ECLI:CZ:US:2001:1.US.157.98
sp. zn. I. ÚS 157/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, k ústavní stížnosti F. K., jehož procesním nástupcem se stal Fr. K., bytem SRN, zastoupený advokátem JUDr. R. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 20 Co 513/97, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 1996, sp. zn. 27 C 184/95, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 1996, sp.
zn. 27 C 184/95, zamítl žalobu stěžovatele (žalobce) F. K.,
s návrhem, "aby byl žalovaný" (první žalovaný Banka Haná, a.s., se
sídlem Újezd 12, Prostějov, a druhý žalovaný Bytový podnik Prahy
1, s.p. v likvidaci, se sídlem Jindřišská 5, Praha 1) povinen
vydat žalobci jednu ideální šestnáctinu nemovitosti, a to domu čp.
1375, se stavební parcelou 654 v k.ú. Nové Město, obec Praha,
zapsané na listu vlastnictví č. 754, a současně rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému náklady právního
zastoupení ve výši 2.380,- Kč na účet JUDr. T. H., do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Podle závěru Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobce, který byl
jediným testamentárním dědicem po zemřelé občance SRN H. M., jemuž
bylo uděleno státní občanství ČR až dnem 8. 9. 1993 a jenž se
s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích - ve znění nálezu Ústavního soudu ČR
ze dne 12. 7. 1994, č. 164/1994 Sb. - jako oprávněná osoba domáhal
vydání předmětné nemovitosti, nesplňoval ke dni 1. 10. 1991
zákonnou podmínku státního občanství ČSFR, resp. ČR a nebyl tudíž
osobou oprávněnou. Oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 zák. č.
87/1991 Sb. - ve znění před vydáním uvedeného nálezu Ústavního
soudu - byla fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu
v případech uvedených v §6 zákona, pokud splňovala podmínku
státního občanství ČSFR, resp. ČR a podmínku trvalého pobytu na
jejím území. Stejné podmínky musela podle ustanovení §3 odst. 2
cit. zákona splňovat fyzická osoba, která se stala oprávněnou
v důsledku úmrtí osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví (roz.
státu) v případech uvedených v §6 před uplynutím lhůty stanovené
v §5 odst. 2 tohoto zákona. Podle ustanovení §5 odst. 2 se
jednalo o šestiměsíční prekluzivní lhůtu od účinnosti zákona (1.
4. 1991) k výzvě k vydání věci povinné osobě, takže lhůta propadla
k 1. 10. 1991. Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 1994, č.
164/1994 Sb., byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území ČSFR,
resp. ČR a stávající lhůta k uplatnění nároku podle §5 odst. 2
zák. č. 87/1991 Sb. byla v tomto smyslu vázána na vykonatelnost
tohoto nálezu, tedy na den 1. 11. 1994. Obvodní soud konstatoval,
že u ostatních podmínek zůstaly lhůty nezměněny a vydání věci na
základě uvedeného nálezu lze uplatňovat výzvou pouze za
předpokladu, že fyzická osoba (při splnění ostatních podmínek zák.
č. 87/1991 Sb.) splňovala podmínku státního občanství ČSFR, resp.
ČR ke dni 1. 10. 1991. Obvodní soud konečně uvedl, že žalobce,
který nese ve sporu důkazní břemeno, neprokázal restituční titul
podle §6 zák. č. 87/1991 Sb., v daném případě uzavření darovací
smlouvy v tísni.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1 1998, sp. zn. 20
Co 513/97, napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil,
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud - po
doplněném dokazování - v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ze
sdělení Ministerstva vnitra ČR, civilněsprávního úseku ze dne 3.
2. 1997, zjistil, že žalobce byl na základě své žádosti propuštěn
ze státního svazku ČR dne 9. 11. 1987. Nešlo tedy o odnětí
státního občanství. Žalobce, který měl v době podání žádosti
občanství SRN, požádal o znovuudělení státního občanství ČSFR
v souladu se zákonem č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují
předpisy o nabývání a pozbývání československého státního
občanství (dále jen "zákon č. 88/1990 Sb.") dne 15. 6. 1992.
Státního občanství ČSFR (ČR) nabyl, po neprodleném vyřízení své
žádosti, dnem 18. 6. 1992 (nikoli tedy až dnem 8. 9. 1993, jak
bylo uvedeno v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1). Odvolací
soud proto konstatoval, že "v době od 9. 11. 1987 do 18. 6. 1992
tedy nebyl státním občanem ČR".
Městský soud v Praze neshledal ani důvodnost tvrzeného
žalobcova dědického nároku, neboť - jak bylo již Obvodním soudem
pro Prahu 1 v řízení pod sp. zn. 12 C 402/93 zjištěno - přešla
ideální 1/16 těchto nemovitostí z H. E. na Čs. stát na základě
"darovacího postupního prohlášení" ze dne 15. 6. 1965. Vzhledem
k tomu, že tento majetek přešel na československý stát ještě za
života H. E., nebyl v den její smrti součástí pozůstalosti
a žalobce, který byl v té době stále jen občanem SRN, proto nemohl
tuto věc získat z titulu svého obecného dědického nároku na
základě závěti, a to bez zřetele k tomu, že závěť byla vypořádána
podle práva SRN. Dědický nárok žalobce na vydání nemovitosti by
prý mohl vyplývat ze zákona č. 87/1991 Sb. jen tehdy, pokud by H.
E. svůj "v právu důvodný" restituční nárok na vydání věci
uplatnila sama ve lhůtě od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991, avšak dříve
než by byl uspokojen, by zemřela, leč toliko za situace, kdy by
splňovala (H. E.) všechny zákonné podmínky pro vznik restitučního
nároku. Vzhledem k tomu, že H. E. svůj nárok podle zákona
č. 87/1991 Sb. neuplatnila a před uplynutím lhůty stanovené
v §5 odst. 2 cit. zákona zemřela, mohl by být žalobce oprávněnou
osobou z titulu dědictví ze závěti [§3 odst. 2 - nyní odst. 4
- písm. a) cit. zákona], avšak i on by musel splňovat již v době
do 1. 10. 1991 podmínku státního občanství ČR, aby mohl nárok
ještě do 1. 10. 1991 řádně uplatnit. Městský soud v Praze v této
souvislosti zdůraznil, že účinky nálezu Ústavního soudu ČR č.
164/1994 Sb., jímž byla odstraněna podmínka trvalého pobytu na
území ČSFR (ČR), by se na žalobce právě vztahovaly pouze za
předpokladu, že by nejpozději k datu 1. 10. 1991 nabyl občanství
ČR a restituční nárok neuplatnil (poznámka: pro nedostatek
podmínky trvalého pobytu). Odvolací soud konstatoval, že tato
otázka byla správně vyložena soudem prvního stupně, s jehož
názorem se plně ztotožňuje.
Odvolací soud tedy souhrnně konstatoval, že žalobci nevznikl
nárok ani z titulu nástupu do práv zůstavitelky na základě dědění
ze závěti podle obecných ustanovení o právu dědickém, neboť věc
- ještě za života zůstavitelky - na základě platné darovací
smlouvy přešla na stát a nemohla být proto součástí pozůstalosti
po dárkyni, ani z titulu restitučního nároku podle ustanovení
§3 odst. 4 písm. a) zákona č. 86/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, neboť žalobce nesplňoval podmínku existence státního
občanství ČR do 1. 10. 1991, když státní občanství prokazatelně
(a sám to činí nesporným) nabyl až dnem 18. 6. 1992.
V záhlaví uvedené rozsudky napadl stěžovatel ústavní
stížností, v níž dovozuje porušení svého základního práva
zakotveného v čl. 11 věta první a druhá, v čl. 36 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 90 Ústavy
České republiky.
Stěžovatel v prvé řadě vychází z toho, že původní vlastnice
H. M., která zemřela dne 16. 9. 1991, byla českou státní občankou
bez trvalého pobytu na území ČR, a proto v době úmrtí nesplňovala
podmínky pro uplatnění nároku na vydání majetku podle zákona č.
87/1991 Sb. Stěžovatel jako univerzální testamentární dědic po
zemřelé ("na základě rozhodnutí příslušného německého soudu se
stal výlučným dědicem po zemřelé") je prý oprávněnou osobou ve
smyslu uvedeného zákona, protože podle nálezu Ústavního soudu č.
164/1994 Sb. (kterým byla odstraněna podmínka trvalého pobytu na
území České republiky) uplatnil nárok u povinných osob ve lhůtě,
jež byla nově stanovena osobám, které (dosud) podmínku trvalého
pobytu nesplňovaly.
Stěžovatel je toho názoru, že české státní občanství nikdy
neztratil, neboť žádost o propuštění z českého státního svazku
podal v důsledku nepřípustného nátlaku "ze strany politického
režimu nutícího občany svého státu k jednání, které by za
normálních okolností nikdy neučinili". Stěžovatel, jenž by za
běžných okolností neemigroval a nežádal o propuštění ze státního
občanství, byl nucen podat uvedenou žádost proto, že
československý zastupitelský úřad požadoval jako podmínku vydání
potvrzení o zápočtu doby pojištění v tehdejším Československu
- jež stěžovatel potřeboval k zápočtu doby pojištění pro účely
přiznání důchodu ve SRN - legalizaci vztahu s Československou
republikou, jehož oba způsoby (vydání vystěhovaleckého pasu nebo
zmíněné propuštění ze státního svazku) byly spojeny s úhradou
poplatku blížícího se částce 5.000 DM. Stěžovatel připomíná, že
nespravedlností, kterých se minulý režim dopustil, si byl vědom
také zákonodárce, a proto zákonem č. 88/1990 Sb., umožňoval
občanům navracení československého občanství, a to "v původní
stav", ovšem za předpokladu, že žádost o navrácení byla podána ve
lhůtě. Stěžovatel žádost podal a československé občanství mu bylo
vráceno. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že české státní občanství
nikdy neztratil, že soudy obou stupňů toliko "hledaly důvod, pro
který by nebylo navrhovateli vyhověno". Otázkou způsobu pozbytí
státního občanství stěžovatelem se prý navíc "zabývaly
zkratkovitě".
Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba napadené rozsudky
zrušeny. Stěžovatel sdělil, že na ústním jednání před Ústavním
soudem netrvá.
V důsledku úmrtí stěžovatele Ústavní soud usnesením ze dne
4. 10. 1999, č.j. I. ÚS 157/98-32, řízení o ústavní stížnosti
přerušil až do skončení řízení o dědictví po stěžovateli.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 6. 4. 2000, č.j.
13 D 811/99-22 , ve věci dědického řízení po stěžovateli F. K.,
zemřelém 20. 6. 1999, schválil dohodu dědiců, tj. manželky
zůstavitele V. K. a syna zůstavitele (a jediného testamentárního
dědice zůstavitele) F. K., o majetku zůstavitele, jehož vlastníkem
se stal syn zůstavitele Fr. K.
V souzené věci se tedy procesním nástupcem stěžovatele stal
jeho dědic Fr. K., bytem SRN, který o pokračování v řízení
o ústavní stížnosti požádal prostřednictvím zplnomocněného
právního zástupce JUDr. R. D. Prostřednictvím téhož právního
zástupce manželka zůstavitele V. K. sdělila, že se k žádosti
o pokračování řízení v předmětné ústavní stížnosti nepřipojuje.
Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost
splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že tedy
nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní
soud pro Prahu 1, Městský soud v Praze, a vedlejší účastníci
řízení - Banka Haná, a.s., a Bytový podnik Praha 1, s.p.
"v likvidaci".
Obvodní soud pro Prahu 1 navrhl, aby ústavní stížnost byla
zamítnuta, neboť uvedená rozhodnutí soudu vycházejí z aplikace
platných právních předpisů a tvrzení stěžovatele o porušení čl.
11 a 36 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR není důvodné. Na ústním jednání
před Ústavním soudem netrvá.
Městský soud v Praze v prvé řadě vyjádřil názor, že
novelizované ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. činí - i v případě,
kdy odvolací soud zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání
- dovolání přípustným, ovšem za podmínky, že dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam. Podle Městského soudu v Praze tím, že stěžovatel nepodal
dovolání, neposkytl dovolacímu soudu možnost posoudit jeho
přípustnost, a je tak na zvážení Ústavního soudu, zda je ústavní
stížnost formálně přípustná.
Ve vztahu ke konkrétním důvodům ústavní stížnosti - tedy
k tvrzení stěžovatele, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému
právnímu názoru, podle kterého stěžovatel nesplnil podmínku
státního občanství ČR podle zákona č. 87/1991 Sb., v důsledku
čehož mu nevznikl restituční nárok na předmětnou nemovitost, dále
k tvrzení o tom, že by se na stěžovatele mělo hledět jako na
osobu, která (s odkazem na zákon č. 88/1990 Sb.) nikdy české
státní občanství neztratila a konečně k tvrzení o vzniku nároku na
vydání nemovitosti z titulu dědění po původní vlastnici - Městský
soud v Praze poukázal na soudcovu vázanost zákonem a rovněž uvedl,
že "nedospěje-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení
věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen jeho
normy aplikovat, jejich obsah vykládat v souladu s tím, co norma
skutečně vyjadřuje, nemůže terminologii užitou v normě ignorovat,
či ji nahodile a účelově vykládat v rozporu s všeobecně přijatými
výkladovými pravidly".
S odkazem na zákon č. 88/1990 Sb., Městský soud v Praze ve
svém vyjádření uvedl, že v souladu s čl. II bodem 2 písm. a) cit.
předpisu se má za to, že občan, který svého státního občanství
pozbyl rozhodnutím o jeho odnětí a podal do 31. 12. 1993
u příslušného orgánu žádost, že chce zůstat československým
státním občanem, jím nepřestal být. Tyto účinky však nemůže soud
vztahovat i na případy, kdy občan svého dosavadního občanství
pozbyl jinak, např. propuštěním ze státního svazku na vlastní
žádost, neboť pro tyto platí zvláštní úprava podle čl. II bod 3
písm. a) cit. zákona, podle níž je těmto osobám na jejich žádost
občanství udělováno, ovšem již bez právní fikce jeho nepřetržitého
trvání. Městský soud v Praze proto zdůraznil, že "pokud by tuto
zcela jednoznačnou právní úpravu ignoroval, dopustil by se naopak
sám porušení ústavních záruk na spravedlivý proces". Proto nelze
podle názoru odvolacího soudu hledět na stěžovatele, který byl dle
sdělení Ministerstva vnitra ČR na vlastní žádost propuštěn ze
státního svazku dne 9. 11. 1987, jako na osobu, která svého
československého státního občanství nikdy nepozbyla. Toto
občanství mu bylo nově uděleno až dnem 18. 6. 1992, takže ke dni
1. 10. 1991 proto československým státním občanem nebyl.
V dalším Městský soud v Praze setrval na názoru, že nález
Ústavního soudu ČR publikovaný pod č. 164/1994 Sb., se týkal jen
těch československých (českých) občanů žijících v cizině, kteří
splňovali podmínku československého občanství již ke dni 1. 10.
1991 (byť třeba zpětně až na základě fikce stanovené dle čl. II.
bodu 2 písm. a) zákona č. 88/1990 Sb.). Podmínky státního
občanství se tento nález nedotkl. Pokud jde o důvody, pro které
stěžovatel nenabyl vlastnického práva (spoluvlastnického podílu)
k předmětné nemovitosti na základě práva dědice, ani restitučního
nároku na vydání věci dle restitučního zákona, odkázal odvolací
soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na svých závěrech
setrval.
Městský soud v Praze proto navrhl, aby Ústavní soud
- "neshledá-li důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti - tuto pro
neopodstatněnost zamítl".
Vedlejší účastník Banka Haná, a.s., ve svém vyjádření trvá na
tom, že věc "nelze vydat ze zákonných důvodů", neboť stěžovatel
není oprávněnou osobou nejen podle původní úpravy zákonem č.
87/1991 Sb., ale ani podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7.
1994 (publikovaného pod č. 164/1994 Sb.), kterým byla zrušena
podmínka trvalého pobytu na území ČSFR, resp. ČR. Vydání věci na
základě tohoto nálezu lze podle vedlejšího účastníka uplatňovat
jen za splnění podmínek zákona a tedy i podmínky státního
občanství ke dni 1. 10. 1991. Dále podle názoru vedlejšího
účastníka stěžovatel neprokázal restituční titul podle §6 zák. č.
87/1991 Sb. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za
bezdůvodnou, nevzdává se postavení vedlejšího účastníka a trvá na
ústním jednání.
