství, které rozhodne po dohodě s ministerstvem vnitra. Stížnost do rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně ze dne 29. 10. 1945 soud odmítl. Následně pak dne 30. 3. 1948 Zemský národní výbor v Brně žádal Ministerstvo zemědělství v Praze o vyčkání rozhodnutí ve věci konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. z důvodu trestního řízení proti manželům H. dle dekretu prezidenta republiky.
Dne 17. 12. 1946 byli totiž manželé H. rozsudkem Mimořádného lidového soudu ve Znojmě, č. j. Ls 276/46-14, osvobozeni od žaloby podle dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. Soud dospěl k závěru, že nemá za prokázané, že by se manželé vědomě, úmyslně a dobrovolně za okupace obohatili na úkor 20 drobných zemědělců v R. Mimořádný lidový soud ve Znojmě dne 7. 10. 1948 rozsudkem, č. j. Ls 51/48/8, prohlásil rozsudek ze dne 17. 12. 1945 za nicotný a ve smyslu retribučního zákona č. 33/1948 Sb., jímž se obnovuje účinnost retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví a mění některá jejich ustanovení, odsoudil manžele H. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, propadnutí celého jmění a vyslovil ztrátu občanské cti.
S ohledem na rozsudek Mimořádného lidového soudu ve Znojmě ze dne 7. 10. 1948 a na základě vlastnoručně podepsaného dotazníku, na základě kterého měla F. H. obdržet průkaz o německé státní příslušnosti, navrhl Zemský národní výbor v Brně zamítnout odvolání proti jeho výměru ze dne 23. 10. 1945. Výměrem Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 25. 3. 1949, č. j. 14978/49-IX/A 23, bylo odvolání zamítnuto. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla poté rozsudkem Správního soudu v Bratislavě dne 24. 5. 1951 zamítnuta.
Jak tedy vyplývá z výše uvedených skutečností, majetek původních vlastníků byl konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Podle §1 odst. 1 tohoto dekretu se s okamžitou platností a bez náhrady konfiskoval zemědělský majetek mimo jiné zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1937 až 1945. Podle §3 odst. 2 o tom, zdali fyzická osoba je zrádcem či nepřítelem československé republiky rozhodoval zemský národní výbor podle návrhu příslušného okresního národního výboru. Pochybné případy měl zemský národní výbor předložit ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodlo v dohodě s ministerstvem vnitra. Ze znění cit. ustanovení je zřejmé, že pro konfiskaci majetku je nepochybné, že majetek byl konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Podle tohoto dekretu přecházel majetek na čs. stát dnem jeho účinnosti, to jest dne 23. 6. 1945. Konfiskační správní rozhodnutí pak měla pouze deklaratorní a prováděcí charakter (Sb. n. usn. ÚS, C.H.BECK, sv. 4, nález č. 60).
Stěžovatelé zastávali v řízení před správním orgánem i před soudem názor, že konfiskace nabyla platnosti až na základě rozsudku Mimořádného lidového soudu ze dne 7. 10. 1948, kterým dle jejich názoru byla porušena jejich lidská práva a svobody původních vlastníků a současně měl tento rozsudek perzekutivní charakter. Proto stěžovatelé namítali, že je nutno jejich nárok na vydání nemovitostí odvodit od zákona o půdě, §6 dost. 1 písm. r). K tomu, však, jak již výše Ústavní soud uvedl, nutno podotknout, že konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. se prováděla s okamžitou platností, když konfiskační vyhláška pouze tento stav deklarovala. V době vydání rozsudku mimořádného lidového soudu ve Znojmě již byl majetek původních vlastníků konfiskován.
Pozemkový úřad i soud se podrobně zabývaly i otázkou, zda se původní vlastníci provinili či nikoliv proti československému státu, což je kromě jiného podmínka pro vydání majetku dle zákona č. 243/1992 Sb. Pozemkový úřad se podrobně zabýval všemi dokumenty, které stěžovatelé jako důkazy předložili, a zkoumal i dobové dokumenty, které si vyžádal z Moravského zemského archívu v Brně. Na základě těchto dokumentů dospěl k závěru, že stěžovatelé, resp. původní vlastníci tuto podmínku nesplňují. Z archívních dokumentů vyplývá (Ústavní soud je má rovněž k dispozici), že F.H. dopisem ze dne 20. 11. 1940 žádal společně s manželkou německý úřad, aby nařídil přídělcům uhradit pozemky. Dopisem ze dne 6. 3. 1941 se pak obrátil na německý úřad, aby prověřil přídělové podmínky a žádal zpět půdu zbytkového statku. Na základě jejich žádostí pak bylo dne 12. 6. 1941 zrušeno rozhodnutí Pozemkového úřadu v Praze ze dne 2. 4. 1929 o povinnosti odprodat 10 ha zemědělské půdy. Rovněž tak nucená správa, která byla uvalena na statek původních vlastníků dne 19. 11. 1940, byla na základě jejich několika žádostí dne 25. 6. 1941 zrušena, a nucený správce podnik vrátil zpět majitelům. V řízení bylo tedy prokázáno, že se manželé H. provinili a že se nezakládá na pravdě tvrzení, že nemají podíl na odebrání 10 ha drobným přídělcům a jejich přivtělení ke zbytkovému statku.
Ústavní soud však bez ohledu na výše zjištěné skutkové okolnosti daného případu je nucen konstatovat, že žádost stěžovatelů na vydání předmětných nemovitostí byla podána po lhůtě stanovené zákonem č. 243/1992 Sb. Ačkoli stěžovatelé v předchozích řízeních tvrdili, že na danou věc je třeba aplikovat zákon o půdě, byl prokázán opak. Dlužno podotknout, že stěžovatelé si museli být vědomi, že se nejedná o jednoduchý a jasný případ restituce majetku, jehož právní posouzení bude jednoznačné, a proto již z procesní opatrnosti měli požádat o jeho vydání nejen dle zákona o půdě s odkazem na jeho §6 odst. 1 písm. r), ale rovněž dle zákona č. 243/1992 Sb., který je ve vztahu k zákonu o půdě lex specialis. Podle tohoto zákona měl být nárok uplatněn ve lhůtě do 31. 12. 1992.
Ústavní soud tedy neshledal, že by pozemkový úřad a soud porušily základní lidská práva a svobody stěžovatelů, jak namítají v ústavní stížnosti, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu