ECLI:CZ:US:2001:1.US.159.01
sp. zn. I. ÚS 159/01
Usnesení
I. ÚS 159/01
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 2 T 15/2000, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. 10 To 168/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v ústí nad Labem uznal stěžovatele
vinným [pod bodem 1) rozsudku] z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 trestního zákona, kterého se dopustil spolu s dalšími osobami tím, že dne 3. 2. 1999 za použití napodobeniny výstroje Policie ČR a s použitím střelné zbraně zastavili vozidlo poškozeného JUDr. H., spoutali ho, zakryli mu obličej a odvezli jej na neznámé místo. Pod pohrůžkou zabití přiměli poškozeného nejprve k vydání částky 30.000,- Kč, dokladů kreditních karet a vybrali z jeho účtu částku 136.000,- Kč. Poté ho přiměli k zaplacen výkupného prostřednictvím jeho manželky v částce 10.000.000,- Kč.
1. ÚS 159/01
Dále byl stěžovatel tímto rozsudkem uznán vinným [pod bodem 2) rozsudku] z pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 trestního zákona, §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákona. Uvedeného jednání se dopustil spolu s dalšími osobami tím, že dne 3. 2. 1999, poté co zjistili, že poškozený H. není schopen ihned celé jimi požadované výkupné ve výši 20.000.000,- Kč zaplatit, jej násilím přiměli ke slibu, že jim dne 5. 2. 1999 zaplatí zbytek výkupného ve výši 10.000.000,- Kč. Následně poškozenému telefonicky připomněli jeho slib a upozornili ho na možné následky v případě nezaplacení, čímž jej přiměli k vyzvednutí požadované částky z účtu, kterou dle jejich telefonických instrukcí přivezl k supermarketu Globus v ústí nad Labem, avšak k předání peněz nedošlo.
Za tuto trestnou činnost byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 let a šesti měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že skutkový děj zjistil zejména z výpovědi poškozeného JUDr. H., jeho manželky a svědka Z. a že všichni obžalovaní v průběhu trestního řízení popřeli, že by se trestné činnosti dopustili. Soud dospěl k závěru, že jim uvěřit nelze. Poukazuje především na to, že obžalovaní většinu skutečností svědčících v jejich neprospěch vysvětlovali tak, aby nebylo možné jejich obhajobu ověřit (např. K. tvrdil, že si vydělal peníze u thajské firmy, jejíž jméno si nepamatuje apod.). V hlavním líčení pak vypovídali ohledně některých skutečností odlišně, popř. přišli s novými tvrzeními, účelově přitom reagující na důkazní situaci z přípravného řízení (např. úprava výpovědi obžalovaných ohledně toho, zda se znali, odkud a jak dlouho apod.).Krajský soud dále uvádí, že oproti v mnohém rozporným a účelovým výpovědím obžalovaných mě k dispozici řadu dalších usvědčujících důkazů. Konstatuje, že své rozhodnutí o jejich viní založil především na výpovědi poškozeného JUDr. H., na rekognici podle hlasi provedené s tímto svědkem a na dalších důkazech, které na výpověď poškozeného a rekognici navazovaly; šlo zejména o znalecký posudek fonoskopický, o výpovědi svědků H., Z. a dalších, o protokoly o domovních prohlídkách v bydlištích obžalovaných, záznamy o telefonických rozhovorech založených ve spise atd. Poškozený JUDr. H. zcela shodně a podrobně - jak v přípravném řízení tak před soudem - popsal celou věc a jeho výpověď odpovídala "vylíčení skutkového děje". Mimo jiné uvedl, že navázal slovní kontaktu s osobou, která ho hlídala, když byl spoután (v průběhu rekognice poškozeným označen obžalovaný N.) a od ní se dozvěděl skutečnosti o její osobě i o skupině pachatelů (že m, jí kontakty na policii, v bankách a že ho delší dobu sledovali). H. dále uvedl, že je to
1. ÚS 159/01
I. ÚS 159/01
manželka předala pachatelům 10 milionů korun, že kukly a vesty nalezené při domovních prohlídkách v bydlištích obžalovaných by mohly být ty, které měli na sobě falešní policisté, když jej přepadli. Protože se poškozený nemohl vyjádřit k podobám pachatelů, avšak hovořil s nimi telefonicky i přímo, byla v průběhu přípravného řízení provedena rekognice podle hlasů. Ta se sestávala ze dvou částí - z poznávání hlasů přímo a po telefonu. Ve vztahu ke stěžovateli, tj. k hlasu obžalovaného K., poškozený uvedl, že si není jist, ale domnívá se, že uvedený hlas slyšel v uvedený den v souvislosti s činem, a to v afektu, kdy v nějaké situaci tento hlas na něj křičel a domnívá se, že jej zaslechl také při hovoru v objektu, kde byl držen.
Pokud obžalovaní v průběhu hlavního líčení tvrdili, že rekognice byla zmanipulována policií, krajský soud považuje jejich tvrzení za zcela nepodložené a účelové. Soud má zato, že jakékoliv zmanipulování tohoto úkonu je vyloučeno jednak proto, že se obou částí rekognice účastnil jeden z obhájců obžalovaných JUDr. V., jednak proto, že policie v době rekognice neznala výsledky fonoskopického zkoumání, tedy neměla podle čeho rekognici zmanipulovat.
Výpověd' poškozeného je podporována výpovědí jeho manželky, na kterou navazuje výpověd' svědka Z., a svědkyně K. Skutečnost, že se obžalovaní navzájem znali a stýkali, je kromě záznamů z odposlechu telefonních hovorů zřejmá i z výpovědi dalších svědků (Ž., K.). Dále byla v průběhu řízení vyslechnuta řada svědků v souvislosti s nákupy a útratami obžalovaných v předmětné době.
Jak již bylo uvedeno, měl soud při rozhodování o vině obžalovaných k dispozici řadu listinných důkazů, zejména již zmiňované protokoly o domovních prohlídkách v bydlištích obžalovaných a protokoly o odposlechu telefonických rozhovorů (na č.l. 232 stěžovatel hovoří s neznámým mužem o poutech, že je neznámý nemůže najít, přesto, že je "tenkrát měl v tom báglu"), zprávu R. a.s. (ze které je zřejmé, že telefonní číslo 0603863455 bylo registrováno na stěžovatele a až dne 4. 2. 1999 bylo požádáno o jeho zablokování z důvodu ztráty, a že R. v souvislosti s obhajobou stěžovatele soud informuje o tom, že není možné, aby fungovaly dva telefonní přístroje se stejným telefonním číslem). Soud dále poukazuje na grafické znázornění telefonních hovorů účastnických stanic čísel obžalovaných, kde je zřejmá vysoká frekvence hovorů mezi nimi v kritické dny; zejména je zřejmé, že z telefonního čísla registrovaného na stěžovatele bylo opakovaně voláno poškozenému a z něj byla údajným D. instruována i poškozená H.
I. ÚS 159/01
v souvislosti s předáním výkupného. Dle názoru soudu stěžovatel nahlásil ztrátu telefonu nepochybně z účelového důvodu, aby si opatřil si alibi hned následujícího dne.
Závěrem krajský soud uvádí, že se v průběhu dokazovaní nepodařilo zjistit, co všechno a co konkrétně každý z obžalovaných v průběhu činů dělal a jakou měrou se do trestné činnosti zapojil. Za nepochybné však soud na základě provedených důkazů shledal, že se na trestné činnosti podíleli všichni, že se na ní předem domluvili, naplánovali ji a důkladně připravili a že se trestné činnosti dopustili jako spolupachatelé, kteří na kritické dny nemají pádné alibi. Proto není třeba blíže zkoumat, jak a do jaké míry se konkrétně každý z obžalovaných do činů zapojil, protože čin každého ze spolupachatelů se posuzuje tak, jako by ho každý z nich spáchal sám.
Při úvaze o výši a druhu trestu uvážil soud u každého z obžalovaných stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, jeho poměry a možnost jeho nápravy. U stěžovatele soud neopomenul ani to, že byl již opakovaně soudně trestán a opakovaně byl ve výkonu trestu odnětí svobody, takže je třeba na něj působit důraznějším, vyšším trestem odnětí svobody.
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (z důvodu podání odvolání všech obžalovaných - včetně stěžovatele - a Krajského státního zastupitelství v ústí nad Labem) citovaný rozsudek krajského soudu ohledně stěžovatele zrušil toliko ve výroku o náhradě škody.
V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že stěžovatel (K.) v odvolání nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a domnívá se, že důkazy mnohdy nahrazují úsudky soudu. Hlasovou rekognici považuje za nevěrohodný důkaz, za důkaz o vině dle něj nelze považovat ani "grafické znázornění rozhovorů ze dne 3. 2. 1999" (č.l. 608 spisu). Pokud se zjistilo, že mezi stěžovatelem a dalším obžalovaným ( F.) bylo dne 3. 2. 1999 uskutečněno 52 hovorů, namítá, že z toho nelze dovozovat, že by telefonoval on osobně. Dále prý nebyla vyvrácena jeho obhajoba o legálním způsobu získání předmětných finančních prostředků. Nesouhlasí ani s právní kvalifikací skutku a uložený trest považuje za nepřiměřený, rozsudku vytýká, že nebyly správně stanoveny úroky z prodlení.
I. ÚS 159/01
Vrchní soud přezkoumal správnost výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které napadenému rozsudku předcházelo a shledal, že ve výroku o vině obžalovaných není pochyb, nebot' pro tento výrok si krajský soud opatřil spolehlivý podklad ve výsledcích provedeného dokazování a výsledky pak správně vyhodnotil a posoudil i po stránce právní. Zdůraznil, že Krajský soud v ústí nad Labem nepochybil, když svůj závěr o vině obžalovaných založil především na výpovědi poškozeného JUDr. H., na rekognici podle hlasů provedenou s poškozeným, na znaleckém posudku fonoskopickém, výpovědi svědků H., Z., na protokolech o domovních prohlídkách v bydlištích obžalovaných a jejich družek, na obsahu záznamů o telefonických rozhovorech a dalším komplexu dílčích důkazů. Pokud obžalovaní namítali policií "zmanipulovaný" průběh rekognice, má Vrchní soud zato, že tyto jejich námitky již správně odmítl soud I. stupně zejména s poukazem na přítomnost obhájce obžalovaného F., JUDr. V. u obou částí rekognice. Ani ze spisového materiálu prý nevyplynuly žádné další skutečnosti nasvědčující tomu, že by ohledně způsobu prováděné rekognice a jejich výsledků vyvstaly pochybnosti.
Pokud jde o stěžovatele, Vrchní soud v Praze dále poukazuje na skutečnost, že stěžovatel žil prakticky ve společné domácnosti s obžalovaným N. a obžalovaní se velmi dobře znali. O tom dále svědčí mj. obsah telefonního odposlechu z telefonní stanice z trvalého bydliště K. (v němž obžalovaný N. sděluje své sestře na dotaz, kde bere peníze - "takhle je to lepší než dělat", a na dotaz s kým se stýká uvádí "se samýma loupežníkama").
Pokud se týká právní kvalifikace jednání obžalovaných i výroku o uloženém trestu (ve vztahu ke stěžovateli), neshledal vrchní soud vady, které by mohl v tomto směru soudu I. stupně vytýkat. Pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným H. shledal důvodné námitky odvolatelů B. a K. a rozsudek v tomto výroku zrušil a rozhodl znovu. Stanovil, že částka 10.170.000,- Kč měla být stanovena s úrokem 10 % od 17. 12. 1999 do zaplacení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a dále čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domnívá se, že obecnými soudy nebyla vyvrácena a prověřena jeho obhajoba. Brojí zejména
I. ÚS 159/01
proti hlasové rekognici prováděné na policii, které se údajně měl účastnit bývalý příslušník policie, jenž je dle názoru stěžovatele známým poškozeného H. a svým pohybem po místnosti měl u stěžovatele vzbudit podezření o ovlivňování průběhu rekognice. K tomu si pry' lze vyžádat videozáznam o tomto vyšetřovacím úkonu. Ostatně tomuto úkonu se prý stěžovatel podrobil pod pohrůžkou kázeňského potrestání ve vazební věznici. Má zato, že hlasová rekognice proběhla jednostranně, neobjektivně se snahou prokázat, že obvinění jsou pachateli tohoto trestného činu.
Stěžovatel dále namítá, že podle jeho informace předsedkyně senátu Krajského soudu v ústí nad Labem je společně s manželem v přátelském vztahu s poškozeným JUDr. H. a domnívá se, že tím byl porušen čl. 36 Listiny. Dále nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a prohlašuje, že krajský soud důkazy jím navrhované bud' neprověřil vůbec nebo tyto důkazy hodnotil jako nepravdivé.
Stěžovatel je toho názoru, že hodnocení důkazů bylo jednostranné a neobjektivní, čímž byl porušen čl. 37 Listiny. Oba obecné soudy pry' postupovaly procesně nesprávně a zasáhly tak do jeho ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy, podle nichž má obviněný právo navrhovat důkazy ve svůj prospěch a tyto důkazy znají být soudy v plném rozsahu prověřeny.
Stěžovatel proto navrhl, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v ústí nad Labem, Vrchní soud v Praze, a dále Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem a Vrchní státní zastupitelství v Praze. Vyjádřil se rovněž Krajský úřad vyšetřování v ústí nad Labem (§49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Krajský soud v ústí nad Labem ve svém vyjádření uvádí, že v předmětné věci provedl v hlavním líčení všechny důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci a dále v tomto směru odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Poukázal i na skutečnost, že právě na žádost stěžovatele bylo dokazování v průběhu řízení před soudem I. stupně o některé důkazy doplněno; byly to např. obstarání výpisů ze směnárny v České Lípě, či předvolání a pokus o
výslech otce stěžovatele jako svědka, provedení důkazu spisem Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 3 T 240/95 apod. K námitce stěžovatele ohledně nezákonného způsobu
I. ÚS 159/01
provedení hlasové rekognice soud zdůrazňuje, že z protokolu založeném ve spise o tomto úkonu nevyplývá žádné pochybení orgánů činných v trestním řízení. Navíc tomuto úkonu byl přítomen i jeden z obhájců odsouzených - obhájce odsouzeného F. - JUDr. V., který by dle názoru soudu nepochybně případnou nezákonnost namítal. Nestalo se tak, a ani žádný z odsouzených v průběhu rekognice proti jejímu průběhu nenamítal nic. Námitky stěžovatele k průběhu rekognice (obsažené v ústavní stížnosti) jsou natolik nekonkrétní a obecné (např. že se pohyboval po místnosti, kde probíhala rekognice, nějaký známý poškozeného dr. H., či že proběhla jednostranně a neobjektivně), že se k nim soud nemůže blíže vyjádřit. Současně však zdůrazňuje, že mu žádné takové skutečnosti známy nebyly a nejsou.
K tvrzení stěžovatele, že předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem a její manžel - podle jeho informace - jsou v přátelském vztahu s poškozeným, krajský soud uvádí, že jde o nepravdu. Předsedkyně tohoto senátu podtrhuje, že poškozeného do tohoto řízení neznala a poprvé se s ním osobně setkala až v průběhu hlavního líčení, když byl v předmětné věci soudem vyslýchán jako svědek. Rovněž její manžel se pry" s poškozeným nezná a osobně se nikdy nesetkali.
Pokud jde o hodnocení důkazů, poukazuje krajský soud na §2 odst. 6 trestního řádu, podle něhož údajně krajský soud postupoval. Všechny provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností dané věci a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Blíže odkazuje na úvahy soudu rozvedené v tomto směru v odůvodnění jeho rozhodnutí.
Krajský soud v ústí nad Labem zastává názor, že řízení proti stěžovateli proběhlo v souladu s ustanoveními trestního řádu a že v jeho průběhu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Vrchní soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém jsou obsažena veškerá jeho stanoviska k projednávané věci.
Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření tvrdí, že všechny stěžovatelem rozváděné námitky v ústavní stížnosti jsou nedůvodné. Odmítá názor stěžovatele, že bylo provedeno nedostatečné či nezákonné dokazování. Jde zejména o průběh hlasové rekognice, nebot' pry' byla provedena v souladu s trestním řádem. Celý průběh sledoval jeden z obhájců,
I. ÚS 159/01
I. ÚS 159/01
takže spekulace o ovlivnění rekognice je podle mínění státního zastupitelství "nepřístojná" a navíc její výsledky byly potvrzeny i dalšími objektivními důkazy. Rovněž soud provedl všechny potřebné důkazy a dostatečně zdůvodnil, proč není třeba provádět důkazy další. Krajské státní zastupitelství dodalo, že soud provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a tato zásada byla dle něj naplněna oběma soudy, které rozhodovaly ve věci. Krajské státní zastupitelství proto navrhlo, aby byla ústavní stížnost v plném rozsahu zamítnuta.
Vrchní státní zastupitelství v Praze sdělilo, že se v souladu s ustanovením §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka vzdává.
Krajský úřad vyšetřování Policie České republiky v ústí nad Labem se ve svém vyjádření v podstatě zaměřil na demonstraci a popis průběhu namítané hlasové rekognice, tak jak je zachycen v předmětném spise, jehož součástí je i pořízená fotodokumentace zachycující nejdůležitější fáze provedené rekognice. Vyšetřovatel Krajského úřadu vyšetřování v ústí nad Labem přitom zdůrazňuje, že před provedenou rekognicí byly poznávající osoby, tzn. JUDr. H. a jeho manželka poučeny dle jejich procesního postavení (poučení svědka). Současně uvádí, že poznávané osoby tj. stěžovatel (a další odsouzení) byly poučeny ve smyslu §114 odst. 3, 4 trestního řádu. Stěžovatel byl prý přiveden do předen připravené místnosti. Prostor, kde stály poznávané osoby, byl od prostoru, kam byl později přiveden poznávající svědek, oddělen látkovou stěnou. Poznávající a poznávané osoby byly umístěny zcela odděleně a do začátku rekognice se nedostaly do vzájemného styku. Stěžovatel byl vyzván, aby rozdal příslušná čísla a sestavil tak kompletní řadu pěti poznávaných osob. Jakmile tak učinil, byla tato řada umístěna za zástěnou. Poté byl služebním telefonem z místnosti, kde se konala rekognice, vyzván policista pplk. R., aby ze své kanceláře přivedl poznávajícího svědka (JUDr. H.). Vyšetřovatel zdůrazňuje, že pplk. R. nebyl přítomen okamžiku, kdy si stěžovatel vybíral místo v řadě poznávaných osob. R. vstoupil do místnosti poprvé až spolu s poznávajícím svědkem a po celou dobu prováděné rekognice vždy posečkal na místě, odkud nemohl vidět poznávané osoby (bránila mu v tom látková zástěna). Po provedené rekognici opět poznávajícího svědka z místnosti, kde se úkon konal, odvedl a situace probíhala opakovaným způsoben u ostatních poznávaných osob. Dále vyšetřovatel uvádí, že celý proces toho, jak se za stolkem při čtení předem připraveného textu střídaly poznávané osoby, sledoval pouze on jako vyšetřovatel, dále expert OKTE kpt. Ď. (dokumentoval úkon videokamerou), expert OKTE mjr. S. (pořizoval fotografie
I. ÚS 159/01
důležitých momentů rekognice) a obhájce odsouzeného F. JUDr. V. Nikdo další do tohoto prostoru - tedy do prostoru, odkud bylo vidět do části vymezené pro poznávané či prc poznávající osoby - neměl přístup. Výsledky rekognice prý podpořil i znalecký posudek z oboru fonoskopie Kriminalistického ústavu v Praze. Vyšetřovatel Krajského úřadu vyšetřování v ústí nad Labem má zato, že ze způsobu provedení rekognice je zřejmé, že tato nebyla ničím a nikým nijak ovlivněna a domnívá se, že její závěry jsou nezpochybnitelné.
Stěžovateli byly zaslány kopie vyjádření Krajského soudu v ústí nad Labem a Vyšetřovatele Krajského úřadu vyšetřování v ústí nad Labem. Stěžovatel opět poukázal na to, že u soudu nebyl použit videozáznam průběhu rekognice. Část rekognice - rekognice po telefonu - proběhla údajně jinak, než popisuje ve svém vyjádření vyšetřovatel. Tvrdí, že vlastnímu poznávání po telefonu obhájce (ods. F.) JUDr. V. nebyl fyzicky přítomen. Byl údajně na chodbě (kde prý bylo plno jiných lidí) a odtud mohl sledovat průběh rekognice z nainstalovaného monitoru. Také vyšetřovatel prý nebyl po celou dobu rekognice fyzicky přítomen v místnosti poznávaných osob, jen u "volání" stěžovatele a ještě jedné osoby a potom měl být údajně v místnosti poznávajících. Stěžovatel se domnívá, že předsedkyně senátu JUDr. K. při nastudování spisu a po shlédnutí pořízeného videozáznamu "neměla chut' tento v rámci hlavního líčení pustit" a proto prý prohlásila, že nemá k tomuto úkonu potřebnou techniku. Dále stěžovatel uvádí, že nebyl o konání rekognice předem vyrozuměn a na tento den měl na návštěvu ve věznici pozvánu družku. Vyšetřovatel ho před tímto úkonem sice poučil, že ho může odmítnout, ale sdělil mu prý, že může zařídit, aby neměl návštěvy ani balíčky ve věznici, protože se zná s ředitelem věznice. Stěžovatel dále uvádí, že o tom učinil záznam do protokolu, který mu byl předložen k podpisu a k vyjádření, po nahrávce jeho hlasu pro Kriminalistický ústav v Praze. Domnívá se, že vyjádření vyšetřovatele je tedy v rozporu s tvrzením, že rekognice nebyla nikým a ničím ovlivněna. Mimo jiné stěžovatel dodává, že údajně neviděl žádnou z nahrávek - plnou či upravenou verzi - videozáznamu a že se poprvé o plné verzi videozáznamu, která je k dispozici, dozvěděl až z vyjádření vyšetřovatele a nemůže se proto vyjádřit, jak mnoho se liší od originálu záznamu.
Na vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatel reaguje tím, že je třeba zvážit tvrzení soudkyně JUDr. K., že poškozeného JUDr. H. nezná. Stěžovatel to popírá, protože ona i její manžel (předseda Okresního soudu v Děčíně) bydlí ve stejné obci (Vaňov, obec má údajně jen 1 000 obyvatel ) jako poškozený JUDr. H. Poškozená H. prý byla nejméně 2x viděna v kanceláři soudkyně K. v průběhu přestávky na oběd. Domnívá se, že pokud by soudkyně neměla na věci osobní zájem, mohla by se věnovat věcem, které jí byly přiděleny již dříve.
I. ÚS 159/01
I. ÚS 159/01
10
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud není třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto tnu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Zásahy Ústavního soudu v tomto směru by totiž značně překračovaly ústavní vymezení jeho funkcí.
Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnoceními, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky ".].
Taková výjimečná situace však v souzené věci nenastala.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že nebyla vyvrácena a prověřena jeho obhajoba a že krajský soud jím navržené důkazy neprověřil vůbec či tyto důkazy hodnotil jako nepravdivé, Ústavní soud konstatuje, že v zásadě nelze - z ústavně právního hlediska - této stěžovatelově námitce přisvědčit. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší, aby pouze na základě stěžovatelova obecného tvrzení využil svých pravomocí a zasáhl tak do nezávislého soudního rozhodování. V tomto konkrétním případě je však i podle obsahu spisu zřejmé, že se krajský soud stěžovatelem navrženými důkazy zabýval a jeho obhajobu řádně prověřoval (např. na čl. 942 jako listinný důkaz předložen spis Okresního soudu ústí nad Labem 3 T 240/95, na čl. 953 proveden výslech svědkyně Pavlíčkové atd.). Proto považuje Ústavní soud tuto námitku za zjevně neopodstatněnou.
Tvrzení stěžovatele, že nesouhlasí s hodnocením důkazů prováděnými obecnými soudy a že hodnocení důkazů bylo jednostranné a neobjektivní - dle názoru Ústavního soudu (a vzhledem k právě uvedeným argumentům) - tedy neobstojí. Obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly v souladu s příslušnými procesním předpisem a
I. ÚS 159/01
10
11
I. ÚS 159/01
respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec; to je patrno např. ze str. 14 -15 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2000, kde krajský soud jasně a přesvědčivě uvádí, o jaké důkazy své rozhodnutí o vině a trestu opřel, a ze str. 11 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2000. Ani v postupu obecných soudů, ani v jeho závěrech proto nelze spatřovat (stěžovatelem
namítanou) protiústavnost.
Námitka stěžovatele ohledně hlasové rekognice prováděné na policii, jež prý byla uskutečněna jednostranně a neobjektivně (se snahou usvědčit stěžovatele a ostatní spoluobviněné ze spáchání trestné činnosti), je podle názoru Ústavního soudu opřena pouze o subjektivní pocit stěžovatele, který nemá relevantní oporu ve spisovém materiálu Ústavní soud má za to, že hlasová rekognice proběhla v souladu se zákonem, jak je patrno např. z č.1. 521 - 522 (protokol o rekognici) a následně např. z č.l. 526 - 527 (rekognice č. I.) předmětného spisu. Významné je, že u rekognice byl po celou dobu přítomen obhájce (obviněného F.) JUDr. V., který po skončení rekognice (a ani během jejího průběhu) neměl žádné námitky či připomínky (viz. např. č.l. 522, čl. 528 ). Sám obhájce stěžovatele JUDr. N. se z účasti na rekognici omluvil (viz. č.l. 521). V této souvislosti lze dodat, že podle obsahu spisu nebyly zájmy obviněného F. a zájmy stěžovatele v rozporu. Nelze přehlédnout ani fakt, že uvedenou námitku stěžovatel nevznesl ani po skončení vyšetřování, např. v rámci vyjádření po prostudování vyšetřovacího spisu v protokolu - záznamu o prostudování spisu (viz. č.l. 669). Neučinil tak ani u hlavního líčení. Argumentaci stěžovatele ohledně hlasové rekognice, Ústavní soud shledává pouze jako spekulativní, nedostatečně podloženou a zjevně neopodstatněnou. Za této situace proto nepovažoval za nutné doplňovat řízení videozáznamem o průběhu tohoto vyšetřovacího úkonu.
Pokud stěžovatel dále tvrdí, že se, "tomuto úkonu" podrobil pod pohrůžkou kázeňského potrestání ve věznici, jeví se Ústavnímu soudu - s ohledem na obsah spisu - tato argumentace jako účelová. Postup policejního orgánu a jím dané poučení byly v plném souladu s ustanovením §114 odst. 3, 4 trestního řádu. Podle tohoto předpisu, je-li k důkazu třeba zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, je osoba, o kterou jde, povinna strpět úkony potřebné pro takové zjištění. Nevyhoví--li takové výzvě, může být potrestána ve smyslu §66 trestního řádu; je-li taková osoba ve vazbě či ve výkonu trestu, může jí být ředitelem věznice uloženo i kázeňské potrestání. Uvedené námitce proto přisvědčit nelze.
11
I. ÚS 159/01
Tvrzením stěžovatele, že předsedkyně senátu je v přátelském vztahu s poškozeným, se Ústavní soud nezabýval, neboť stěžovatel tuto námitku v řízení před obecnými sondy nevznesl. Zde lze poukázat na jeho ustálenou judikaturu, podle níž námitky, které mohly být uplatněny v řízení před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti (srovnej např. dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 2001,
sp. zn. 111. ÚS 75/2001 ).
Ústavní soud konečně dovozuje - k argumentaci stěžovatele, že odvolací soud neoznačil napadené skutečnosti za pochybení soudu 1. stupně - s poukazem na svoji judikaturu, že ... O tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z ústavy a ze zákona povolané....; případný nesouhlas s autoritativním (a pravomocným) rozhodnutím těchto orgánů je zcela nerozhodný a nemůže založit důvod pro vyvinění z odpovědnosti za (neoprávněný) zásah clo zákonem chráněných hodnot jiných subjektů... (srovnej např. nález III. ÚS 359/96, Ústavní soud CR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, Vydání I . Praha, C.H.Beck 1998, str. 367). Proto ani tuto námitku stěžovatele neakceptoval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2001
I. ÚS 159/01
12