Vedlejší účastník Bytový podnik Praha 1, s.p. "v likvidaci",
ve svém vyjádření poukázal na dostatečně zjištěný skutkový stav ve
věci a na nedůvodnost návrhu na vydání věci jak z titulu nástupu
(roz. stěžovatele) do práv zůstavitelky, tak z titulu restitučního
nároku podle zákona č. 87/1991. Podle jeho názoru zamítavá
rozhodnutí obecných soudů nepředstavují zásah do ústavně
zaručených základních práv a svobod, neboť nedošlo ani k porušení
vlastnického práva stěžovatele podle čl. 11 Listiny (neboť
stěžovatel se vlastníkem předmětných nemovitostí nikdy nestal),
ani k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
Bytový podnik Praha 1, s.p. "v likvidaci", navrhl zamítnutí
ústavní stížnosti a prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního
jednání.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkou Městského soudu
v Praze, že stěžovatel nepodal proti napadenému rozsudku dovolání,
takže je prý otázka, zda je ústavní stížnost formálně přípustná.
Podle obsahu uvedeného rozsudku navrhl stěžovatel připuštění
dovolání k posouzení otázky, "zda se v tomto případě jedná
o dědický návrh žalobce na vydání věci či nikoli". Ústavní soud
- ve shodě s odůvodněním napadeného rozsudku - sdílí názor, že
tato otázka je judikaturou vyřešena, takže podané dovolání by bylo
- co do posouzení jeho přípustnosti - zjevně neefektivní. Za této
situace Ústavní soud nedospěl k závěru, že by stěžovatel
nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně
jeho práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ao
Ústavním soudu contr.). Ústavní stížnost lze tedy považovat za
formálně přípustnou.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že po věcné stránce není
ústavní stížnost důvodná.
Stěžovatel (dnes již zemřelý) uvedl, že napadenými
rozhodnutími byla porušena ustanovení čl. 11, věta první a druhá
( zřejmě odst. 1 věta první a věta druhá) a čl. 36 Listiny, jakož
i čl. 90 Ústavy ČR.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 11 odst. 1 věta první
a druhá Listiny, jedná se nepochybně o návrh neopodstatněný.
Napadenými rozhodnutími totiž nebylo zpochybněno stěžovatelovo
právo vlastnit majetek ani stejný zákonný obsah a ochrana
vlastnického práva všech vlastníků. Ústavní soud neshledal důvod,
aby se odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž se právo
vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na
vlastnictví již nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený
nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud
ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, Praha, C.H.Beck 1995, str.
295; nález sp. zn. I. ÚS 299/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů
a usnesení - sv. 9, Praha, C.H.Beck 1998, str. 237).
Stejně tak je nutno považovat za neopodstatněné tvrzení
stěžovatele - blíže nekonkretizované - o porušení čl. 36 Listiny,
který je součástí komplexního práva na spravedlivý proces, jakož
i čl. 90 Ústavy ČR, podle jehož první věty jsou soudy povolány
především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům. V souzené věci Ústavní soud shledal, že stěžovatel
využil možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu a že ani interpretací a aplikací
příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a nálezu Ústavního
soudu ČR publikovaného pod č. 164/1994 Sb., stejně jako zákona
č. 88/1990 Sb., obecnými soudy stěžovatelovo právo na spravedlivý
proces porušeno nebylo.
Pokud jde o posouzení stěžovatelem tvrzeného nároku na vydání
nemovitosti z titulu jeho nástupu do práv zůstavitelky na základě
dědění ze závěti (a dále z titulu restitučního nároku na vydání
věci podle zákona č. 87/1991 Sb.), a posouzení stěžovatelova
názoru, že se obecné soudy "otázkou způsobu pozbytí státního
občanství navrhovatelem ... zabývaly zkratkovitě", respektoval
Ústavní soud i v této otázce skutečnost, že není součástí soustavy
obecných soudů a že mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat jejich
rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv nebo
svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami
podle čl. 10 Ústavy ČR.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Oba obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nebyl
oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 2, odst. 4 písm.
a) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť ke
dni 1. 10. 1991 nesplňoval podmínku státního občanství ČSFR (České
republiky). Tento den - jako rozhodný časový termín - vyplývá
z ustanovení §5 odst. 2 a §35 cit. zákona. Stěžovatel se v této
souvislosti mylně odvolává na nález Ústavního soudu č. 164/1994,
Sb., ze kterého výslovně vyplývá, že "běh nové lhůty ode dne
vykonatelnosti nálezu" (kterým se zrušila slova "ode dne účinnosti
tohoto zákona" v §5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) "se
však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami
oprávněnými". "Tato nově otevřená lhůta se však týká jen osob,
které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Jde tedy o osoby,
které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již
nález Ústavního soudu zrušil." Nejen ze smyslu samotného tohoto
nálezu, nýbrž i z další judikatury Ústavního soudu (srov. nález I.
ÚS 409/97) lze usuzovat, že se uvedený nález na stěžovatele
nevztahuje. Stěžovatel v období rozhodném pro podání výzvy
k vydání věci ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb., které začalo dnem jeho účinnosti (1. 4. 1991) a skončilo
o 6 měsíců později (1. 10. 1991), státním občanem ČSFR (ČR)
- vzhledem k datu získání státního občanství dne 18. 6. 1992
- nebyl a nebyl tedy ani oprávněnou osobou ve smyslu citovaného
ustanovení §3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Na jeho
postavení nic nezměnil ani nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.,
neboť ten se vztahoval pouze na podmínku trvalého pobytu na území
ČSFR, resp. ČR, a nikoliv na podmínku státního občanství ČSFR
(ČR). Pro úplnost lze uvést, že stejný názor týkající se podmínky
státního občanství v zákoně č. 87/1991 Sb. po citovaném nálezu
Ústavního soudu ČR vyslovil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze
dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 645/97 (In: Soudní rozhledy
12/1998, str. 321n.). Obecné soudy, které z tohoto důvodu
stěžovatelův návrh zamítly, respektive toto rozhodnutí potvrdily,
dospěly ke správnému závěru, jejž Ústavní soud - i se zřetelem na
ochranu základních práv a svobod stěžovatele - nemá důvod
zpochybňovat.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že se obecné soudy
zabývaly otázkou způsobu pozbytí jeho státního občanství pouze
"zkratkovitě", Ústavní soud (vedle již výše uvedeného) konstatuje,
že podle čl. 95 odst. 1 (část věty před středníkem) Ústavy ČR je
soudce při rozhodování vázán zákonem. Proto obecným soudům nezbylo
než dotčený zákon č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují
předpisy o nabývání a pozbývání československého státního
občanství, respektovat. Pokud tedy zákon č. 88/1990 Sb. umožňoval
v ustanovení článku II bodu 2 písm. a), aby se v případě občana,
který svého státního občanství pozbyl rozhodnutím o jeho odnětí
(a podal do 31. 12. 1993 u příslušného orgánu žádost, v níž
projevil vůli, že chce tímto občanem zůstat), "mělo za to", že
nepřestal být československým státním občanem, pak nebylo možné
vztáhnout tyto účinky i na případy, kdy občan své občanství pozbyl
jinak. Bylo to vyloučeno i proto, že pro osoby propuštěné ze
státního svazku platí speciální úprava čl. II bodu 3 písm. a)
tohoto zákona, podle které je těmto osobám na jejich žádost státní
občanství udělována, avšak bez právní fikce jeho nepřetržitého
trvání. Také z tohoto důvodu nelze ani na stěžovatele (který podle
sdělení Ministerstva vnitra ČR byl na vlastní žádost propuštěn ze
státního svazku dne 9. 11. 1987) hledět jako na osobu, která
československé státní občanství nikdy nepozbyla. K uvedené námitce
stěžovatele Ústavní soud ještě zdůrazňuje, že zákon č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neodstraňuje a ani nemůže
odstranit - neboť by to nebylo v silách a možnostech státu
- všechny křivdy, ale toliko zmírňuje následky některých
majetkových a jiných křivd, k nímž došlo v období let 1948 až
1989.
Ve vztahu k procesnímu nástupci stěžovatele (jeho synovi
a dědici) Fr. K. Ústavní soud konstatuje, že pokud výše uvedený
požadavek zákona č. 87/1991 Sb., týkající podmínky státního
občanství ČSFR (ČR), nesplňoval stěžovatel (a z tohoto důvodu
nebyl oprávněnou osobou), nemůže být za oprávněnou osobu
považována ani osoba jeho právního nástupce (dědice), na kterou
přecházejí jen ta práva a povinnosti, která svědčí zůstavitelovi
(stěžovateli).
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozsudky
Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 základní
práva nebo svobody stěžovatele (ani jeho procesního nástupce)
zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách
podle čl. 10 Ústavy, jichž se stěžovatel (jeho procesní nástupce)
dovolává, porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl (§82 odst.
1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. února 2001